Zbyněk Fiala: Odjezd na druhou kolej

Než aby si vyslechl další výzvu prezidenta Miloše Zemana k odstoupení, která by na něj čekala v Liberci na schůzce s představiteli koaličních stran, dal premiér Bohuslav Sobotka přednost cestě do Lucemburska, kde se na něj obořili poslové špatných zpráv z příštího jádra EU. Společným jmenovatelem obou událostí je ústupová bitva do bezvýznamnosti. Doma ji reprezentuje drastický pokles volebních preferencí ČSSD, v Evropské unii postavení ČR jako brzdy, které se bude třeba nejspíš už na červnovém summitu EU zbavit.

Poklesu preferencí ČSSD se nelze divit. I když se strana odvolává k tradici české sociální demokracie, jejíž kořeny sahají do mocných sebeobranných bojů dělnické třídy na konci předminulého století, nemá už s ní prakticky nic společného. I kdyby se tam našla nějaká ta levicová teze (Evropou teď frčí občanská a zaměstnanecká spoluúčast na řízení a budování hospodářské odolnosti regionů s rostoucím podílem družstevnictví), není ji možné brát vážně. Z ČSSD se se stal uzavřený klub čekatelů na funkci, který mezi sebe nikoho nepustí, aby někoho nepředběhl v pořadí na kandidátku.

Také naše zahraniční bilance připomíná hromadu zbytků vyšňořenou zdáním. Členství v Evropské unii je našimi elitami vnímáno jen jako přístup ke studnici výhod, ovšem jen pro některé. Hlavním tématem jsou evropské dotace, nikoliv obrana práv občanů a přibližování jejich úrovně nějakému unijnímu standardu. A tak proti evropským dotacím ve výši řádově stovky miliard korun ročně je třeba započítat několikanásobně vyšší proud zisků proudících do zahraničí. Naposledy byl skoro čtyřikrát vyšší. A to nemluvíme o nákladech toho, že se slouhovsky podílíme na přepadání cizích zemí nebo že ČNB nabídne sousedům ČR v dlouhodobé desetiprocentní slevě.

Je komické tvrzení, jak to krásně sociálně vedeme, když máme nejméně osob s příjmem v pásmu chudoby. Domácí chudoby. Když se však srovnáme se západním nebo jižním sousedem, který je pro ty mladší a zdatnější vzdálen nejvýš dva dny ostré chůze, je to pouze naše nejvyšší patro, horních deset procent, kdo bere aspoň západní minimální mzdu. Zbytek ČR je podměrečný.

Nevím, proč český premiér do Lucemburska jezdil. Dozvěděl se, co už dávno víme, že vedle unijního jádra, které bude znovu tvořeno Německem, Francií a zeměmi Beneluxu, bude i druhá kolej. Podle lucemburského premiéra je vícerychlostní Evropa lepší než přešlapování na místě. Bez nás to tedy půjde rychleji. A na druhou kolej zamíříme jako ti, kdo budou muset rozhodnutí jádra akceptovat, ale nebudou je moci ovlivnit. Naše hospodářské podřízení nám neumožňuje nějaké manévry, jen poslušné přijímání velkých objednávek a vyplňování skromných faktur.

Za obojí bídu, tu domácí i tu zahraniční, si můžeme sami. Výraz „my“ je zde ve smyslu „my občané“ nebo „my voliči“. Pokud veškerá moc v republice pochází z lidu, lid nese za tuto moc zodpovědnost. A lid celkem bezstarostně přistoupil na to, že jeho tradiční politická reprezentace připomíná spíše baletní sbor na jezerní scéně, kde lze snadno najít rozdíl mezi bílými a černými, ale hůř se zjišťuje, kdo je občan suverén, a kdo jen pouhá labuť.

Nebuď labuť, praví známá výzva k prozření. Jak se dobrat pravdivého poznání? Přineslo je zvláštní jednání sněmovny, ve kterém se propíralo i opravdu zatvrdlé prádlo? „ Jsem tady bohužel odsouzen k tomu, abych celé jednání Poslanecké sněmovny (…) strávil u tohoto zpravodajského pultíku a slyšel ho. Takže se musím přiznat, že už jsem tak dlouho netrpěl, jako trpím dnes,“ charakterizoval probíhající schůzi předseda poslaneckého klubu TOP Michal Kučera.

Ta tři muší hovínka, která jsem vložil do závorek a vykostil tak podstatu zmíněného poslancova vystoupení, mohly být emblémem celé té komedie. Kučera si stěžoval na projevy poslanců ANO, ti zas pranýřovali ty druhé. Já jsem trpěl celou dobu, po kterou jsem to dokázal sledovat. Odlehčení přinesly jen dramatické projevy zděšení poslanců ODS, že za Babiše máme nejvyšší zadlužení v historii. Těším se, že si to šoupnou i na volební plakáty, aby to lidem připomnělo, že lehkomyslně vhozený hlas může být opravdu drahý.

Vedle planých žvástů, které tam bohužel drtivě převažovaly, zazněla i vážná obvinění v souvislosti s různými velkým transakcemi a různými stranami. Kdybychom žili v právním státě, nastoupí policie, stáhne si stenografický záznam a začne to prověřovat. Byly to neuvážené pomluvy, nebo se tu opravdu ztrácejí stamiliardy?

Zaujal mne dlouhý seznam poslanců, kteří se z té trapnosti dokázali vyvlíknout a omluvili se. Jsou to ti bystřejší, statečnější? Nebo jen nuly, které nikde nechybí? Či snad je vyplašil strach, že jejich přítomnost by mohla připomenout i jejich činy a vtáhnout je do nežádoucího víru debaty?

Celá ta domácí komedie se pochopitelně točí kolem toho, že se blíží volby a občan si má ujasnit, kterou že to partaj lze ještě vůbec něčím pověřit, aby nebylo mnohem hůř. Tahle úvaha je však v zásadě špatná. Všichni lidi, kteří se zabývají politikou, nejsou úplní idioti. Dokonce i v politických stranách lze najít lidi s mozkem v hlavě. Četba stenografického záznamu z povstání proti Babišovi nabízela častěji výlevy těch, kdo ho tam nemají.

Vhodní kandidáti se tedy musí hledat. Kde? Jedna z pracovních teorií zní, že pro rozumné a poctivé lidi není snadné proniknout do čela kandidátek, ale možná se dají najít aspoň hlouběji v pořadí.

Neříkám v jaké partaji, na tom už asi opravdu tolik nezáleží. Ale někoho zvolit musíme, jinak se zvolí sami. Musíme se zajímat, co je to opravdu za lidi, které nám kandidátky nabídnou, a nedovolit, aby ti, kdo mají dost rozumu a cti v těle, nedělali jenom stafáž podvodníkům a loupežníkům.

A pokud tam nějaká partaj pro jistotu nikoho takového nepustí, aby neohrozil kroužkováním ty nahoře, ať z parlamentu zmizí. Hlas si nezaslouží.