Zbyněk Fiala: Jak to může VW vědět?

vw
21.6.2018 11:00
Představy o rozšiřování výroby škodovek v Česku mohou narazit na obchodní válku, převratné změny v dopravě, robotizaci a nulový vliv ČR na zásadní rozhodnutí našich exportních partnerů v eurozóně.

Základní rámec blízké ekonomické budoucnosti představuje obchodní válka Spojených států proti všem. Spojené státy si to mohou dovolit, jejich exporty představuji jen 12 procent HDP, upozorňují Financial Times. Evropská unie má podstatně vyšší míru závislosti na vývozu ve výši 44 procent HDP. Česká republika je extrémně závislá, objem jejího zahraničního obchodu je srovnatelný s 85 procenty HDP.

Klíčovou položkou naší exportní průmyslové výroby jsou přitom auta, tedy výrobky, jejichž morální životnost se bude v nejbližších letech prudce zkracovat. Příští auta budou nejen elektrická, nejen dobíjitelná zadarmo z panelů na střeše domu, nejen samořiditelná, ale také sdílená nebo užívaná jen jako snadno dostupná dopravní služba bez potřeby vlastnictví. K tomu si přičtěme snižování potřeby individuální dopravy, kterou bude vytlačovat nejen doprava hromadná, ale hlavně fakt, že lidská spolupráce bude stále snazší na dálku.

Tyto souvislosti jsou důležité, chceme-li posoudit smysl prohlášení Bernharda Maiera, předsedy představenstva Auto Škoda, že cílem mateřského Volkswagenu je zvýšit produkci škodovek z 1,2 milionu na 2 miliony během deseti let. Nemusejí se pochopitelně vyrábět jen v Česku, ale zaznělo to v České televizi, což naznačuje, že VW nepochybně počítá i se zvyšováním českého podílu.

Vypadá to jako zájem o to, aby základní nastavení české ekonomiky ještě nějaký čas zůstalo. My to pak můžeme brát jako odměnu za úspěch, o který se dělí jak české závody, tak německy marketing, který dlouhá léta prosazuje škodu jako hlavního partnera mistrovství světa v hokeji nebo Tour de France. Ale stejnou měrou v tom můžeme vidět i nárůst rizika. Jak může Volkswagen vědět, že poptávka po jeho vozech poroste, když předtím se tak fatálně mýlil ve věci budoucnosti dieselových motorů? To bude rána, pokud se plete…

Naší pozornosti by nemělo uniknout, že v jádru Evropské unie ve stejné době hledají nástroje pro zvyšování ekonomické odolnosti vůči šokům. Už jsme zmínili obchodní válku se Spojenými státy. Ta je však globální a jejím hlavním cílem je Čína. Pokud budou vysokými cly zatíženy veškeré čínské exporty do Spojených států, Čína musí hledat odbytiště jinde, tedy i v Evropě, a začne ještě více vytěsňovat evropské výrobky. Řekněme, že Evropa se začne čínské vlně bránit a taky vztyčí ochranné celní bariéry. Jakmile se začne se oplácet („tit-for-tat“), odvetná opatření zasáhnou ty nejvíc exponované. Jsme prostě na ráně, neberme to na lehkou váhu.

Příští čtvrtek se sejde Evropská rada a konečně půjde o setkání hlav vlád a států Evropské unie nad programem, který zahrnuje dlouho probírané institucionální reformy. Jenže spád to dostalo až po nynějším setkání francouzského prezidenta Emmnuela Macrona s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Stále více je zřejmé, že reformy budou, ale potřebují k tomu vstřícné prostředí. Nabízí se prostředí eurozóny, kde chybí většina východních členů EU, jejichž vyjednávací pozice obyčejně spoléhá na pravidla konsensu, to znamená na možnosti vyhrožovat zablokováním rozhodnutí svým individuálním nesouhlasem.

Konsensus je statický, většinové rozhodování je akční. Aby se vůbec mohlo o něčem jednat, svede se nejprve boj o tohle. Nepochybně prohrajeme, naštěstí dost mlhavě, aby se doma mohl tvrdit opak.

Druhou věcí jsou peníze. Eurozóna už si zvykla na to, že některé členské státy občas potřebují rychlou výpomoc. Zatím to řešil poněkud kostrbatý stabilizační systém, který byl vlastně systémem státních garancí. Obsluhoval virtuální peníze. Na stole je teď návrh, aby byl vystřídán evropským měnovým fondem, který by hospodařil se skutečnými penězi. Spor bude jen o to, jak se budou dělit jeho pravomoci mezi vlády a přiměřeně nezávislé vedení fondu.

