Zbyněk Fiala: Proč máme hladové mzdy

Fiala Zbyněk
25.7.2016 14:33
Může si česká republika dovolit minimální mzdu 11 tisíc korun? Zaměstnavatelé se bojí zhroucení, dali by jen 10 600 korun. Tam vidí hranici lidských možností také ministr financí Andrej Babiš, pokud má ještě udržet státní rozpočet. Otázka je však špatně položená. O co opravdu jde, zní takto: Může si dnes někdo dovolit pracovat za pouhých 10 600 korun? Nebo i za těch 11 tisíc, když ve srovnatelně vyspělých zemích berou za stejnou práci desetkrát víc?

Proč by si republika nemohla dovolit lepší mzdy? Protože musí odvádět tribut jako totálně podřízená kolonie? A musí? Nebo se jenom vnucuje? Podřízenost českého hospodářství je na mzdách nejviditelnější. Avšak ještě důležitější věcí je, zda míříme stále hlouběji tam, „do oného“, nebo naopak ven. A na to není jednoznačná odpověď. Vedle pokusů pohnout – byť nedostatečně – mzdovou úrovní vidíme i jiný vládní trend. Ten naopak směřuje k vyhrocení toho nejhoršího, zejména úvahami o přistoupení ke smlouvě TTIP.

Pokus o systematickou analýzu problému české podřízenosti nabídla ekonomka Ilona Švihlíková v knize Jak jsme se stali kolonií (Rybka Publishers, Praha 2015, dostupné hlavně přes internetové prodejce). Teď je zvána do celé republiky a debatuje o tom s občany. Kniha vypočítává chyby transformace a popisuje, jak jsme trpně ustupovali do role rozvojové země. V debatách pak zaznívají reakce posluchačů a čtenářů, kteří to doplňují konkrétními příklady. Další hlasy přicházejí po televizních a rozhlasových vystoupeních.

Jako třeba teď, po rozhovoru docentky Švihlíkové v radiu Zet přišel mimořádně zajímavý dopis od podnikového ekonoma zahraniční firmy. Vypočítává, co všechno patří k přeměně českých firem v dojné krávy pro zahraniční majitele, ale zároveň navrhuje řešení. A protože docentka tento návrh zařadila do korespondence jádra občanské iniciativy Alternativa Zdola, kam také patřím, dovoluji si jeho obsah zpřístupnit i ostatním. Uvádím jej bez jména a s drobnými editačními úpravami, abych usnadnil diskusi, kterou si to rozhodně zaslouží. Osobně si myslím, že žádný volič s mozkem v hlavě nemůže hodit svůj hlas straně, která se seriózně nevyjádří k tématu koloniální podřízenosti ČR nebo to spláchne jen planým fňukáním.

Z dopisu, který následuje, je přitom zřejmé, že nejde o raketovou vědu. K nejdůležitějším prvkům řešení nepatří jen umět, ale také nebát se a chtít.

Ale teď už se soustřeďme na hlas podnikového ekonoma, který reaguje na vystoupení docentky Švihlíkové:

Se zájmem jsem si vyslechl Váš příspěvek na rádiu Zet. Řekl bych, že prezentujete mé názory. Bohužel po 20 letech práce ekonoma pro zahraniční kapitál se stále setkávám se stejnými postupy. Zahraniční firmy ovládající tuto ekonomiku si přicházejí pro velmi levnou a pracovitou námezdní sílu, která díky své prazvláštní loajalitě neumí ani založit ve firmě odbory nebo jinak si říci o zvýšení platu či zaměstnaneckých výhod. Tyto společnosti jsou přitom vysoce ziskové.

Do jejich čela je jmenován buď český manažer, který zde dělá špinavou práci za relativně směšný zahraniční plat, nebo je firma řízena přímo zahraničním prokuristou, jednatelem či jiným manažerem. V mnoha případech se nejedná o odborníka světového formátu, ale o druhořadého zaměstnance nebo mladého málo zkušeného manažera (tzv. čaroděj druhé kategorie).

Výrobky, které tyto společnosti produkují, jsou na úrovni zahraničních firem a mnohdy vyrobeny s ještě vyšší produktivitou. Odsud jsou vyváženy do mateřských firem, kde se buď jen přebalí - nebo vůbec ne - a odesílají ke konečným zákazníkům za světové ceny. Avšak z Čech odcházejí jen za tzv. výrobní ceny, zkreslené, stlačené, bez velké přidané hodnoty, aniž by to český stát 20 let nějak řešil. A bohužel, s těmito transferovými cenami to není ani dnes, jak by mělo správně být.

