Cena za kilo mrkve?

SoLaWi
30.6.2021 00:01
O ekonomii i smyslu zemědělství hovořili v Praze němečtí Zelení, jejichž strana má před zářijovými parlamentními volbami nevídané šance.

Už je to tady, na záhonku mi vykvetla okurka a hned mi bylo jasné, že je léto a média sáhnou po úplně jiných tématech, než je Čuk a Gek nebo touha obyvatelstva po vládě pravicových jestřábů. Bude se psát o obyčejných věcech, například co budeme jíst. Z nedělní debaty U Moravce vyplynulo, že buď plastové potraviny z dovozu, nebo nic, protože čeští zemědělci požadují, aby za své produkty dostali zaplaceno aspoň tolik, co do toho sami dali. Jenže prioritou obchodu jsou levné potraviny, i kdyby měly být nepoživatelné. Navíc to ti čeští pytlíci neumí ani vhodně zabalit.

Za zemědělce se pral prezident Agrární komory Jan Doležal, za obchod prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. V jednom se však oba prezidenti víceméně shodovali, a sice že jádro pudla spočívá v cenách, jen je jedni chtějí vyšší a druzí nižší. Perspektiva je však jasná, víc sil má obchod v zahraničních rukou, takže zemědělci ať znovu ohnou hřbet a vrátí se k vrtání v hlíně. Brblat si přitom můžou, a jednou či dvakrát ročně dokonce v televizi. Zákony na podporu domácí produkce jim ale neprojdou.

Skutečně však jde jenom o ceny? Opravdu si máme jen správně si vybrat, zda hladovět mají zemědělci, nebo spotřebitelé? Zachráníme to protesty proti přehnané obchodní marži, kvůli které se vykupuje od zemědělců pod výrobními náklady? Bylo by české zemědělství z problémů venku, kdybychom dokázali obchodníky trochu skřípnout a k tomu vyrazit větší dotace z Bruselu?

Většina debat míří tímto směrem. Stranou zůstává, že současný přecentralizovaný obchod, do kterého se sváží zboží z tisíců kilometrů, z principu neumožňuje to základní, aby lidé dostávali kvalitní potraviny. Ovoce nesmí být zralé, to by cestou shnilo. Zelenina nemůže být čerstvá, když je levnější v Africe, někdy i té Jižní. Pole musí představovat monokulturní poušť od obzoru k obzoru, protože obchod přijme jen dodávky v zaručeném velkém množství. Půda musí být mrtvá, protože tlak na cenu nutí k našlehání výnosů bez ohledu na vše ostatní. Debaty na téma potravin mohou občas dodat platonickou touhu po českém původu, ale nakonec to vždycky skončí u těch cen, protože na poli rostou peníze a nic jiného tam nehledejte. Uvažovat jinak se považuje za neracionální.

Nicméně v  pátek předtím jsem vyslechl strhující přednášky, které jsem doslova hltal, přestože z tohoto českého pohledu moc racionální nebyly. Neřešily jen maximalizaci výnosů v brázdě a u pokladen, ale soustřeďovaly se taky na udržování života v půdě a na úctu před souhrou přírodních činitelů, jejichž výsledkem je samotná schopnost pokračovat s bohatstvím života na Zemi. Cílem práce pak není jen tvorba bohatství a naplnění potřeb, ale také udržování společenské soudržnosti, bez níž je život prázdný a bezvýchodný.

Nebyly to řeči snílků na okraji. Byl jsem na sympoziu Živé zemědělství, které v Praze zorganizovala Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti. Jedním z mluvčích byl zemědělec a pedagog Martin von Mackensen, který si úvodem povzdechl, že správně vůbec do Prahy nemůže, protože pomáhá psát volební program pro německé Zelené. Vyšvihli se na čelo volebních preferencí, parlamentní volby jsou v září a „nesmí se stát, že bychom se dostali k moci a nevěděli, co dělat“.

