Dvojí protivník

Fiala Zbyněk
11.8.2015 16:26
Řecko dosáhlo základů dohody s věřiteli, která nyní musí být přijata i členskými vládami eurozóny a někde, jako třeba právě v Řecku nebo Německu, i parlamentem. Jedná se o tříletý program fiskálních a reformních opatření, která už nebudou sledována nenáviděnou „trojkou“, ale „čtyřkou“ tvořenou Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou centrální bankou a Evropským stabilizačním mechanismem, který převezme roli záchranného fondu EU.

Největší bitva prý byla o program privatizace, pro který má být shromážděn státní majetek za 50 miliard euro, dále o zacházení s nesplácenými dluhy a také o plnou liberalizaci energetického trhu. Letošní primární přebytek státního rozpočtu ve výši 3 procent HDP už padl po stůl, v obnovené recesi bude stačit primární schodek půl procenta HDP (před obsluhou dluhů). Také v příštích dvou letech to nebude 4,5 procenta HDP, ale jen 0,5 a 1,75 procenta HDP. Další konkrétní výsledky jednání jsou zatím neveřejné.

Podmínky pomoci Řecku jsou na první pohled ponižující, ale zahraniční banky spolu s vládami, které těmto bankám posluhují, nejsou jediné, kdo kolébku evropské civilizace bere pod krkem. Tím druhým je moc skupiny domácích oligarchů, kteří mají zkorumpovaný stát pod palcem. Představa, že nejlepší by bylo nechat Řecko zbankrotovat a vyhodit z eurozóny (aspoň na pár let, jak navrhoval německý ministr financí Schäuble), ignoruje fakt, že tak se jen upevní nadvláda těch, kdo Řecko do této situace přivedli. Také česká levice, která sepisuje prohlášení a chystá se postavit na stranu země, „kterou letos v srpnu pokoří banky stejně jako nás roku 1968 tanky“, sleduje jen jednu linii příběhu a pomíjí jeho domácí složku.

Jednostranně k němu přistupují i ti, kdo se snaží získat politické body tvrzením, že už toho Řekům dali moc, a odmítají přiznat, že to mělo slušný výnos. Diktát vůči Řecku bude proto tvrdě prosazován i v samotném Německu, které mělo při jednání hlavní slovo. Strategický zájem na stabilitě jižního křídla EU a NATO převažuje, a tak odpůrci řeckého programu z Bundestagu budou nejspíš uklidněni také silou. Alespoň na straně vládního bloku CDU-CSU. Šéf této poslanecké frakce Volker Kauder dal jasně najevo, že pak by museli zapomenout na účast v lukrativních výborech, jako je rozpočtový nebo evropský, kde „vláda potřebuje spolehlivou většinu“.

Podle listu Süddeuttsche Zeitung sice stanovy strany nic takového neumožňují, hlasování je svobodné, a taky podle Handelsblattu zašel Kauder příliš daleko, ale tyto komentáře jsou asi tak všechno, co proti tomu mohou udělat.

Síla je nezbytná, protože nic z toho, co se o řeckém problému říká, není pravda, alespoň ne celá. Není pravda, že finanční pomoc Athénám je nějaké dobrodiní, které si jiní museli utrhnout od úst. Alespoň ne ti největší poskytovatelé. Konečně se objevilo pár analýz, že Německo na řecké pomoci neprodělalo a prodělat nemůže. Nejen proto, že její větší část Řeckem jen prolétla, než skončila v německých bankách. Nebo proto, že řecké výdaje šly na zakázky, které pomáhaly německé konjunktuře.

Skutečnost, že skupina zemí se společnou měnou byla ohrožena vážnou krizí, vynesla Německu výhody. Netvrdím, že si je přáli, ale dopadlo to tak. Oslabilo to hodnotu eura vůči dolaru, takže se usnadnila pozice německých vývozců tam, kde si s těmi americkými konkurují. Vedle toho to zvýšilo hodnotu Německa jako bezpečného přístavu. To se projevilo v nízkých německých úrokových sazbách, a v určitých epizodách dokonce v negativním zúročení německých státních dluhopisů. Penzijní fondy a banky prostě někam peníze musejí dát, a tak byly ochotny obětovat nepatrnou kapitálovou ztrátu za to, že v případě otřesů dostanou skoro všechno zpátky.