A tak ekonomika šlape, jak tvrdí masová média, ale my to nevidíme. Podhodnocená exportovaná produkce přináší pouze nízkou míru nezaměstnanosti, nic víc. Všechny exportní firmy přitom realizují vedle řádných zisků i mimořádnou přidanou hodnotu, která spočívá v rozdílu vyplacených mezd u nás a v mateřské zemi.

Tím se stává, že daň z příjmu právnických osob je nicotná nebo žádná. Finanční úřady se konečně začínají o transferové ceny zajímat, ale zatím je to jen „jako“. Když mi přišly dvě dámy na kontrolu, nebyly schopné přečíst ani dobropis nebo smlouvu o odměnách managementu. Místo toho se Babiš pouští s tou svou EET do hospodských a drobných živnostníků, kteří pak mají zachraňovat český státní rozpočet. Připadá mi to jako dobrý trik, jak dát lidu chléb a hry a ukazovat na nepoctivého hospodského, než aby se sáhlo na odtékající miliardy z Čech.

Něco podobného se doposud dělo i v ČNB. Tam byl pro změnu mladý ambiciózní chlapec, který v životě nebyl ve fabrice, aby aspoň jednou poznal, co děje v ekonomice firmy doopravdy. Když nahlédnete do dat takového podniku, i slepý musí vidět, že před „geniálním“ tahem ČNB s devalvací koruny posílala zahraniční matka na mzdy českých zaměstnanců 100 tisíc britských liber, ale dnes už na to stačí jen 95 tisíc britských liber. Pak se musím ptát, kdo na tom vydělává. Otřesnější je, že klausovo-zemanovská dynastie dále produkuje podobné „kapitány“, a ten co dnes nastoupil do čela ČNB coby odborářský chlapík, chce dále v tomto běsu pokračovat. Skutečný výsledek intervencí ČNB je dar zahraničnímu kapitálu, a ten tomu také hlasitě tleská (viz ocenění Singera jako nejlepšího bankéře).

Vezměme s prominutím ten utopický blábol o naplnění jakéhosi inflačního cíle. Každý rozumný ekonom ví, že import surovin hraje v této době prim. Že ve firmách funguje něco jako cost savings, kdy jsme hodnoceni podle úspor nákladů, nákupů od dodavatel a neustálého hledání vnitřních rezerv či eliminace plýtvání. To v konečném důsledku - spolu s konkurencí na trhu - způsobuje pokles nákupních i prodejních cen. Cíleného zvyšování cenové hladiny můžeme jen těžko dosáhnout. Ledaže bychom rozdali něco navíc na mzdách, ale mzdy jsou také náklady. Je mi opravdu líto národa, ze kterého pár ignorantských lumpů dělá dojnou krávu.

Kdysi jsem psal diplomovou práci na téma rozvojové země. Bylo to však v jiné době. Dnes si však připadám jako ve skutečné kolonii, ze které není mnoho možností vybřednutí (mimo ekonomickou emigraci). Jako by si tento stav naši politici přáli. Kdyby měli skutečný zájem o příjmovou stranu rozpočtu, vypadalo by to jinak.

Nyní mi dovolte představit jediný model, který by zaručil zaměstnancům pravidelné zvýšení mezd. Vychází z německé zkušenosti. Východní část Německa, bývalá NDR, také nemohla mít věčně západoněmecké ceny a východoněmecké platy, a tak musel nastoupit model postupného vyrovnávání. Pro tento účel byl zaveden solidární příspěvek (Solidaritätzuschlag).

K něčemu takovému by měla i ČR přistoupit v rámci svého vyrovnávání se zeměmi EU. Vysvětlím, jak by to mohlo fungovat. Výchozí veličinou je průměrný plat zaměstnance v EU, ten sledují statistiky. Ještě lepší je průměrná mzda ve firmách bez příjmů managementu. Vzala by se tedy jak evropská, tak česká hodnota, a jejich rozdíl vynásobený počtem zaměstnanců by se stal předmětem zmíněného vyrovnávacího příspěvku v podobě adresného odvodu do důchodového fondu. To nebude těžké kontrolovat, v dnešní elektronické době lze snadno sledovat, kolik která firma a kterým zaměstnancům přispěla na důchod. Velikost odvodu by tedy byla daná, ale samotná firma by se mohla svobodně rozhodnout, zda zvedne mzdy, nebo to doplatí do zmíněného fondu.

Tento model bych navrhl pro firmy od určitého obratu a počtu zaměstnanců, nevztahoval bych to na OSVČ, ti si platí, co si vydělají.

