České zemědělství ničí přidanou hodnotu

pole řepka
1.2.2019 10:48
Vyvážíme živá zvířata a dovážíme maso. Vyvážíme mléko a dovážíme tvaroh a sýry. Nabízíme kvalitní surovinu a požadujeme za to podřadné výrobky. Ničení přidané hodnoty provází i ničení půdy.

Bruselský boj české vlády proti dvojí kvalitě některých potravin – spotřebitelé v zahraničí by nejedli to, co je nabízeno pod stejnou značkou u nás – odlákává pozornost od podstatnějšího problému, který je doma. Celé české zemědělství je na dvojí kvalitě založeno. Kvalitní surovinu vyvážíme, a proti tomu dovážíme podřadné výrobky pro vlastní potřebu. Tak tomu bylo vždycky. A nejnovější statistiky českého zemědělství podle ČSÚ ukazují, že ani tentokrát se tomu nikdo neodvážil postavit do cesty.

https://www.czso.cz/csu/czso/cri/zemedelstvi-4-ctvrtleti-a-rok-2018

Vyvážíme zvířata, dovážíme (bůhvíjaké) maso. U hovězího je to zhruba jedna ku jedné. Čísla trochu zaokrouhlím, aby to bylo přehlednější. Vývoz živého skotu (určeného k porážce, nikoliv třeba k chovu) měl loni přebytek 26 tisíc tun, a stejné číslo najdeme i u dovozu zpracovaného hovězího masa, kde se však jedná naopak o schodek. Když to porovnáme s celkovou českou výrobou 72 tisíc tun hovězího masa, vidíme, že třetina celoroční produkce se vyveze v živém stavu, bez zpracování, a tedy bez jakékoliv přidané hodnoty, a stejné množství zpracovaného masa se naopak doveze. Místo abychom naši práci lépe zhodnotili dalším zpracováním, tak jí část hodnoty naopak ubereme, protože od českého výnosu z této produkce je třeba odečíst zahraniční zpracování. A aby to nebylo málo, ještě to subvencujeme dotacemi.

S mlékem je to podobné. Mléko ven, sýry zpět. Podle uvedené statistiky ČSÚ byla bilance zahraničního obchodu s mlékem výrazně kladná (přebytek činil 850 tisíc tun), ale u sýrů a tvarohu byla naopak záporná (schodek činil 40 tisíc tun). Když uvážíme, že na kilo sýra potřebujeme asi deset litrů mléka, pak z vyvezeného mléka (tedy mléka vyvezeného bez přidané hodnoty) by se dalo vyrobit dvakrát tolik sýrů a tvarohu (s vysokou přidanou hodnotou), než kolik jsme dovezli. Tuto destrukci české přidané hodnoty v zemědělství doplňuje ještě schodek obchodu s máslem (znovu hodnota přidaná až v zahraničí). Ten dosáhl 20 tisíc tun.

Ponechme teď stranou nějaké rozšiřování potravinářské nabídky dovozem francouzských sýrů nebo německých klobás, těch nebudou tisíce vagonů. Tady jde spíše o to, že to nejlepší z české živočišné výroby se vyveze a nahradí dovozem toho nejlacinějšího. A protože se českému zpracování v zahraničí moc nevěří, vyváží se mladí býci nastojato.

Co brání vyšší přidané hodnotě v zemědělství?

Když už jsme u těch mladých býků, nahlédnutí do loňských statistik nám ukáže, že jejich průměrná cena v živé váze byla 47,36 koruny za kilo, a v jateční váze (jen, co lze použít) 86,19 koruny za kilo. Aktuální ceny jsou o něco nižší, protože posledních půl roku tyto ceny vytrvale klesají. V důsledku mizerných cen klesá i výroba, v loňském roce byla o desetinu nižší než roku 2008. Klesla i česká spotřeba hovězího, nyní se pohybuje na úrovni 10 kg na obyvatele, ale bývala dvakrát vyšší.

