Překrmený rozpočet?

váha osobní
4.1.2019 13:53
Dobrá zpráva ze světa státních financí, že státní rozpočet je nepatrně přebytkový o dvě miliardy a veřejný dokonce 80 miliard, si vysloužila zaslouženou kritiku. Vláda za to za prvé nemůže, za druhé neumí počítat, za třetí vybírá zbytečně moc, rozpočet překrmila, a ke všemu utrácí výrazně víc, než plánovala! Hotová katastrofa.

Nejvtipnější komentář k faktu, že státní rozpočet zvládl výdaje o 40 miliard korun vyšší, než bylo původně schváleno, a ještě skončil s přebytkem 2 miliardy korun, nabídl jako obyčejně Miroslav Kalousek. „Projídáme zítřek, a ještě tomu tleskáme. Děti nás proklejí,“ pravil. Hlavou se mu možná kmitla vzpomínka na ocenění nejlepšího ministra financí galaxie za vstřícnost vůči vděčným partnerům, se kterou prohloubil státní dluh o půl bilionu korun.

Tradičně v opozici nechyběly hlasy, že Babišova vláda teď prokázala spíš neschopnost dodržet plánovaná čísla, která počítala s deficitem 50 miliard korun. Avšak přebytkové hospodaření loňského státního rozpočtu zhruba odpovídá výsledku celostátního výběru daňových příjmů. Ten byl prakticky o stejné necelé dvě miliardy korun vyšší oproti tomu, co bylo původně schváleno. Připomeňme si, že se jedná o dvě miliardy z 1020 miliard, tedy o jedno promile. Jistěže jde o náhodu, s takovou přesností se prostě plánovat nedá, ale rozhodně z toho nelze našlehat záminku, že se vývoj nějak radikálně odchyloval od toho, co se dalo na základě makroekonomických predikcí očekávat.

Celostátní výběr daní není jedinou položkou, která určuje, jak to se stáním rozpočtem dopadne, ale rozhodně nám ukazuje, jak ministerstvo financí dělá to, do čeho mu nikdo nemůže mluvit. S vybranými penězi je to už jinak, o výdajovou stranu se zápasí ve vládě, v parlamentu, se sociálními partnery. A pak je tu také neuchopitelná kategorie evropských peněz, o které kdysi Kalousek přišel, protože, jak zjistil bruselský audit, je nedokázal nebo nechtěl kontrolovat. Z téhle patálie se dostáváme až teď, kdy proud smysluplných projektů a odpovídajících evropských dotací začal být znovu plynulejší. Může tak skončit období, kdy se peníze vyhazovaly na cokoliv, jen když to projde a dokážou se utratit. Tím bychom propásli historickou příležitost, jak umožnit dětem start z vyššího schodu.

Největší deficit, který v České republice každoročně vzniká, se odehrává jinde. Je to potupný desátek, který odevzdáváme v podobě dividend do zahraničí, dále v podobě práce zadarmo v důsledku nízkých vnitropodnikový cen vnucených zahraničními matkami, a k tomu po znehodnocení koruny, které nám vnutila ČNB. V souhrnu může jít o víc než každoročních deset procent HDP, který vznikne v Česku, ale nemůže být využit českými rezidenty. Třetinu dělají dividendy, třetinu přijímané ceny, třetinu devalvovaná koruna. Tohle všechno je však ještě pořád dobré, mohlo by to být horší. Aktuální dobrá hospodářská čísla by nám neměla zakrýt výhled na pokraj blížícího se srázu, který opravdu není radno překročit.

Hospodářská strategie České republiky zatím byla postavena na laciné práci, která prostě nemá budoucnost. Příležitost konkurovat nízkými mzdovými náklady brzy skončí, přestože svazy zaměstnavatelů, Svaz průmyslu a dopravy nebo Hospodářská komora fňukají, že by se to ještě chvíli dalo vydržet. I kdybychom měli chybějící laciné ruce dovážet z Ukrajiny, a když dojdou, tak třeba z Mongolska nebo Filipín. Jenže v podobné fázi vývoje jsou i okolní státy na jih a východ od našich hranic, laciné ruce prostě dojdou, a zaplať pámbu. Bylo proto rozumné, že se vláda rozhodla dát skutečně tržní impulz modernizaci země tím, že volné zdroje orientuje na zvyšování minimální mzdy, platů a penzí a obecně do životní úrovně obyvatelstva.

Jestliže Babiš přistupoval vstřícně vůči požadavkům odborových svazů nebo důchodců, nebylo to jen proto, aby socanům vypálil rybník a vytlačil je z pohodlného středu, kde nemusí nic riskovat. Nízké mzdy a zaostalé technologie nás vzdalují od klíčových hospodářských partnerů zejména v Německu. Až jim tam Průmysl 4.0 udeří naplno, začnou od nás utíkat, nepotřebují, abychom je okrádali o zbývající práci. Vyšší mzdy jsou proto nejúčinnějším nástrojem vlády, jak zvednout vyhlídky české ekonomiky tím, že podnikatelské sféře vnutí nahrazování lidské práce roboty a dalšími formami chytré automatizace a otevře prostor pro technologicky náročnější obory.

