Zbyněk Fiala: Kolik ještě uneseme

Konec světa se nekoná. Zátěžové testy (stress test) pro 51 největších evropských bank se 70 procenty bankovních aktiv EU dopadly celkem dobře. Systém se nezhroutí. Musíme se spokojit se sadou jiných krizí – teroristi, brexit, Ukrajina, Sýrie, Turecko, americké volby, oteplování, deflace…

Smyslem zátěžových testů pilířů evropské bankovní soustavy bylo vyzkoušet, co by se stalo, kdyby ekonomika tři roky nešlapala, dlužníci se dostávali do problémů, vyšší riziko si vyžádalo větší rezervy a banky to musely se svým kapitálem ustát. Výsledkem testu je pak číslo, které napovídá, jaký by byl výsledný stav bankovního kapitálu ve srovnání s regulatorními požadavky. Do hledáčku se tak dostaly banky, které by za těchto okolností spotřebovaly kapitál až pod úroveň vyžadovanou regulací, nebo by se dokonce mohly dostat do mínusu a zkrachovat.

Když se to napíše takhle, zní to hrozně dramaticky, ale ve skutečnosti jde jen o samá „co by, kdyby“. Evropský bankovní úřad EBA, což je metodologické centrum bankovního dohledu v Evropském systému centrálních bank, se uvedenými zátěžovými testy pokoušel zjistit, jak by banky dopadly během tří let nepříznivého vývoje hospodářství, aniž by na to nějak aktivně reagovaly. Takové blázny ale v bankovnictví nehledejte. Uvedené hypotetické podmínky měly být podnětem, aby ti, na koho to může obzvlášť dolehnout, naopak něco udělali dřív, než bude pozdě. Z tohoto hlediska je výsledek doporučením, zatímco od hodnocení bank (sdělení, zda uspěla, nebo neuspěla) se upustilo.

Klíčovou veličinou je přitom plně splacený vlastní kapitál (Tier 1). Z něho mohou uždibovat nesplácené úvěry. Něco udělat se tedy musí jak s kapitálem (navýšit), tak s nejrizikovějšími úvěry (dostat z bilance, na kterou se musí tvořit rezervy). Třeba nejstarší banka Evropy (a možná i světa) Monte dei Paschi di Siena, která v testech dopadla nejhůř a je v potížích dlouhodobě, už připravila plán na posílení kapitálu o 5 miliard euro od skupiny investičních bank, a vedle toho chystá také sekuritizaci rizikových pohledávek.

Detaily neznám, ale představuji si to tak, že celý balík pohledávek s váznoucími splátkami se prodá investiční bance za zlomek nominálu, takže prodávající banka se zbaví starostí a dostane část peněz, které musí vracet svým vkladatelům. Zbytek doplní z rezerv. Investiční banka, která se správy balíku ujala, pak z něj nabídne na trhu jednotkové podíly (sekurity) s nějakým přijatelným výnosem, který poplyne z toho, co bude chodit od dlužníků. Něco vyždímá i z neplatičů, protože s dluhy dostane i právo použít zajištění. Správce i investoři do sekurit si tak nakonec (snad) přijdou na své. A když ne, neměli se do toho plést, finanční trhy jsou riskantní.

České banky testovány nebyly. Jsou to prťky, a ke všemu ani nejsou české. Oko však přitáhne zjištění, že mezi dvanáctkou bank na konci pomyslného žebříčku 51 testovaných bank byly francouzská Société Générale (matka Komerční banky), rakouská Erste Group (matka České spořitelny) nebo UniCredit (s někdejší Živnostenskou bankou v útrobách). Francouzská ekonomika dlouhodobě stagnuje, rakouské banky zápolí s pokusem obsluhovat těžko předvídatelnou jihovýchodní Evropu, Itálie patří k nejpostiženějším zemím předchozí finanční krize. Mnohé špatné bankovní výsledky jsou vlečkou za dobrým či vlasteneckým úmyslem. Nemusí tam být špatní bankéři, poradí si.

Otázka je, jak. Budou potřebovat peníze a budou se chtít zbavit části rizika. Kde to vezmou, kam to strčí, to nám nemůže být úplně jedno, protože české dcery, kterých jsme se tak snadno vzdávali, obvykle představují ty nejvýnosnější ústavy skupiny. Mají se tedy o co podělit. A to by mohl být docela náročný zátěžový test odolnosti jejich managementu. Nebral bych to jen v tom smyslu, že odolají nátlaku a budou hájit poctivé obchody. Tam kde ustoupí, půjde o zátěžový test namířený na nás, kolik toho ještě uneseme při poskytování rozvojové pomoci nejvyspělejším zemím. A pochopitelně to bude test i bankovního dohledu ČNB, který se v podobných situacích opakovaně prsí, že nic takového nepřipustí.