Britská Labour po Corbynovi

V Británii se nyní rozhoduje o budoucnosti a děje se to na dvou frontách. Rozvod s Evropskou unií se blíží k závěru a zbylé měsíce do konce roku budou věnovány jednání o dalším soužití s naší integrací. Premiér Boris Johnson se zatím pokouší jednat silově, stanovil „nepřekročitelný“ termín pro konec přechodného období, dokdy stále ještě platí podmínky jako během členství EU. Odpověď EU je zatím taky silová – do konce prosince se toho moc nestihne, zvlášť když se britská vláda chce výrazně odchýlit od unijní regulace pracovního trhu, potravinářské hygieny, životního prostředí, financí a spousty dalších věcí. Toho se děsí britský průmysl, provázaný úzce s kontinentem, kde má pětkrát rozsáhlejší obchodní výměnu než se Spojenými státy. 

V něčem bychom však mohli Brity podpořit. Premiér Johnson převzal s novými voliči na chudém severu Anglie i spoustu jejich problémů a bude muset hledat řešení, pokud si chce tyto hlasy zachovat. V Bruselu proto vládne obava, že Británie rozvolní podmínky státní pomoci opomíjeným regionům a jejich ekonomice. Jenže Česko čeká podobný manévr, až se plně projeví tlak elektromobility, pod kterým začne erodovat náš automobilový průmysl. Evropské zelené programy zároveň odčerpají zdroje z tradičních evropských fondů a pocítíme i dopad robotizace, pohlcující stále větší podíl rutinní práce. I my tedy budeme potřebovat aktivnější roli státu. Nejspíš ji však budou potřebovat všichni, takže tato pravidla změní sám život.

Britská levice se vzpamatovává z volební porážky, ale zároveň v ní sílí názor, že voliči vlastně nehlasovali o tom, co jim labouristé nabízeli. Corbynův program nezapadl pro svou levicovou radikálnost, ale hlavní pozornost voličů prostě patřila něčemu jinému. Chtěli ukončit nerozhodnost parlamentu nad Brexitem. Corbyn teď samozřejmě odchází, ale jeho politika tím skončit nemusí. Hlásí se k ní jedna z uchazeček o předsednické křeslo Rebecca Long Baily, kterou nyní podpořil vlivný odborový svaz Unite. Má za sebou také podporu stínového ministra financí McDonnela, který byl šéfem programového týmu labouristů, a aktivistického hnutí Momentum.

Samotný proces volby předsedy má ještě před sebou spoustu peripetií a bude trvat do konce dubna. Další kandidáty proto zatím nechme stranou a soustřeďme se na rostoucí šance programové kontinuity. V této souvislosti stojí za pozornost článek Miatty Fahnbulehové, ředitelky intelektuálního centra britské levice New Economics Foundation, která shrnuje základní programové teze v prestižním žurnálu Foreign Affairs. Přizvali ji, protože hlavní téma tohoto žurnálu je tentokrát věnováno nejisté budoucnosti kapitalismu.

https://www.foreignaffairs.com/articles/united-kingdom/2019-12-10/neoliberal-collapse

Fahnbulehová začíná jednoznačně – kapitalismus je v krizi, a už si toho nevšímá jen levice. Hospodářský růst v rozvinutých zemích OECD přestal být ku prospěchu většiny obyvatel. Nominální růst mezd má poloviční tempo oproti stavu z předchozí dekády. Více než jeden ze tří obyvatel OECD žije v ekonomické nejistotě, to znamená, že nemá rezervu, ze které by se dalo žít aspoň tři měsíce nad hladinou chudoby. Současně vzrostla obrovská příjmová nerovnost. Dostali jsme se do situace, kdy nejbohatších deset procent v zemích OECD vlastní polovinu veškerého bohatství, zatímco na dolních 40 procent obyvatel zbyla pouhá tři procenta.

Podle nedávného průzkumu 83 procent Britů soudí, že ekonomika slouží dobře jen bohatým. Myšlenku, že slouží i těm, kdo se narodili do chudé rodiny, sdílejí jen tři procenta. Pro opětné znárodnění nedávno privatizovaných podniků se vyslovuje 75 procent dotázaných. V Americe je podobná situace. Mladá generace (18-29 let) tam hodnotí výše socialismus (51 procent) než kapitalismus (49 procent). Jde o horkou novinku, pozitivní pohled na kapitalismus během posledních dvou let ztratil mezi mladými drsných 12 procentních bodů (Gallup).