Kritici hospodaření státních financí se soustřeďovali také na to, že vláda málo investuje. Mají pravdu, ale kdyby se chtěla přetrhnout při realizaci tradičních investic, bylo by to horší. Skutečným projídáním české budoucnosti by byly investice do dalších montoven, do pokračování energeticky a materiálově náročných výrob a do infrastruktury pro dopravu objemných produktů s nízkou přidanou hodnotou.

Brzy bude potřeba zcela jiná infrastruktura. Především to jsou chytré sítě páté generace (5G), které se začínají ve světě pomalu vynořovat, aby nabídly prostředí pro všudypřítomný internet věcí, který k této budoucnosti patří. Neméně důležitou věcí jsou investice do vzdělání a výzkumu. Do výzkumné infrastruktury – největších počítačů, laserů a spousty dalších věcí – se zatím investovalo dřív, než se stačilo uvážit, kolik bude stát provoz a zda to dokážeme využít. Tohle ještě bude oříšek. Vzdělávací soustava je zase nadále tlačena k tomu, aby dodávala „lidský kapitál“ pro bezprostřední potřebu, včetně učňů mizejících oborů, bez ohledu na to, co nabídne chleba, až dnešní školáci dorostou.

Řeči o projídání tedy nelze vést nad holými čísly, bez toho, že bychom se podívali, co je za nimi. Stejně prázdné je tvrzení, že vláda za výsledek nemůže, protože ekonomika prostě roste a z toho to kape. Z minulosti známe příklady, a Kalousek by si jistě taky na nějaký vzpomněl, že vláda může ekonomiku potopit, a přitom si tleskat, jak je reformně zdatná. Na druhou stranu, s pouhým zvyšováním mezd taky nevystačíme. Jestliže ekonomika rostla o 3 procenta, ale daňový výnos od korporací jen o 1,5 procenta, může to být důsledek toho, že korporace dávají větší část lidem napřímo, ve vyšších mzdách, bez zprostředkování přes odvody z vyššího zisku a rozpočet. To je obhajitelné, ale jen chvíli. Blíží se doba, kdy se bez podstatně tvrdšího zdanění nejziskovějších korporací prostě neobejdeme. Překrmený rozpočet? Nikoliv, hladový, protože na klíčové potřeby jsme zatím nepomysleli.

Budeme potřebovat jejich peníze na několik strategických programů, které buď zůstávají ve stínu pozornosti nebo se o nich jen mluví. Nevyhneme se dopadům klimatických změn, letošní rok má být znovu nejteplejší v historii. A pokud chceme dál sypat písek do soukolí snižování skleníkových emisí, mohou být naše vývozy vystaveny spotřebitelskému bojkotu. Neměli bychom přehlížet, že veřejnost už pochopila svoji sílu v roli spotřebitele. Co to je, to si už před desetiletími vyzkoušela společnost Shell, když se pokoušela starou ropnou plošinu zlikvidovat tím, že ji potopí do Severního moře. Později se ukázalo, že to nebyl až tak špatný nápad, moře si s ní poradí snáz než s důsledky vlečení ke břehu a energeticky náročnou likvidací na břehu. Ale ty první roky bojkotu byly opravdu krušné.

Problémy s vláhou pro česká pole budou vyhroceny rozpadem lesů. Oživovat půdu dodávkami organické hmoty a protierozními zásahy a měnit druhovou skladbu lesních porostů zaměstná obrovské množství lidí, pokud se to vezme vážně. Budeme potřebovat, aby se lidé vraceli na venkov, kde to všechno je, a bude tam potřeba zlepšit podmínky jejich života. Tím se zároveň ulámou hroty nezaměstnanosti, kterou přinese robotizace.

Další strategickou oblastí je zásadní změna dopravy. Je tam kombinace více faktorů, elektrická auta, autonomní provoz bez řidiče, sdílení, nové způsoby dopravní služby, které zasáhnou i hromadnou dopravu. Slabinou je rozvinutý český automobilový průmysl, který v této podobě nemá budoucnost a půjde o problém utopených investic. Výhodou jsou úspěchy českého výzkumu v oblasti infrastruktury pro elektromobilitu. Lze budovat například nabíjecí stanice i mimo dosah tlustých drátů, stanice s výkonnými akumulátory, do kterých dodávají proud vodíkové palivové články, jaké bylo možno vidět na pražské výstavě Smart Energy Forum 2018.

Hospodaření státních financí v uplynulém roce zatím zvýraznilo hlavně snahu o zvýšení mezd a zanedbané životní úrovně. To nestačí, ale důsledky mohou být přesto dalekosáhlé. Pokud vyšší mzdy urychlí odchod zahraničních partnerů montoven a přinutí nás hledat vlastní cesty, jak snížit naši koloniální závislost, pak nám naše děti poděkují. Kdyby to provázelo i zlepšení života a více příležitostí pro únik z přelidněných měst, budou nám i tleskat.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.