Jiná alternativa bohužel neexistuje. Zahraniční firmy sem přichází nás doslova vysát, a nepůjde-li to, klidně odtáhnou. Nejlépe ještě, když jim vláda dá daňové úlevy. Proto říkám, ať si jdou. Na druhou stranu, vyšší příjmy podnítí zájem našich občanů o vlastní podnikání. A mnoho se ji vrátí domů, např. lékaři, zdravotní sestry, prostě lidé, kteří něco znají. Vrátí se, až se jim vyplatí zůstat doma, a ne dělat kdesi gastarbeitra.

Solidární příspěvek - to je tedy onen návrh k debatě. Vycházíme z předpokladu, že české jsou stejně produktivní, ale hůře placené.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

duchodce

Levná práce je stežejní motto české ekonomiky. Natlačit co nejvíce lidí do jakkoli mizerně placené práce a jsme spokojení. Na jedné straně budou lidi "vyučovat" finanční gramotnosti, na straně druhé je nutí se chovat naprosto iracionálně, kdy jsou zaměstnanci pobízeni  pracovat za mzdu pod životními náklady svých domácností. Aby tito pracující vůbec nějak  přežili, musí nechat vydělávat věřitelům všeho druhu. Jako by nestačilo, že na jejich práci se slušně přiživuje už jejich zaměstnavatel. Vybřednout z tohoto marasmu nebude jednoduché a to nikoli proto, že by to nešlo, ale nikomu se příliš, vlastně vůbec nechce, včetně těch, kteří to v pravidelných intervalech lidem slibují. A z tohoto faktu by se mělo primárně vycházet. Jako zcela zásadní a první krok k nápravě  je zamezení účelové manipulace s měnou. Možnosti jsou dvě. Jednou je fixace měny na nějakou valutu ( ovšem obousměrná, ne český vynález o intervenčním závazku) a nebo lépe, euro v co nejbližším termínu přijmout. Dokud v měnové oblasti neuděláme jedno nebo druhé, na nějaké dohánění Západu můžeme zapomenout. Naopak, budeme stále chudší a to přesto, že bude ČT pravidelně informovat o zvyšování průměrné mzdy. Když onehdy dva pánové rozdělili společný stát, ztrácelo  Slovensko ekonomicky na Čechy 25%!. A dnes? Předběhli nás téměř ve všem a to s eurem v zádech, které je podle českých "specialistů" mělo v krátké době potopit. Jeden údaj za všechny. Průměrný Slovák za hodinu práce vytvoří hodnotu téměř 22 USD. Čech za stejnou dobu cca 15USD. Takže místo přibližování k Západu nám mizí z dohledu i ti, co byli ještě nedávno daleko za námi. A to je už opravdový nářez. Hlavně, že máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v EU. Tedy ono by se to dalo prezentovat i jinak. Např. takhle: Co se "pracující chudoby" týká, nezadržitelně spějeme k nejvyšším metám.

amiourful

Ještě jste zapomněli s paní docentkou na ekono y z nejpúovolanějších, ty z ČNB , kteří provádí intervence  v neprospěch koruny tak, že zhodnocují dolar nákupem amerických cennných papíérů, které nemají ani zbla ceny. Neměly tedy, nyní, se kvantitatiovní uvolňování zhodnocuje, kdy jsou americkécenné papíry narvány šmahem všem blbýmz centrálních bani a jinde, kterých je pořád dost a dost.

klokan

,, Na rovinu řečeno, současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému nijak zvlášť neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace“...

Ilona Švihlíková – Jak jsme se stali kolonií.

 

   Pravdivý obraz brutálního kapitalizmu 21. století, vymalovala ve své zajímavé publikaci jak ekonomka paní Švihlíková, tak i část tohoto nepěkného spektra též publicista pan Fiala ve svým aktuálním a pravdivém pojednání. Bohužel faktičtí držitelé moci nejen  v naší banánové republice, nemají žádný zájem běžné občany pravdivě informovat, ale především dezinformovat. Tedy jejich hromadná media nás bezostyšně a lživě informují jako ekonomický boom  právě zažíváme. V rozhlasu se bylo lze dnes například doslechnout i tvrzení ,že nízká mzda, znamená nízkou míru nezaměstnanosti. Logicky tedy můžeme domyslet závěr, že žádná mzda nám vymýtí nezaměstnanost, stejně jako  naši udatní dřevaři vymycují lesní porosty i jiná stromoví. Postupně se tedy dle této logiky u nás znovuzavádí prvky roboty, nevolnictví a pro zatím několik desítek zde žijících osob i otroctví. Někde v pokladnách vyhlašují dokonce i zákaz čůrání. A demkracie nám utěšení vzkvétá, ku spokojenosti nejen mnoha našich více než pokryteckých ochránců lidských práv.