Rychle přeskočím k ekonomické stránce zemědělského podnikání, které je v souladu s přírodou i lidmi. Mluvil o tom Klaus Strüber, německý zemědělec podobného založení, který navíc vidí řešení v solidaritě. Solidarische Landwirtschaft (SoLaWi) se podobá českému komunitou podporovanému zemědělství (KPZ, bedýnkáři), ale vnáší do něj i sociální udržitelnost, kdy členský příspěvek není jen podle individuálních potřeb, ale také podle příjmových možností. Někdo dá víc, jiný zas míň. Nicméně vlastní ekonomický princip, na kterém je to postaveno, spočívá v tom – jak řekl Stüber – že nás nezajímá cena kila mrkve, ale úhrada provozu, ve kterém se mrkev pěstuje. Je to produkce na předplatné. Na začátku roku se zemědělci dohodnou se spotřebiteli na celkových nákladech farmy, která bude pracovat v jejich prospěch, spotřebitelé tyto náklady uhradí, a tím se zároveň dělí se zemědělci o riziko, jak ta sezóna dopadne. Distribuci mimo běžnou obchodní síť pomáhají řešit ledničky s kódem, kam můžete zajít kdykoliv.

https://www.klaus-strueber.de/

Sympozium bylo o živém zemědělství, tedy organickém, ekologickém, a v tom nejpřísnějším smyslu, neboť šlo o zemědělství biodynamické. Martin von Mackensen z úvodu vede Zemědělskou školu biodynamického zemědělství, která spolu s německou biodynamickou organizací Netzwerk biodynamische Bildung působí na statku Dottenfelderhof (www.dottenfelderhof.de) u Frankfurtu nad Mohanem. Farma je tu již od roku 1968 a stala se vlajkovou lodí tohoto způsobu hospodaření. Z původního projektu několika rodin se rozrostla do podniku, který obhospodařuje 220 hektarů a zaměstnává více než 100 lidí.

Jak to biodynamo zapojit? Podle informace na stránkách https://en.dottenfelderhof.eu/ , tím hlavním pro biodynamické zemědělce není produkce a výnos. Farmu chápou jako živý organismus, ve kterém jsou lidé a příroda v harmonii, jak to učil rakouský filosof Rudolf Steiner (1861–1925), který je uznáván také jako zakladatel waldorfského školství a antroposofické filosofie. Ta bývá předmětem zničující kritiky, že není racionální. Skutečně není zdrojem typického lineárního uvažování, kdy problém rozdělíme na prvky a každý řešíme zvlášť. Tady se skláníme před záhadou spolupracujícího celku, který nesmíme ohrozit, i když všemu ne zcela jednoznačně rozumíme. Jsou tu trochu prvky magie, ale její význam je praktický a v Německu i Rakousku to má dodnes hlubokou tradici díky důrazu na soulad s přírodou, solidaritu a duchovní složku ekonomického i společenského života (trojčlennost). 

Pro antroposofické komunity a biodynamické farmy s přísnými standardy Demeter jsou velmi důležité věci jako je sociální integrita, složení potravin nebo řemeslná úroveň a kvalita práce. Typická je účast dobrovolníků, kteří se ujmou i tak náročných úkolů jako je práce na biodynamických farmách se sociálně terapeutickou orientací, tedy s lidmi s nějakou formou sociálního vyloučení.

V areálu dottenfelderhofského statku funguje škola biodynamického zemědělství, vznikla tu samostatná šlechtitelská stanice, sýrárna, pekárna, kavárna, velký BIO supermarket, květinový trh a mnoho dalšího. Exkurzím, které sem přijíždějí, ukazují také svůj chov dobytka, šlechtitelské aktivity, zelinářství, pole, sady, všechno v biodynamické praxi.

Sociální složka Steinerova učení je zřetelná v Luisenhofu, kde provozují ono solidární zemědělské hospodaření SoLaWi (www.solawi-luisenhof.com). Tento statek je o něco menší, má jen 60 hektarů a pěstuje na nich zeleninu a obilí. Zmíněná německá síť už zahrnuje tři stovky takových podniků a největší přírůstek pochází ze současnosti. Dá se říci, že myšlenka se konečně ujala naplno.

Ani před úřady nejsou biodynamičtí zemědělci považováni za nějaké heretiky. Rozhodnutím hessenské vlády z prosince 1979 byla výuka na Landbauschule Dottenfelderhof e.V. formalizována jako státem uznané doplňkové vzdělání. Tato jednoletá škola biodynamického zemědělství plní také úkoly výzkumného ústavu. Přijímá uchazeče s ukončeným odborným vzděláním nebo rovnocennou praxí v zemědělském nebo zahradnickém oboru. Školní pozemky se nacházejí v zemědělském podniku Landwirtschaftsgemeinschaft Dottenfelderhof KG. Školu i farmu vlastní neziskové sdružení.

Pokud by někdo z našich lidí pocítil potřebu poznat víc o ekologickém nebo biodynamickém zemědělském hospodaření, bude mít příležitost hned na konci prázdnin (po žních). Asociace místních potravinových iniciativ chystá 26. a 27. srpna dvoudenní autobusový zájezd do této oblasti u Frankfurtu nad Mohanem (Hessensko). Přihlásit se lze na www.asociaceampi.cz.

