Zbyněk Fiala: Není jenom rozpočet

Fiala Zbyněk
20.12.2018 13:19
Když se příliš zamotáme jen do sledování rozpočtových schodků, může se nám stát, že nám mosty začnou padat na hlavu.

Kdybychom dali na názor pravicové opozice, je to naprostá katastrofa. Rozpočtový schodek v době hospodářského růstu? Projídání budoucnosti. Kam ten svět spěje? Jenže věc se má jinak a docela přesně ji vystihla ministryně financí Schillerová: „Já si kladu otázku, není to spíš splacení starých dluhů?“

Ministryně má pravděpodobně poradce, kteří mají čas číst i něco jiného než dlouhé sloupce čísel a křečovité formulace předpisů. Uvedená myšlenka ční také z čerstvé práce skupiny špičkových expertů pro měření hospodářské výkonnosti a přínosů v sociální oblasti HLEG ( High-Level Group on Measurment of Economic Performance and Social Progress ) obsahující výsledky pětiletého výzkumu pod křídly OECD. Uvedená práce v zásadě varuje před posuzováním zdraví určité národní ekonomiky jen podle HDP a bilance státního rozpočtu. Jsou i hodnoty, které HDP nezachycuje – jak upozorňuje název práce Za hranicemi HDP (Beyond GDP). A špatné nastavení rozpočtu může podtrhnout potenciál země a vytvořit dluhy v sociální oblasti, školství, výzkumu, zdravotnictví a dalších sférách s přímým vlivem na konkurenceschopnost, které se jen obtížně splácejí.

http://www.oecd.org/publications/beyond-gdp-9789264307292-en.htm

Tradičně se při posuzování rozpočtu bere do úvahy „zlaté pravidlo“, že schodek může zamířit do investic, ale nikoliv do spotřeby. Ale jak poznat, která koruna je která? Nehledě na to, že schodek 40 miliard korun ve státním rozpočtu kolem 1,5 bilionu korun je spíše kosmetickou záležitostí, protože takhle přesně (čtvrt procenta) to stejně nikdo nedokáže spočítat. Ale řekněme, že schodek je součástí balíku 80 miliard korun pro národní příspěvek do investic, vedle srovnatelně velkých evropských peněz. Pak by stačilo porovnat výnos z investic s náklady dluhu v podobě úroku státních obligací, které jej pokryjí, a hned víme, zda to má s mysl.

Stejně dobře je však možné tvrdit, že schodek vznikl hlavně razantním zvýšením důchodů a platů učitelů a dalších státních zaměstnanců. Bude tedy projeden? Odpověď na tuto otázku vyžaduje ohlédnutí zpátky, protože potřebujeme vědět, jak se stalo, že tolik důchodců se dostává do neřešitelné sociální situace nebo že stárnoucí učitelský sbor, podobně jako praktičtí lékaři, by snadno mohl dospět do situace, kdy nebude komu předat veslo. Natož jak výkon vylepšit, což je ještě naléhavější problém.

Vrcholnou skupinu HLEG vedl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, známý i z častých návštěv Prahy. V současné době působí na Columbia University v New Yorku, kde učí ve Škole mezinárodních a veřejných vztahů a bádá v Centru pro globální hospodářskou politiku, vedeném českým ekonomem Janem Švejnarem. Předtím byl také hlavním ekonomem Světové banky, jehož velkolepé semináře ABCDE, které v této funkci pořádal, jsem měl to potěšení navštěvovat. Samotné práci na téma bohatství národů za hranicemi statistiky HDP se věnuje od roku 2008 – budete se divit – z podnětu tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Ryze pravičácký prezident v konfrontaci s krizí uvažoval ryze pragmaticky a hledal prostor pro záchranné zásahy státu.

Základní sdělení studie Beyond GDP je prosté – co měříme, to děláme. Když měříme jen HDP, snadno ignorujeme tragické dopady na životní prostředí nebo ekonomická a sociální rizika, kterými jsou provázena radostná růstová čísla. Pak se ale nestačíme divit, když se nám to sype na hlavu.

Například přijde krize, která prudce odčerpává veřejné zdroje na pochybnou záchranu rozkradených bank, a zároveň klesá daňový výnos, tak co se stane, když měříme jen schodky rozpočtu? Začneme zběsile škrtit na důchodcích, učitelích, zdravotnících, údržbě i investicích, a tím srazíme ekonomiku ještě níž.

