Zbyněk Fiala: Družstevní záložny nemožny

Fiala Zbyněk
25.7.2014 04:53
Efektivnější, méně rizikové, užitečnější pro obce a malé a střední podniky a méně závislé na veřejné pomoci, to jsou evropské družstevní záložny ve srovnání s průměrem bankovního sektoru podle série studií v tematickém čísle odborného časopisu Journal of Enterpreneurial and Organisational Diversity (Vol. 3, Issue 1 ze 17. 6. 2014). České záložny tam zmíněny nejsou, dopadly by přesně opačně. Máme špatné zákony, nebo se toho ujali špatní lidé? První umožnilo druhé.

Ve sněmovně je vládní návrh zákona o úvěrových družstvech, o kterém by se chtělo říct, že představuje krok správným směrem. Krok? Krůček pouhý na naší dlouhé cestě k zemi zaslíbené. Slova družstevních proroků nás vedou za představou kvetoucích obcí a takového množství dobře placené práce, kolik je ochotných rukou. Většina této zvěsti však uvázne v hluchých uších. Jenže dokud nevyslechneme hlasy shůry a nepřizpůsobíme družstevní záložny po všech stránkách evropským a světovým standardům, čekají nás další kola bloudění pouští, o jakém se dočteme v bibli.

České kampeličky umožnil zákon 87/1995 Sb. a tak už za sebou mají téměř dvě desetiletí existence. Dodnes však působí dojmem mrtvě narozeného dítěte, bez šance dospět k modelu, který by byl životaschopný a perspektivní. Potřebujeme dalších deset let? Máme podstoupit nové zkoušky? Jen co jsme se prozápasili dědictvím komunismu, abychom znovu čekali - jako dávní Izraelité odtržení od teplých hrnců egyptských – na generaci, která odvykla pohodlnému rozkrádání z počátků kapitalismu. Naděje, kvůli kterým se kdysi na náměstích zvonilo klíči, se tak znovu odsouvají bezpečně kamsi do záhrobí.

Novela zákona o kampeličkách měla být zkráceně protlačena jediným čtením, jak požadovala vláda, ale nakonec se uhrál kompromis projednávání během 50 dní. Ve sněmovně sice budou hlavy plné konfrontačního služebního zákona, ale doufejme i v nějakou tu debatu na družstevní téma a věřme, že přinese i kapku strategického uvažování. Družstevní banky potřebujeme rozvinout, nikoliv zlikvidovat.

Pokud zákon projde v navržené podobě, zavede především velikostní limit. Ty největší kampeličky s bilanční sumou nad 5 miliard korun, se budou muset buď omezit, nebo se změnit na banku (usilovat o získání bankovní licence). „Transformací velkých, resp. i středně velkých družstevních záložen na banky dojde k omezení negativního vlivu rizikovosti sektoru družstevních záložen na Fond pojištění vkladů a tedy ke stabilizaci trhu,“ vysvětluje důvodová zpráva k novele.

Představa, že kampeličky by měly být spíše malé a orientovat se na zákazníky z bezprostředního okolí, je podle mého názoru správná. Když budou operovat mezi lidmi, kteří se vzájemně znají a žijí vedle sebe, snižuje se riziko fíglů a podvodů na účet vkladatelů. Ovšem malé znamená zároveň relativně nákladné ve srovnání s institucí, která může využít úspory z množství. Takže česká kampelička si může vybrat, zda zkrachuje kvůli tomu, že jí náklady přerostly přes hlavu, nebo proto, že velikostně přerostla možnosti družstevní kontroly.

Ať zkrachuje tak nebo tak, udělá to spoustě lidí radost. Bankám zmizí konkurence, která by jim mohla odčerpávat klienty, a vytunelované peníze se určitě podaří nějak ukrýt a hodit na čerstvě odchycené bílé koně. Tak byl ostatně uvedený zákon roku 1995 koncipován – vytvořit v něm takové háčky a pasti, aby se kampeličky co nejrychleji historicky znemožnily a byl od nich pokoj.

Evropská praxe je odlišná. Studie, které byly shromážděny do tematického čísla odborného časopisu Journal of Enterpreneurial and Organisational Diversity (JEOD), ukazují celek 15 vybraných národních skupin družstevního bankovnictví z 11 zemí jako spolehlivější, efektivnější, méně rizikovou složku bankovního systému, která je zároveň užitečnější, protože je víc orientována na reálnou ekonomiku, malé a střední podniky a rozvoj obcí a měst.

