Zbyněk Fiala: Sektorové daně

Fiala Zbyněk
21.11.2016 14:56
Sociální demokracii začíná vrtat v hlavě obrovský odliv dividend do zahraničí, který je odvrácenou stranou politiky lákání přímých zahraničních investic. Dost opožděně zjišťujeme, do jaké extrémně nevýhodné pozice jsme se nechali vtlačit. Pokud jde o možnou nápravu, zatím se uvažuje o té nejjednodušší v podobě vyššího zdanění finančnictví, energetiky a telekomunikací.

Znovu se objevují úvahy o zavedení sektorových daní, tedy vyšší míry zdanění pro sektory, které jsou nejvýnosnější, a zároveň jsou – shodou okolností - v rukou zahraničních společností. Znamenalo by to doplnění další, vyšší sazby daně z příjmů právnických osob, která by tak dostala progresívní charakter. Tento nápad nezaznívá poprvé, a na našem serveru už vůbec ne, a setkáme se s ním i v jiných zemích. Reakce jsou úsměvně předvídatelné.

Vyberu si jednu, abychom se jí mohli věnovat podrobněji. Ekonom České spořitelny Michal Skořepa v ČT varoval, že vyšší zdanění bank povede ke zvyšování úrokových sazeb, protože se sníží ziskovost bank, a ty budou tím pádem opatrnější při dalším svém podnikání. Zmíněný bankovní ekonom (mohl to být kterýkoliv jiný, všichni tvrdí zhruba totéž) tak vlastně říká tři věci. Které? Proberme to postupně.

Dobráctví, nebo zoufalství?

Především naznačuje, že nízké sazby jsou projevem dobráctví bank, jako jejich odměna za rekordní zisky. Čistý zisk České spořitelny ve třetím čtvrtletí znovu meziročně vzrostl o 780 milionů korun. Proto jsou úrokové sazby historicky nejnižší?

Nikoliv, sazby bank, které půjčují veřejnosti, mohou být těžko o moc vyšší, když centrální banka ČNB, od které si půjčují ony samy, má základní sazbu na „technické nule“. Nemá ji na úplné nule, ale na několika setinkách procenta jen proto, aby to nerozhodilo výpočetní vzorce, protože nulou nelze dělit. A protože si nedokázala přestavit, že půjde ještě níž, začala srážet kurz koruny jako další formu uvolňovánhí měnových podmínek. Dá se tomu vyčíst mnohé, ale teď to berme za potvrzení faktu, že sazby jsou dole nikoliv z dobráctví, ale protože tam jsou nahnány vnějšími podmínkami, a nehnuly s tím ani intervence za stovky miliard korun.

Podle čerstvé zprávy o ČNB o inflaci její základní sazby na nule vydrží nejméň do příštího pololetí, pokud nakonec přecejen nepůjdou i pod tu nulu. Dříve nemyslitelný pohyb úrokových sazeb pod čáru se v Evropě stává standardem nastaveným Evropskou centrální bankou, a prognózy naznačují, že trend pokračuje v sestupu a může trvat další dva roky.

Takže nejde ani tak o dobráctví, jako o zoufalství. Stále se nedaří oživit eurozónu po úderech finanční krize. Západoevropské banky jsou na hadičkách v podobě kvantitativního uvolňování, kdy Evropská centrální banka zavaluje trh obrovskými nákupy dluhopisů a poskytuje za ně své laciné peníze. Banka, která by v takové situaci zdražila úvěry a hypotéky, by v podstatě ohlásila, že zavírá krám. Od toho okamžiku tam nepáchne noha.

Tvrzení, že nízké sazby úvěrů jsou možné jen při určité úrovni ziskovosti bank jsou tedy pokusem dělat z veřejnosti blbce. Je to opačně. České babnky dokázaly i při extrémně nízkých sazbách vyvařit rekordní zisky, a hlavně vyšší (v poměru ke kapitálu), než mají jejich západoevropské matky. To se dá vysvětlit jenom extrémně výhodnými českými podmínkami a relativní uzavřeností českého trhu. Dobrákem je stát, ne banky. Jenže stát by měl být dobrákem pro všechny občany, ne jen pro vybrané zájmové skupiny.

Víc opatrnosti, nebo hazardu?