Skončí to tím, že dále poškodíme i rozpočtové příjmy, protože to chtělo spíše impulz veřejné poptávky, který by nahradil výpadek té soukromé a povzbudil jak chod ekonomiky, tak daňový výnos. Když to neuděláme, nejenže státní dluhy stejně narostou, ale vedle toho vznikne mnohem větší dluh v podobě ztraceného výkonu národní ekonomiky, který už se pak prakticky nepodaří vyrovnat.

V Česku jsme si krach bank odbyli už dřív, takže za poslední krize bylo o tento problém méně. Záchvatům následných škrtů (austerity) jsme se přesto nevyhnuli, a tak České republice trvalo 8 let, než se dokázala vrátit k výkonnosti z období před začátkem krize roku 2008. Ztracený výkon k tomu provázela zátěž v podobě neřízeného, z větší části zbytečného navýšení státního dluhu o půl bilionu korun. Ten vznikl tím, že se státní rozpočet nepřizpůsobil potřebám krize a dával těm, co mají, takže už pak neměl na ty, kdo potřebují.

Co měříme, to vidíme. Když se omezíme jen na schodky, unikají nám podstatnější věci. Příjmy a výdaje státního rozpočtu jsou jen jedním výkazem toho, co tvoří národní bohatství. Když měříme jen rozpočet, vidíme i investice jen z pohledu určitého výdaje, který porovnáváme s příjmy. Stiglitz však poukazuje na to, že bychom se měli zajímat o celkovou bilanci národního bohatství, jestli se zvyšuje, nebo klesá.

Dovolím si to znovu ilustrovat českým pohledem. Když postavíme most a vejdeme se do vyrovnaného rozpočtu, má skupina hlídacích psů rozpočtové odpovědnosti důvody k vnitřnímu jásotu, byť navenek to dát nesmí, do vlády je třeba bušit za všech okolností. Jenže teď do toho zakomponujme situaci, kdy ten most spadne, a pak se zjistí, že dalších 60 mostů v kompetenci veřejné správy je taky na spadnutí. Výsledkem šetrného hospodaření jsou hromady shnilých hrušek. Budoval se skrytý dluh, který na nás náhle zcela otevřeně zívne.

Na hlavu nám toho padá víc. Pomiňme základní fakt, že sněmovna probírá do vysílení 40 miliard schodku, ale pak bezmocně přihlíží, jak v zahraničí mizí 300 miliard dividend a srovnatelná částka plynoucí z nerovného postavení českých subdodavatelů, kteří musí přijmout nabízenou cenu. Část z toho jsou příjmy zahraničních vodárenských společností, jejichž smlouvy jsou nastaveny tak, že my se staráme o trubky a oni vybírají za vodu. Nemluvě o tom, že některé součásti národního stříbra, jako Plzeňský Prazdroj, byly odevzdány do zahraničí úplně zadarmo. To bylo. Teď se však ozývá ze všech stan nářek, že chybí pracovní síly a musí se odříkat zakázky.

To je skutečný dluh. Zpozdile investujeme do školství, aby dohonilo ztrátu v přípravě na zcela novou hospodářskou kulturu, která přichází s roboty a umělou inteligencí. Dlouho podvyživované podniky až se zpožděním dohánějí potřebné investice. Rodiny se jen se zpožděním dostávají z nákladových šoků a začínají víc myslet také na rovnováhu práce a upevňování rodinných vztahů či zvyšování vzdělání a kondice. Jen samotný úpadek fyzické zdatnosti, daný vedle lenosti i tím, jak je dnes fyzkultura drahá, zaplatíme v příštích letech drahým léčením, pokud zdravotnictví udrží pohromadě.

Žádná bilance národního bohatství se nesleduje, i když audit nahnilých mostů umožní alespoň představu o tom, co se vnímalo jako hodnota falešně. Dětská hra pravicové opozice, že 40 je moc, a vlastně ani žádný rozpočtový přebytek by nebyl dost velký, je tedy jen dokladem její bezmoci. Babiš vykrádá program vpravo i vlevo, slovy básníka, zabíjí sny tím, že je uskutečňuje, a ostatním tak nezbývá než divadlo. Neříkám, že Babiš dělá všechno dobře. Ale pravicová opozice nad státním rozpočtem prokázala odhodlanost držet se toho, co se osvědčilo jako špatné.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.