Není také pravda, že příčinou řecké krize je přebujelý řecký stát. Píše o tom americká politoložka s řeckým jménem Deborah Boucoyannis z University of Virginia v příspěvku pro Foreign Affairs.

https://www.foreignaffairs.com/articles/greece/2015-08-06/myth-bloated-greek-state

Dokládá, že u kořene řeckého problému je naopak koncentrace moci na straně privátního sektoru a zájmových skupin se skrytou agendou (vested interests), a taky sociální nerovnosti, které to způsobuje. To jsou poměry, které brzdí hospodářský růst a nedovolují vznik kvalitní veřejné správy nezbytné pro vyspělé ekonomiky. Narušují také sociální spravedlnost, základ politické stability. Řecký stát prostě není velký, ale je nemocný. Jeho chování je pouhým symptomem všech problémů celé země, a bohužel je ještě zhoršuje.

Moc malé skupiny oligarchů je zcela neúměrná. Média jsou kontrolována čtyřmi rodinami. Nepřehledné toky peněz dále míří do předlužených firem nebo z fondů rovnou na soukromé účty. V Řecké zemědělské bance běží vyšetřování půjček za 5 miliard euro, které byly poskytnuty nezákonně. V takovýchto poměrech nebylo těžké rozdmychat úvěrový boom ze začátku století, který nyní zatěžuje ekonomiku 164 miliardami euro špatných privátních půjček, píše autorka.

Charakteristickým rysem Řecka je také druhá nejvyšší úroveň sociální nerovnosti v Evropě (po Portugalsku).

Daně platí málokdo. Řecká stínová ekonomika je odhadována na 30 procent HDP, ale spíše bude větší. Jen představitelé volných povolání zatajili podle jednoho odhadu 28 miliard euro zdanitelných tržeb.

V malých a středních podnicích pracuje 86 procent všech zaměstnanců, to je nejvíc v Evropě. Většinou v obchodě, výrobě a službách, kde po nich nejsou požadovány žádné zvláštní kvalifikační předpoklady. Práci – včetně samostatně výdělečně činných - má jen 53 procent obyvatel.

Řeci si stěžují na zkorumpovanost státu a politiky, ale parlament jen odráží stav společnosti, uvádí dál naše americká politoložka s řeckým jménem. I ti politici, kteří by rádi prosadili změny, narážejí na zeď skrytých zájmů. Podplacené a zdiskreditované státní orgány jsou k dispozici každému, kdo chce porušovat pravidla. Oligarchové neměli problém, když se rozhodli, že nebudou platit daně. Soustředění moci a bohatství mezi příslušníky malé hrstky osob pak šíří korupci i do spodních pater. Tam, kde rozhodují skryté zájmy, nemá trh šanci, a s ním i nové pracovní příležitosti.

Náhražkou za ztracená místa (a sociální politiku) začalo být zaměstnávání ve státních institucích. Výsledkem je závislost na politických patronech a kupování hlasů. Kvalifikace přestala být důležitá. Výsledkem je zkorumpovaný a neschopný veřejný sektor, se kterým žádná reforma nehne.

Řekové jsou přitom známí svým podnikatelským duchem, ale pracují raději sami než s někým nebo pod někým. Proto je třetina populace v kategorii samostatně výdělečně činných (znovu nejvíc v Evropě), obvykle v nějakých nijak zvlášť výnosných aktivitách, které jsou náchylné k obcházení daňové povinnosti.

Vzniká tak toxická směska, konstatuje autorka. Majitelé malých podniků a OSVČ, kteří mají co dělat, aby se uživili, narážejí na státní služby plné nepotismu a neefektivity. Není divu, že mají ke státu odpor a přikyvují ideologii s hesly o menším státu.

Jenže řecký stát není velký, před začátkem století byly řecké veřejné výdaje pod průměrem EU a teď jsou na průměru. Penzijní náklady byly vysoké nikoliv kvůli příliš štědrým dávkám, ale protože populace stárne a předčasné odchody do důchodu nahrazovaly aktivní politiku zaměstnanosti.