A já se k živému zemědělství ještě vrátím.

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

"...Sociální složka Steinerova učení..." je jen jedna malá větička z jedné sociální  stránky celé problematiky. Kromě toho, druhou, významnější stránkou je stránka ekonomická. 

U sociální stránky se na můj vkus (mluvím o desetiletích, kdy se všeobecný náhled zjevně nemění) příliš akcentuje sociální hledisko (bio, kovo...)zemědělce, respektive jeho výkladu hodnot, až se z toho stává klišé. (pravdivé, ale klišé).

Podstatnější sociální faktor, který limituje tyto zemědělce je sociální vnímání okolím a určování jeho sociálního statusu okolím. A to je bariéra, kterou se, jak mi to tak připadá, nikdo nesnaží erodovat. Možností je přitom mnoho. Odkud na věc pohlížet, aby se ledy hnuly vidím mj. v názorech doc. Ing. Františka Čuby, který zohledňoval - při oceňování lidí - nad jiné faktory faktor toho, jaký má ve svém sociálním okolí člověk sociální status a jméno.

Entusiasmus, uvědomění si vlastního přínosu pro zdravé potraviny a zdravé prostředí, půdu, souznění s podobně smýšlejícími atd. postačí jednotlivci. To vše mu pomůže vytrvat a překonávat překážky, ale naprosto se to netkne jiných v tom smyslu aby pochopili, že ty překážky jsou i jejich záležitostí.

U ekonomické stránky - která se sociálním statusem úzce souvisí, a z pohledu druhých se často mezi tím vytváří zkratka - sledujeme velmi líný vývoj.

Samotný apel a osvěta na právo vyšší ceny za zdravé potraviny ani hlásání toho, že plním společenské poslání ochrany krajiny atd. (ne, nepopírám to a naopak jsem jeden z těch, co se dovede rozčílit, že to společnost neuznává a nediferencuje a že obchod má vyšší sílu než existence zdravého prostředí), ale ani regulace. Prostě nic z toho neubere obchodním řetězcům supervýnosný job, kdy mohou inkasovat od dodavatelů pod tlakem jejich peníze ve formě nízkých cen a dalších nástrojů, kdy mohou inkasovat od zákazníků  jejich peníze ve formě nepoměru kvalita a zdraví potravin(i jejich uhlíková stopa, přesunutá na jiné) vůči ceně. A určují jak kvalitu či nekvalitu, tak i sociální status svých dodavatelů a nepřímo sociální status těch, kteří jim nedodávají. O penězích, mizejících v kapsářích matek těchto dceřiných řetězců nemluvě.

Prostě dokud nebude existovat ověřený obchodní model, který:

a) vyzobe v lokálním měřítku ze sortimentu řetězců jen a pouze to, co jim citelně sníží marži (to jsou ty peníze, které udržují status quo). Obvykle platí tzv. Paretovo pravidlo a sice, že cca (velmi, velmi cca)  20% sortimentu přináší 80% objemu zisku a naopak. V těch 20% jsou samozřejmě i "banány" (jako symbol zboží, kde nemá smysl usilovat o soupeření), ale i tak je malé vápno (hrací pole, kde se rozhoduje o úspěchu) jasně vymezeno.

b) bude postaven na tom, kde místní výrobce musí z podstaty věci být efektivnější (to nemůže být bez spojení obchodu a výroby)

c) bude univerzálně uplatnitelný jednotlivci napříč republikou bez institucionálního zaštítění

d) bude mít silnou (analyticky podloženou) marketingovou společnou platformu, která vytvoří provokativně viditelnou dělící tlustou čáru mezi hodnotami, uznávanými obchodními řetězci a mezi hodnotami, které nabízí tento obchodní model

do té doby se nic významně nezmění. Vždyť ani covidová patálie, narušující dopravní globální cesty na chování řetězců neměla zásadní vliv. 

Chtělo by to více empatie, vcítit se do myšlení managementu obchodních řetězců, abychom pochopili, odkud se bere jejich faktická síla. Nemáme jejich prostory (a měli jsme je), nemáme jejich centrální řízení(a měli jsme je), nemáme jejich vliv na dodavatele (a měli jsme jej), nemáme jejich finanční zdroje (ale tam jsme dobrovolně vyklidili pozice)....atd. atd....... Máme však něco jiného.