Život vyvrátil i další tvrzení odpůrce vyšších daní, že banky budou opatrnější při svém podnikání, pokud jejich ziskovost klesne. Zní to jako z divadelního příběhu Obrácení Ferdyše Pištory, kde se postava z pražské galérky změní v průkopníka poctivosti. Před válkou se tomu obecenstvo ještě dokázalo zasmát, a tak to býval kasovní trhák. Jde totiž o to, že pokles ziskovosti banky naopak nutí, aby tržby zachraňovaly, kde se dá, a žene je do zcela hazardních obchodů.

To byl také pravý zdroj finanční krize, kdy úroky šly dolů bez ohledu na to, co si banky přály, a mizela šance tradičních pohodlných obchodů s vysokou marží. Banky se proto musely pouštět do kasínového hazardu s deriváty, který jim pak přerostl přes hlavu. Připomeňme, jak se sypaly jak domečky z karet a byly zachraňovány státní pomocí, evropskými fondy a umělým dýchání z úst centrálních bank. Kdybyste chtěli vědět, odkud se ty peníze vzaly, zašátrejte ve vlastní prázdné kapse.

Ale to hlavní sdělení spočívá v tom, v současné situaci jsou banky příjemci ceny peněz, ta vzniká jinde, nemohou ji – ke svému neskonalému bolu – diktovat, a nejspíš to nebudou moci udělat ani nejbližší dva nebo tři roky. Mohly by to nahradit orientací na výnosnější obchody, které jsou ale riskantnější jak pro banku, může zkrachovat, tak pro střadatele a pro stát. Když to bance nevyjde, střadatelé přijdou o část peněz, které nejsou kryty státní garancí, a pokud bude muset zasáhnout i stát, vybere si to na daních, takže střadatelé budou osoleni dvakrát.

Od doby bezprostředně po finanční krizi, kdy se bankám bezhlavě vyplácely státní peníze, až to přivedlo některé vlády – třeba v Irsku nebo Španělsku – téměř ke krachu, už zavládla větší opatrnost. Existuje seznam systémově významných bank, které musí vytvářet rezervy intenzivněji, protože jejich pád nelze připustit, ale náklady selhání už si budou muset hradit samy. Častěji bude platit pravidlo bail-in, to znamená, že selhání hradí ten, kdo je přímo ekonomicky zainteresován. Ruší se pravidlo privatizace zisků a socializace ztrát, to znamená, že dokud vydělávám, zisky jsou moje, a když mi to nejde, ztráty uhradí veřejné zdroje.

Českým bankám se krize zdánlivě vyhnula, soudě podle toho, že žádná se neotřásla v základech a nenatahovala ruku po nějakém záchranném kruhu. Ovšem výraz české banky si nechme pro děti, aby bylo o co opřít výchovu ke vlastenectví. Až vyrostou, samy poznají, že žádné nemáme. České pobočky zahraničních bank se vyhnuly přímému střetu se strašidlem zrádných derivátů, protože je zahraniční matky k ničemu nepustily. Jejich role byla jiná, jsou dojnou krávou, která má doplňovat to, co se ztratilo jinde.

ČNB tvrdila, že na to dohlédne, aby se zisk nevyvážel prostřednictvím triků s náklady. Ale pak se objevily zprávy o ztrátách českých bank v důsledku držení defaultních řeckých dluhopisů. Kde se tu ty prašivé dluhopisy vzaly? Za jakou cenu byly pořízeny? Jaké byly vyhlídky jejich splacení, když je někdo českým portfoliovým manažerům vrchnostensky vnucoval?

A jak je možné, že české banky byly schopny generovat zisky, které byly nedostupné v jiných částech zahraničních bankovních skupin, do kterých patří? Pohled do statistik přitom ukazuje, že rozdíly v ekonomickém vývoji to vysvětlit nelze. Čím to je, že zatímco české HDP klesalo, a to i v době, kdy jinde ekonomiky rostly, českým bankám se dařilo skvěle? Inu, český stát vytvořil extrémně přiznivé podmínky pro plnění koloniální role naší republiky. Jestliže ČSSD nyní mluví o potřebě vyššího zdanění, je to první náznak, že se s touto potupnou rolí nechce smiřovat do nekonečna.