Hierarchická struktura

Národní skupiny družstevního bankovnictví jsou ovšem něco jiného než družstevní pravěk před 150 lety, kdy vznikaly malé společné pokladny místních obchodníků a řemeslníků nebo chudinské spořitelny, aby tam dole nahradily nedostupné nejzákladnější služby velkého peněžního systému. „Velká většina místních družstev se rozvinula do (zasíťované) celostátní organizace a začala působit i na dalších úsecích finančních služeb jako je pojištění nebo leasing,“ připomíná výsledek stoleté historie Hans Groeneveld z nizozemské Rabobank, kde odpovídá za segment družstevního a udržitelného podnikání.

Některé z těchto skupin, jako třeba právě Rabobank, jsou velice centralizované, zatímco jinde, třeba v Itálii, jde o decentralizovaná seskupení relativně samostatných záložen. Všechny se orientují především na obchody na krátkou vzdálenost, na obchodní úvěr a přístupné půjčky v místě. Nejnověji k tomu přibyly i projekty udržitelného rozvoje, často jako součást podnikání obcí.

Nicméně cestu k úspoře z množství mají otevřenou, protože odborně a výpočetně nejnáročnější operace svěřují horním patrům své hierarchické struktury. Obyčejně je tam nahnaly stále náročnější požadavky regulace, kterou už nemohli zvládat dobrovolníci z místních kampeliček.

V centrálách se vymýšlejí společné postupy nejlepší praxe, metodika, jsou tam soustředěny činnosti jako je IT, účetnictví, daně, personalistika, organizuje se tam vzdělávání dobrovolníků, probíhá tam vrcholek platebního styku (clearing, práce s přebytky hotovosti)a je to místo kontaktu se službami centrální banky a jejího velkoobchodu s měnou. Některé družstevní centrály plní také dozorové funkce. Vzniká tak kombinace minimalizovaných nákladů (dole se pracuje hodně zadarmo) a profesionálních služeb (nahoře to slouží všem). Systém zároveň slouží jako první linie pomoci členským kampeličkám.

Velikostní rozdíly jsou obrovské, francouzská Credite Agricole s bilanční sumou ke dvěma bilionům euro je stokrát větší než maličká Portuguese Credito Agricola Group. Francouzi mají hned tři velké skupiny, tedy ještě BPCE, která vznikla ze státem podporovaných spořitelen, a Credit Mutuel, síť z klasických kampeliček.

Velikost tedy není zničující, jak se zdá českému bankovnímu dozoru. Kořeny České spořitelny jsou ostatně stejné jako kořeny jejích evropských družek, také u nás se postupně přidala k původní síti malých kampeliček krajská a později i národní ústředí. Družky však nepotkalo fanatické období vymítání démona družstevnictví, a tak mohou navazovat na dědictví mnoha předchozích generací. Dokud však v Česku neumožníme hierarchicky uspořádanou síť – jistěže malých – družstevních záložen (jeden člen, jeden hlas), mají regiony se svými malými a středními podniky smůlu. Nedostanou šanci na obnovu ekonomické dynamiky.

Kritika míří vedle

Na českou liberální inkvizici nikdo nemá, ale pokusy zatlačit družstevnictví liberální rétorikou probíhaly všude. Družstevní instituce byly vnímány jako něco neefektivního, strnulého, stranou inovací. Varovalo se před neprůhledným rozhodováním v prostředí bez akciového kapitálu.

Evropská asociace družstevních bank (EACB) proti tomu zdůrazňovala na výhody toho, že lidé mohou mluvit do činnosti místní družstevní banky, kde jsou členy. A taky že orientace na zákazníka (nikoliv na abstraktní zisk) a reálnou ekonomiku (nikoliv na finanční operace) má pozitivní vliv na celé bankovnictví i společnost. Družstevní banky totiž mívají dvojí nebo vícerý hlavní cíl. Zisk je jen pomocná kategorie, má být tak velký, aby byla záložna ekonomicky udržitelná a umožnilo se sledování dalších cílů v sociální oblasti, v udržitelném rozvoji, dostupném bydlení, podpora místní komunity a podobně.