My vidíme až ceny v obchodě. Když se v 90. letech začaly ceny hovězího zvedat, začalo jim konkurovat levnější kuřecí maso. Hovězí začalo být drahé. Ale je dnešních něco přes dvě stovky za kilo hovězího zadního opravdu moc? Když sečteme inflaci a přírůstky příjmů, můžeme ceny dříve (za totáče) a nyní srovnávat přes palec zhruba v poměru 1:10. Zadní hovězí stávalo 30 korun za kilo, a to jsme dávali za potraviny skoro polovinu příjmů. Dnes už potraviny značně ustoupily v žebříčku výdajů domácností. I kdyby tedy dneska hovězí zadní stálo tři stovky, byli bychom na tom stejně nebo líp.

Teď mluvím o laciném českém hovězím zadním, nikoliv „farmářském“ nebo skotském či argentinském, které je nejméně dvakrát dražší. Zvykli jsme si, že české potraviny jsou laciné, čímž se trochu ulamují hroty tomu, že máme v mezinárodním srovnání nízké příjmy. V kurzovém přepočtu (jejich eura na naše koruny) jsme na čtvrtině toho, co je standard v Německu. Takhle jsou pochopitelně posunuty i ceny hlavních vstupů. Když si může český zemědělec vybrat, jestli maso nebo mléko prodá domácímu zpracovateli nebo zahraničnímu zájemci, má okamžitě jasno.

Vidíme tu jasnou zákonitost. Nízké české příjmy nutí domácí trh, aby držel dole i ceny, ale pak jsou čeští zpracovatelé v jasné konkurenční nevýhodě, protože dostanou jen to, co zbyde. A v nevýhodě je i stát, protože přidaná hodnota, jejíž zdanění patří k hlavním zdrojům rozpočtových příjmů, nám uniká do zahraničí. Jestliže tedy nechceme být věčně ekonomikou nízké přidané hodnoty, musíme začít zvyšováním domácích příjmů.

Nízká přidaná hodnota české zemědělství kupodivu nedusí, v roce 2017 dosáhlo asi 20 miliard korun zisku. Jak se jim to povedlo? Natekly do něj evropské i české zemědělské dotace za 50 miliard korun. Zaslechneme-li k tomu nějaký komentář, tak hlavně, že jsou malé, jinde mají větší. Součástí problému je však i fakt, že obchodní řetězce tlačí zemědělce a zpracovatele do tak nízkých cen, že by bez dotací nepřežili. A jestliže obchod vnutí zemědělci ztrátovou cenu, protože může spoléhat na to, že to dotace dorovnají, fakticky je to obchod, komu ty dotace nejvíc pomáhají. To jen abychom si ujasnili, jak ty peníze tečou.

V zemědělství je ziskovost postavena i na tom, že jsou tam hluboce podprůměrné mzdy. A že se obdělává především pronajatá půda, takže nevadí, když se tím trochu poničí. Část nákladů tedy přenášíme na příští generace, které budou muset zničenou půdu znovu obživovat. Oni už si s tím, pacholci, nějak poradí.

Co brání udržitelnému zacházení s půdou?

Zprávy o zemědělství ostatně nikdo moc nesleduje, vždyť se jedná jen o dvě procenta HDP. To jen z pohledu zachování života tvoří udržitelné zemědělství a péče o vodu a krajinu sto procent. Nicméně pár odborníků se najde, kteří si s touto banalitou lámou hlavu. Co brání udržitelnému zacházení s půdou? Přesně tohle bylo předmětem semináře, který v minulých dnech v Praze uspořádala Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ).

https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/o-degradaci-zemedelske-pudy-se-vi-roky.-cesta-k-naprave-je-znama.-co-brani-se-po-ni-vydat

Obyčejně na takové semináře chodím, ale na tomhle jsem nebyl a musím se spolehnout na zpravodajství v obvykle velice kvalitním Ekolistu. Následuje tedy jeho zpráva po mírném vykrácení:

Základem debaty byl následující rozpor: Zemědělství u nás výrazně stojí na velkopodnicích, jejichž primárním cílem je vytvářením zisku. Pokud opatření, která vedou k udržitelnému hospodaření s půdou, nezvyšují zisk, nemají velkopodniky žádnou motivaci je realizovat. Nicméně půda je základním přírodním bohatstvím naší země a stát by měl zajistit její dostatečnou ochranu.

Právní ochranu půdy vymezuje zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Ten spadá pod ministerstvo životního prostředí. Nicméně nástroje, kterými se zemědělská půda chrání, jsou v kompetenci ministerstva zemědělství. Příkladem, jak toto rozdělení působnosti funguje, může být projednávání tzv. protierozní vyhlášky.

