Zbyněk Fiala: Komu to bio pálí

Podpora bionafty z řepky a etanolu ze škrobu, která se teď zasekla ve sněmovně, je špatná nikoliv kvůli Babišovi, ale kvůli špatně uváženým původním předpokladům, že to bude snižovat závislost na zahraničních dodavatelích ropy, omezí emise skleníkových plynů a pomůže zemědělcům. Nic z toho se nepotvrdilo, proto evropská podpora první generace biopaliv za pět let skončí. Bude to znamenat katastrofu pro české zemědělství, příliš závislé na řepce a kukuřici pro bioplynky. Ohrozí to zemědělství svedené na scestí dotacemi a právním rámcem, obojím v rukou vlády a parlamentu. Brusel posloužil jen jako velký klacek na ty, kdo to chtěli velkým klukům kazit.

Teď se navíc sešla agenda ničící půdu s agendou na její záchranu. Obojí bude stát těžké miliardy. Jedna podpora, podpora biopaliv, půdu vysloveně devastuje monokulturním hospodařením na obrovitých plochách, ze kterých je úrodná svrchní vrstva splavována erozí a zbytek je umrtvován jedy proti nejrůznějším prevítům, které se v monokulturním prostředí snadno přemnožují.

Druhá podpora se pokouší utlumit aspoň ty největší škody a klade podmínky dobrého zemědělského a environmentálního stavu hospodaření. Je součástí nové evropské společné zemědělské politiky, jejíž návrh z Evropské komise byl celkem osvícený, ale při vyjednávání Česko stálo samozřejmě proti snaze orientovat podporu na menší pozemky s diverzifikovanější produkcí, protože „máme přece velké stroje“.

Dříve se pravidla na ochranu půdy nazývala GAEC, nyní tedy DZES, ale dá se říct, že v tom máme jazz. Než česká pravidla pro výplaty zemědělských dotací prošla vládou, počasí už stroje vyhnalo do polí. Nejde o málo, letos by mohlo být vyplaceno až 53 miliard korun. Rekordní zisk zemědělského podnikání za rok 2014 je o čtvrtinu menší než souhrn vyplacených evropských zemědělských dotací, připomněla nedávno Asociace soukromého zemědělství. Čili, byla tam ztráta, která je více než uhrazena obrovskými dotacemi, a zbytek si rozdáme. Jen zlomeček jde do investic do obnovy úrodnosti zdevastované půdy.

Jenže ani to vlastníkům nevadí, protože cena půdy jde stále nahoru, bez ohledu na to, že úrodnost půdy klesá. To jim je jedno, vždyť ji ani nevidí. Obrovské plochy patří „pražským taxikářům“ nebo advokátům, kteří nakupovali zejména v dotované privatizaci státní půdy. Také tyto dotace byly tak dobře vymyšleny, že znovu odtrhly od půdy část lidí, kteří na ní pracují.

Klesají přitom i mimoprodukční vlastnosti půdy, zejména schopnost vázat vodu v krajině. Hektar kvalitní půdy zachytí až 3,5 tisíce kubíků vody, zejména pomocí organického materiálu a humusu. Zato z mrtvého utuženého pole všechno steče a ještě to vezme další tuny oranice sebou. Vládě pak nezbyde, aby dotovala protipovodňová opatření. A tak jeden ničí, druhý zachraňuje, a oba zvyšují HDP.

Již starší výpočty potvrdily, že řepka vynese jen o desetinu více energie, než kolik se do přípravy bionafty vloží poctivé smrduté ropy, a to jen v tom nejlepším případě. S emisemi to bude podobně. Podle nových evropských pravidel bude muset být úspora emisí aspoň 35 procent, od roku 2017 pak 50 procent v od roku 2018 (v nových zařízeních) dokonce 60 procent. To už nedokáže biopalivo první generace. Ale kolik z těch stovek miliard korun zemědělských podpor, které už byly vyplaceny, posloužilo výzkumu dalších generací biopaliv? Kolik bylo nainvestováno do pilotních projektů perspektivních provozů? Tyto otázky jsou tzv. řečnické, to znamená, že odpověď nenásleduje, protože ji každý zná.

Pokud jde o klima, řešením není dotace, ale daň. Konkrétně uhlíková daň, kde by se všechno přepočítávalo na zpoplatněné uhlíkové emise. Tato daň by nesměla být „tržní“ jako u povolenek, kdy se nejprve zaplaví trh povolenkami zadarmo, a pak se s nadějí čeká, jakáže cena to vznikne. Náznak této daně v českém zákonodárství najdeme, ale je tak bezvýznamná, že o ní kromě energetiků a daňařů prakticky nikdo neví.

A pak je tu potřeba opravdové péče o půdu. Velké evropské dotace jsou ozvěnou toho, že v EU je zemědělství vnímáno jako velice důležitý sektor, u nás je to pouhých 1,5 procenta HDP, kde je hlavním cílem zvyšování produkce a produktivity. Aby prostě prachy tekly a čísly se dalo mávat v politickém boji. Zatímco dotace tečou jinam, o nízkou cenu potravin se starají nízké mzdy osob pracujících v zemědělství, které jsou pětinu pod republikovým průměrem.

Mávalo se i hesly, proto byla fungující družstva rozkulačena a půda se ocitla v rukou nezainteresovaných městských dědiců, kteří s ní nedělají nic nebo ji prodávají obratnějším zájemcům. Ti se podívají na ceny půdy v zahraničí a u nás, kde jsou podstatně nižší, ale rostou, a tak mohou čekat. Nakonec ji prodají, na stavu nezáleží. V současné době je 75 procent půdy obděláváno nájemci, kteří k ní nemají vlastnický vztah a jsou vystaveni značnému riziku, pokud do ní investují. O nájemní smlouvu mohou kdykoliv přijít.

Klíčovým problémem českého zemědělství je tedy nezvládnuté vlastnictví, systematicky deformovaný trh s potravinami a bezohledné ignorování veřejného zájmu. Dotovaná biopaliva jsou jen hřebíčkem do rakve.