Družstevní banky obyčejně přesouvají značnou část zisku do kapitálu a rezerv, proto mívají relativně vysoký rating. Pouštějí se také nerady do rizikových operací, protože nemohou spoléhat na to, že případnou ztrátu pokryjí nějakou emisí cenných papírů, jak to dělají komerční banky.

Rozhodování za účasti členské základny vypadá na první pohled těžkopádně, ale usnadňuje fungování v prostředí různorodých stakeholderů (koho se rozhodování dotkne). Je tam jiná motivace než u podílníků s úzkou orientací na ziskovost příštího kvartálu.

Co ukázal výzkum

Ale řeči jsou řeči a není nad to, když se dá něco změřit. V daném výzkumu byly porovnávány skupiny družstevních bank (data evropské asociace a šetření výzkumníků) s celkem bankovního sektoru příslušné země (data centrálních bank). Dozvídáme se tak, které parametry družstevního bankovnictví jsou lepší nebo horší než celek (průměr) všech bank, včetně družstevních.

Časově bylo pokryto období od roku 1997 do roku 2011, které zahrnuje vlny konjunktury i krize. První zjištění, zájem o družstevní banky roste, členů přibývalo průměrně o 2,5 procenta ročně z výchozích 37 milionů (1997) na 52 milionů (2011). Zájem pokračoval i v době krize, kdy počty klientů celého bankovního sektoru (v roce 2011 ve srovnání s rokem 2004) klesly. Byl tu tedy zřetelný přeliv klientů k družstevnímu bankovnictví. Na konci roku 2011 mělo družstevní bankovnictví tržní podíl ve srovnání s rokem 1997 vyšší o 12 procent, zatímco celek bankovnictví ztratil během té doby 20 procent klientů.

Vývoj vkladů a úvěrů družstevního bankovnictví měl mnohem klidnější průběh a přírůstky nikdy neklesly pod nulu, jak se to stalo celku bankovnictví v letech 2009 a 2011. Družstevní banky měly lepší kapitalizaci a menší problémy z minulosti, proto si mohly dovolit víc půjčovat reálnému podnikání, zejména rizikovějším malým a středním podnikům. Měly také lepší poměr úvěrů k depozitům, byly bezpečnější.

Zajímavý je vývoj bankovních obchodů „nablízko“, prostřednictvím místních poboček. Družstevní banky zvyšovaly jejich počty, přestože technologie umožňují všechno dělat elektronicky. Počet družstevních poboček vzrostl za sledované období o desetinu na 60 tisíc, zatímco celkový počet poboček bankovního sektoru za stejnou dobu klesl ze 191 tisíc na 170 tisíc. Když k tomu uvážíme čísla o vývoji počtu klientů, ukazuje se, že růst tržního podílu družstevního bankovnictví lze často připsat růstu počtu poboček.

Přestože družstevní banky vedle finanční agendy sledují i sociální agendu, jejich efektivnost tím netrpí. Dokážou přitáhnout dobrovolné spolupracovníky, a tak přírůstky pracnosti (pobočky, další cíle) jsou kompenzovány nižšími náklady a přírůstky příjmů z rostoucího tržního podílu.

Ukazatel bankovního rizika (Z-Code) vyzníval po celé sledované období výrazně ve prospěch družstevních bank. Počítá se podle složitého vzorce. Jednou složkou je poměr základního jmění (equity) k celkovým aktivům (EAR), čili velikost kapitálové rezervy. Tento ukazatel potvrdil, že družstevní banky vstupovaly do krize v lepší kondici než komerční banky a mohly se vyhnout největším potížím (nepotkaly je krachy, obrovská veřejná pomoc za cenu zadlužení státu, znárodňování). U družstevních bank zůstal EAR po celé kritické období nad 6 procenty, zatímco u celku bankovního systému klesal a opakovaně se dostal pod 5 procent.

Návratnost aktiv (ROA, zhruba ziskovost) byla v družstevním sektoru před krizí mírně nižší, ale od té doby je vyšší než v celém bankovním systému, který se musel vypořádat s mohutnými odpisy.

Nakonec vstupuje do hry také volatilita návratnosti, která je v družstevním sektoru významně nižší. Autoři to připisují převaze bankovního maloobchodu v kampeličkách, práci s řadovými klienty, kde je výnosnost stabilnější.

S výjimkou Česka, samozřejmě. A jak už jsme uvedli, u nás za to mohou nejen lidé, ale i špatný zákon.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.