Prováděcí vyhláška k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu, tzv. protierozní vyhláška, má dát zemědělcům návod, jak při hospodaření chránit půdu před erozí. Nabízí se celá řada opatření: zmenšit pole, vysadit remízky, aleje, budovat meze a tůně, správné osevní postupy atd.

Vyhláška by měla přinést zásadní změnu v tom, že bude vymahatelná. Původně měla začít platit v červenci 2017, poté v červenci 2018, pak se jednalo o začátku roku 2019. Dosud ale není hotová a zdá se, že se její přijetí zaseklo.

Ministerstvem životního prostředí připravená protierozní vyhláška byla založena na využití aplikace Protierozní kalkulačka, kterou společně vyvinulo ministerstvo zemědělství a Výzkumný ústav meliorací a ochrany půd. Nicméně ministerstvo zemědělství chce, aby protierozní kalkulačka byla jen dobrovolný nástroj a vyhláška na něm nestála. Podle Lindy Stuchlíkové z ministerstva životního prostředí bez kalkulačky nedává vyhláška zamýšlený smysl. Buď ať je vyhláška přijata v původní podobě, nebo vůbec.

Většina zemědělské půdy, na které se hospodaří, je pronajatá. V roce 2013 činil podíl vlastní půdy jen 25,7 %. Pozemky navrácené v restitucích byly většinou příliš malé na to, aby je bylo možné rentabilně obdělávat. Restituované parcely byly často součástí velkých celků a neumožňovaly, aby je nový majitel obhospodařoval samostatně. Lepším řešením tedy bylo pronajmout je zemědělskému podniku.

Česká republika má i další prvenství. V ČR jsou největší půdní bloky v Evropě, což jen podporuje vodní erozi. Při scelování pozemků byly ve velkém rušeny hydrografické a další krajinné prvky, docházelo k rozorání mezí, zatravněných údolnic, polních cest, likvidaci rozptýlené zeleně, které zrychlenou erozi účinně omezovaly.

Na 65 % zemědělské půdy hospodaří velké zemědělské podniky. Velké lány se obhospodařují velkými zemědělskými stroji, pro něž jsou meze, remízky a polní cesty překážkou – právě z toho důvodu byly v minulosti rozorány.

Problém je, že v měřítku velkého hospodářství se ztrácí zájem o krajinu. „Zemědělec musí být s krajinou sžitý, aby věděl, kde udělat rybník, alej, remízek,“ říká Tomáš Hodek z organizace Ekodomov, která se zabývá ochranou půdy. „Manažerovi z Ostravy je jedno, jak se hospodaří na jeho pozemcích u České lípy,“ doplňuje ho Daniel Pitek.

Podle Pitka jsou u nás pravidla nastavená tak, aby mohli hospodařit především ti, kteří hospodaří velkoplošným způsobem. To by se ale mohlo změnit. Evropská komise navrhuje zavést maximální limit pro přímé platby zemědělcům, tzv. zastropování dotací.

Dosud se vyplácí podpora na plochu, tzn. čím větší plocha, tím větší finanční podpora. Reforma společné zemědělské politiky po roce 2020 navrhuje dotace zastropovat na 100 000 EUR pro jednu farmu. Česká republika se postavila proti tomuto návrhu.

„Vzhledem ke střetu zájmů, v jakém vláda a také sněmovní výbor pro zemědělství jsou, není překvapením, že je zastropování přímých plateb blokováno,“ komentoval postoj vlády místopředseda Pirátů Radek Holomčík. „Tento přístup je u nás bohužel dlouhodobý, trvající déle než jedno funkční období. Je důkazem, že česká zemědělská politika je pod vlivem zájmových skupin, které na současném stavu nejvíce profitují.“

Tady nahlédnutí do Ekolistu ukončeme. Znovu jsme se dostali k tomu, o čem jsme psali už na začátku. Zásahy jednotlivých politických stran do problémů zemědělství by proto možná měly být posuzovány i podle toho, že nejde jen o peníze. Jde o život.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Zemědělců je málo a tak se o toto jedno ze základních odvětví ekonomiky žádný politik nezajímal.