„Pouhé oživení sociálně demokratické agendy z poválečné éry by však nestačilo,“ varuje Fahnbulehová. „Už z toho důvodu, že tehdejší důraz na centrální řízení a státní vlastnictví je v rozporu se zájmem lidí v rozvinutých zemích, aby zdroje byly pod lokální a kolektivní kontrolou. A ještě důležitější je potřeba se vyrovnat s výzvou, kterou poválečný sociálně demokratický model nebral do úvahy: s hrozbou klimatických změn a katastrofické degradace prostředí. Nakonec tedy zjišťujeme, že myšlenky neoliberalismu už nemíjejí jen potřeby lidí, míjejí i potřeby Země.“

Aby mohly socialistické myšlenky na selhání kapitalismu reagovat, musí tedy projít zásadní reformou, která je přizpůsobí současným potřebám. Záměr zlepšovat podmínky lidí platí, ale alternativní ekonomický model, který potřebujeme, musí uznávat prioritu zdravého životního prostředí. Musí se opírat o podnikání, které uvažuje dlouhodobě a slouží společenským potřebám místo pouhému posluhování zisku a hodnotě pro akcionáře. Musí zahrnovat společenské vlastnictví veřejných statků a základní infrastruktury a podporovat lokální družstevní a komunitní podniky. Stát ať je aktivní, ale decentralizovaný. Ať své pravomoci postupuje dolů a umožňuje lidem, aby si zlepšovali život cestou kolektivní akce.

Zásadní reforma vztahu mezi státem a lokální ekonomikou může začít na bázi programu Green New Deal, přinášejícího mobilizaci zdrojů pro dekarbonizaci, tvorbu pracovních míst a zvyšování životního standardu. Cílem by mělo být dosažení nulových emisí za 10-15 let, což by vyžadovalo mohutné vládní investice do zelené infastruktury jako jsou větrné farmy, chytré sítě, nové technologie pro zachycování a ukládání uhlíku, a k tomu rekvalifikační programy pro zelené profese jako jsou renovace budov nebo údržba obnovitelných zdrojů, vypočítává Fahnbulehová.

Důležitá je změna motivace podniků. Místo dotací pro fosilní zdroje (často skrytých) zaveďme daňové úlevy pro obnovitelné zdroje. Regulace musí stanovit nový standard budov bez emisí a omezit použití fosilní energie. Centrální banky by měly hodnotit úvěrování fosilních zdrojů jako riziko a stanovit kvóty pro financování obnovitelných zdrojů.

Pokud jde o zvyšování mezd, stát může pomoci úpravou korporátních daní, mzdovou regulací a podporami. Další možností je snižování pracovní doby až k hranicím čtyřdenního týdne, například cestou prodlužování zákonné dovolené. Právo na odbory, včetně kolektivního vyjednávání a stávky, musí být uznáváno automaticky.

Zaměstnanci by měli mít také větší podíl v podnicích. Lze toho dosáhnout prostřednictvím zaměstnaneckých fondů, do kterých bude každoročně převáděna část podnikového zisku ve formě akciového podílu. Tento fond bude vlastněn kolektivně zaměstnanci. S jejich akciemi bude spojeno i hlasovací právo, takže zaměstnanci se nakonec stanou dominantními vlastníky a budou moci ovlivňovat zaměření podniku, navrhuje Fahnbulehová. Odkazuje přitom na příklad velkého britského obchodního řetězce John Lewis, kde už to tak funguje.

Další návrhy se zaměřují na dostupné sociální služby jako je péče o děti, veřejná doprava nebo záruka sociálně přijatelného minimálního příjmu. Rozšíření sociálního státu mohou být financována z progresívního zdanění nejvyšších příjmů osob i korporací, a také tím, že bohatství – například kapitálový zisk – bude zdaněno na stejné úrovni jako příjem.

Politiky shora však na dostatečnou změnu nestačí. Musí být doplněny vyšší mírou demokracie a převodem většího podílu moci a zdrojů na regionální a místní správy, blíže lidem v komunitách. Tady je Fahnbulehová opravdu radikální. Představuje si, že každodenní služby jako je energie, dostupné bydlení nebo veřejná doprava budou poskytovat korporace vlastněné místními obyvateli.

Další příklad představují britské Komunitní pozemkové fondy (Community Land Trusts), které kupují pozemky od privátního sektoru a převádějí je do komunitního vlastnictví. Fond na nich staví dostupné bydlení, které prodává nebo pronajímá místním obyvatelům. Takové reality jsou už dále neprodejné (jinak než zpátky fondu), což zaručuje, že zásoba levných bytů je trvale k dispozici.

Úspěch nového ekonomického modelu je postaven právě na takovýchto experimentech zdola, píše šéfka levicového intelektuálního centra New Economics Foundation. Chce to samozřejmě trpělivost, než prvky nového myšlení přinesou změny v širším měřítku. Ale trpělivost má své meze, čas na nápravu škod neoliberalismu brzy vyprchá, uzavírá autorka se zásadním vlivem na program corbynovského křídla britské Labour Party.