Tento stát však byl podvyživený. Rozpočet byl trvale schodkový kvůli nedostatečnému výběru daní. A když se k tomu přidal chronický deficit běžného účtu platební bilance (v poslední dekádě kolem 9 procent ročně), bylo na neštěstí zaděláno.

Ještě na začátku krize roku 2008 řecký veřejný sektor zaměstnával 19 procent pracovních sil a byl tak na průměru OECD. A než bylo v letech po roce 2000 přijato 300 tisíc nových pracovníků, byl řecký veřejný sektor pod průměrem vyspělých zemí. Nyní bylo propuštěno oněch 300 tisíc pracovníků „navíc“. „Znovu tak chybí lidé v kritických úřadech, zatímco ty nepodstatné jsou přeplněné a skoro všechny nevýkonné,“ píše nepříliš optimisticky autorka.

Velká pozornost se soustřeďuje na předčasné důchody řeckých státních úředníků jako na privilegium. Jde však o praxi, která byla převzata z USA při snižování celkových mzdových výdajů bez propouštění. Starší zaměstnanec se hodí na krk důchodové pojišťovně. Kdyby byl pouze propuštěn, musel by dostávat dávky v nezaměstnanosti a sociální pomoc. Takhle žije z vlastních úspor. Bylo to bohužel tak snadné, že to záhy přerostlo možnosti důchodového systému.

Rozdrobenost podnikatelského sektoru na jedné straně (až „patologická“, viz ono vysoké procento jednomužných firem) a koncentrace oligarchické moci na druhé straně jsou pro tržní poměry zničující. Typické je oligopolní ovládnutí trhu se základními potravinami, jako je mléko. Pak lze ceny diktovat. Okolní Evropa se dusí v deflaci, avšak v Řecku index spotřebitelských cen vzrostl o deset procent od nástupu krize. K tomu přičtěme uzavřenost volných povolání, jako je právo, stavební obory, farmacie.

Kouzelné je, že odborníků z uzavřených povolání vzniká nadbytek. Třeba právníků mají v Řecku 380 na sto tisíc obyvatel proti evropskému průměru 140. Přitom jsou dražší a mohou si diktovat. Podobně je to s taxikáři, lékaři, lékárníky a podobně. Víc jich je proto, že uzavřené profese, jako jsou právníci, mají státem zaručené minimální příjmy. Tomu se nelze divit, jde o profese, které nejčastěji najdeme v životopisech poslanců.

Co tedy Řecko potřebuje k tomu, aby byly nějaké skutečné reformy možné?

Autorka jmenuje tři věci:

Potřebuje novou vizi státní služby, aby získání místa bylo životním úspěchem, nikoliv náhražkou neexistující sociální péče. Podle dřívějších odhadů stála neefektivnost státní správy 14 miliard euro ročně, což bylo stejně jako schodek státního rozpočtu roku 2007.

Dále je nezbytná mezinárodní pomoc při potírání daňových úniků. Elitu je třeba přinutit, aby zveřejňovala své příjmy a začala platit daně. Nejde jen o to, kolik se tak vybere, ale když začnou platit ti nahoře, budou platit i ti dole.

A nakonec je nezbytné prolomit nedůvěru Řeků ke spolupráci a vytváření podniků, schopných přijímat zaměstnance a dosahovat úspor z množství. Mnohé firmičky Máma s tátou jsou jen únikem z bezmoci, na které se podílejí i zkorumpované úřady. Avšak to není celý příběh, uzavírá Deborah Boucoyannis ve svém příspěvku ve Foreign Affairs. Chybí tu podněty, aby se lidi dali dohromady. Vhodné by byly pobídky nebo daňové úlevy.

Moje poznámka na závěr: Nelze se zbavit dojmu, že jak zmíněné nezbytné předpoklady reforem, tak spousta dalších změn půjde snáz, když v tom Řeci nezůstanou sami. Když domácí nepřítel (oligarchie, klientelistické struktury, kastovní uzavřenost) bude pod tlakem toho vnějšího (věřitelů). Tak to aspoň mám odkoukáno od komisaře Moulina, který to vždycky narafičil tak, aby se ti bídáci vymydlili mezi sebou sami.

A ještě jedna: Možná vás napadá i něco o Česku…

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.