Extrémně uzavřený trh

Vyvrátili jsme zatím první dvě tvrzení bankovního ekonoma, že vyšší zdanění může vyvolat růst úroků (banky teď úrokové sazby neřídí, ale naopak je bezmocně přijímají) a že nižší zisk povede ke snížení aktivity bank, k „větší opatrnosti v podnikání“ (vždycky tomu bylo naopak). A co je to třetí tvrzení, které jsme slíbili za začátku? Je skryté. Je to samolibá představa, že o vývoji bankovnictví v ČR mohou rozhodoovat jen ty banky, které tu jsou právě na trhu. Že jsou nenahraditelné. Ve skutečnosti jsou jen extrémně chráněné, český finanční trh je mimořádně uzavřený.

Aby bylo jasno, český finanční trh není uzavřený pro tuneláře, který chce vyvést miliardy z fixlované privatizace do švýcarské banky nebo podvodné vyvádění nezdaněného zisku či toku úplatků na Panenské ostrovy. Je však uzavřený pro ty, kdo si chtějí půjčit peníze, aby mohli provozovat nějakou běžnou hospodářskou činnost v podmínkách menší firmy nebo někde v regionu.

Jsme sice průmyslovou velmocí (relativně k počtu obyvatelstva), ale růst úvěrů zpracovatelskému průmyslu se letos prakticky zastavil. Všechno valí do hypoték, nemovitostí a služeb. Ale pod službamni si lze přestavit i extrémně ziskové síťové služby, které se také ocitly v hledáčků autorů sektorové daně.

Zato peníze pro inženýra, který chce něco nového dělat, nebo pro skupinu lidí, která by někde na venkově chtěla vrátit k životu schátralé hospodářské objekty po někdejším družstvu a vyrábět něco z místních surovin pro trh v dosahu dvaceti kilometrů, to je pro banky oříšek.

Velká banka se malými podnikatelskými úvěry ani moc zabývat nemůže, nejsou standardizované jako hypotéky, jsou daleko a rozptýlené, neodpovídají jejímu velkovýrobnímu charakteru. Avšak v lokální bance nebo funkční kampeličce, kde se lidé vzájemně znají a o svých potřebách léta hovoří, není nic snadnějšího. O takový problém se tam dá zvládnout takříkajíc s prstem v nose.

Co chvíli k nám připluje něco z OECD nebo Evropské komise či Evropského parlamentu, kde se připomíná výhodnost rozvíjení odolných lokálních ekonomik, budovaných přednostně z místních úspor a pro místní lidi. Všechno nemusí být z Číny. My jsme místo toho zavedli prohibiční desetiprocentní příplatek na úroky zbylých kampeliček, aby si moc nevyskakovaly.

V Česku máme výrazně menší podíl malých a střednbích firem než třeba v sousedním Rakousku. Podvyživenost domácí ekonom iky je patrná z toho, že dlouho stagnuje, pokud se přímo nescvrkává. Někomu to jistě vyhovuje, ale je to proti logice přírody.

Pamatuji si dávný výklad Františka Čuby o zhůvěřilosti systému (ještě za socialismu), ve kterém se mléko sváží na zpracování stovky kilometrů. V jakém nstavu se asi doveze? Ale dnes se vozí ještě dál. To je strašně zranitelné pro spotřebitele i pro výrobce, jak připomínají občasné zprávy, kdy nešťastní farmáři mléko lejí do kanálu nebo před ministerstvo zemědělství, protože vzdálená výkupní cena uskočila mimo místní realitu.

Šlo by to udělat jinak, ale pokud jde finanční stránku věci, znamenalo by to pro banky konkurenci. Musely by se pak víc snažit, mohli bychom je vyměnit.To se jim nelíbí. Vládě by se možná líbilo, kdyby venkov ožil, ale pokud by na to měla dost sil, máme to už dávno. Spor o sektorovou daň je tak zároveň měřením sil, zda zvítězí síly změny, nebo zastánci toho, aby karty zůstaly v tom rozložení, jak byly rozdány už v 90. letech.

Určitou naději nabízí fakt, že ČSSD, která to navrhuje, jde o život. Musí dosáhnout výjimečného volebního výsledku, aby získala větší státní příspěvek a zvládla svoji tísnivou situaci. Vyšší tlak podněcuje i politické strany, nejen banky, k vyšší aktivitě a přijetí vyššího rizika. Tedy k opaku toho, co bychom označili jako pohodlné přežívání, kdy odměny jdou k těm, kdo se vyhýbají problémům, a tudíž nedělají chyby...

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.