To je hasičská složka řešení. Po jednání prezidenta Macrona s kancléřkou Merkelovou se však začalo víc mluvit také o penězích s preventivní funkcí. Mělo by jít o opatření s mnohem významnějším dopadem na celou EU, a sice ustavení samostatného rozpočtu eurozóny. Tam by byly soustředěny investiční peníze, které by vytvářely poptávku v podobě velkých infrastrukturních projektů. Tím by přikrmovaly konjunkturu a brzdily dopady různých šoků, včetně těch vnějších, jako je obchodní válka.

V Praze a dalších zemích mimo eurozónu zavládla panika. Co znamená vyčlenění rozpočtu skupiny zemí tvořících 86 procent ekonomické váhy celé EU? Je to další rozpočet s penězi navíc? Nebo tu malou chudší skupinu bez eura čeká, že se bude prát o zbylou hrst buráků?

Je obtížné předpovědět, kolik aut bude za 10 let potřeba a zda se má ČR angažovat v rozšiřování automobilové výroby a zvyšovat svoji exportní a oborovou závislost jako sázku na vyšší výnos. Zato předpověď, jestli se za obzorem vynoří nějaké další šoky, je mnohem snazší. O tom přece nemůže být žádných pochyb.

Vidíme, že eurozóna se na ty šoky připravuje. Co udělá Česká republika? Po všech těch moudrech, kterými jsme Evropskou unii zasypávali, aby věděla, co je pro ni nejlepší, nyní stojíme za plotem a máme právo (občas) přihlížet. Nemáme moc možností ovlivnit klub společné měny, produkující 86% unijního HDP. Tam nejsme. Je to proto, že tam nepatříme?

Kdyby se braly do úvahy jen české makroekonomické údaje, ukazují dokonalou připravenost na euro. Dokonce včetně stability měny, která se po skončení intervenci ČNB prostě vrátila tam, kde byla před jejich začátkem. Překážky jsou však hlavně psychologické, průzkumy ukazují, že lidé euro nechtějí. A proč je nechtějí? Protože se do nich soustavně hučí, že je to zhouba a že to zkrachuje. Jinými slovy, existují silné zájmy, kterým euro stojí v cestě.

Proč jim stojí v cestě? Bojí se přeměny miliard, které jsou v korunách v bezpečném skrytu? V každém případě nejde o obranu české suverenity. V Česku jsou zahraniční investice o pětinu výnosnější, než je průměr eurozóny. Tribut, který odvádíme v dividendách a dalších otevřených i skrytých výnosech, jde každoročně do zahraničí v rozsahu bohatě převyšujícím 10 procent HDP. České mzdy jsou i po všech těch zvýšeních nižší než v Řecku.

Jenže moc času na úpravu našeho evropského statutu není. Vstup do EU sice znamenal závazek přijmout euro, ale k tomu, aby přijali nás, je potřeba souhlas stávajících členů. Zavázali jsme se připravit, ale oni se nezavázali nás hned přijmout. Přijmou nás někdy. Možná. Musíte se víc snažit.

Prudký vývoj ve světě hospodářství není nakloněn nějaké velkorysosti. K obchodní válce a soumraku automobilů přidejme ještě nastupující robotizaci. Vynořující se problémy mohou být řešeny metodou košile je bližší než kabát. A bude vůbec levná východní práce ještě tolik potřeba? Nestane se rozšiřování automobilového průmyslu v Česku jedním z manévrů, jak rizika přesouvat z mateřských zemí na periferii?

Máme tedy o čem přemýšlet. Nejméně nám pomůže přemýšlení v systému BAU, business as usual. To je oblíbená zkratka naděje, že všechno bude jako vždycky.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

S poklesem eurodotací dojde zákonitě i k poklesu podpory EU v naší zemi. Dlouhodobě se proti přijetí Eura staví asi dvě třetiny občanů, zároveň to jsou potenciální zastánci Czexitu. Stabilně obsazujeme poslední příčku v účasti v Eurovolbách a věřím, že si tuto pozici opět udržíme. Po případném vystoupení z EU jistě nastanou problémy a Bruselský zbytek nám to bude chtít patřičně okořenit. Ale nějak se s tím popasujeme a co nás nezabije, to nás posílí. Ostatně byli jsme před EU, budeme i po ní.