Válčilo by se u nás, ne v USA

Fiala Zbyněk
5.9.2017 11:17
Jihokorejský prezident Mun Če-in neví, jestli se má víc bát severokorejského souseda, nebo amerického prezidenta Donalda Trumpa, který vyhrožuje preventivním úderem proti KLDR.

Vodíková puma, kterou severokorejský režim poprvé vyzkoušel, možná nebyla tak silná, jak se zpočátku uvádělo. Ale i kdyby byla jen poloviční oproti původním představám a bouchlo to jako 50 kilotun TNT, jak odhaduje oficiální jihokorejský zdroj, pro neklidné spaní to stačí. Znamená to, že severokorejská jaderná kapacita za rok více než zdvojnásobila. Není zcela jasné, co znamená návazný otřes, který po výbuchu zaznamenali seismologové. Možná hlásí jen to, že vývoj bomby byl rychlejší než vývoj podzemního pokusného polygonu, a ten se po té velké ráně zřítil. To by mohlo další zkoušky zdržet. Pokud se s tím ovšem nepočítalo.

Další odborníci přemítají, jak byla bomba velká. To, co se ukazuje na propagačních obrázcích, kde vedle dračího vejce září rozesmátý Kim Čong-un, může být pouhá hromádka polystyrénu. Jaderná pravda bývá tajná. Klíčová je celková hmotnost bomby. Aby ji raketa dokázala donést na některé z velkých amerických měst, nesměla by vážit víc než půl tuny. O tom zaznívají pochybnosti, má se za to, že i štěpný předchůdce nové vodíkovky byl těžší. Další věcí je, že se to musí vejít do hlavice rakety a respektovat její specifický tvar.

Celek přitom musí obsahovat zabezpečení, aby se to nerozpadlo během drastických podmínek za letu. To je další sada technických i hmotnostních požadavků. A pak je pochopitelně rozdíl mezi laboratorním unikátem a schopností opakované výroby. Jedna rána nestačí. Když se Američané zaměří vším, co mají, na jedinou letící střelu, tak ji nejspíš trefí. Ze severokorejského úderu na kratší vzdálenosti je však větší strach. Ostatně, těch několik desítek kilometrů přes demilitarizovanou zónu mezi severem a jihem Korejského poloostrova, to by KLDR zvládla i palbou z konvenčních hrubých kusů.

V odborných textech však stále častěji zahnívá názor, že smyslem severokorejských zbraní není palba. Hlavní funkcí jaderných a raketových pokusů KLDR je, aby někdo bral tuto malou zemi vážně, a případně, aby si vynutila mírovou smlouvu s USA při respektování svého jaderného statusu. Něco jako Pákistán nebo Indie. Severokorejští vůdcové si budují odstrašující sílu, která je má ochránit před pokusem o změnu režimu zvenčí. Bojí se, že by dopadli jako Kaddáfí, a jejich země jako Irák nebo Libye. Samotný tlak zvenčí však domácí pozici vůdce upevňuje.

Diplomatická odezva na severokorejské pokusy má dvě složky, bezprostřední odmítání a výhledové zklidnění. Logicky zní bezprostřední čínsko-ruský návrh, aby se udělal obchod, kdy KLDR přestane s testy a zároveň se skončí s každoročními americko-jihokorejskými manévry, které silně připomínají nácvik invaze. Co tam vlastně Američané ještě dělají? Za studené války to mělo logiku. Pak mohla být obava z mocenského vakua. Dnešní Dálný Východ už ozbrojenou přítomnost USA nepotřebuje. To si nepochybně americký prezident Donald Trump uvědomuje, ale napětí má zabránit, aby o tom příliš hloubal.

Hlasy diplomatů a odborníků o příčinách a řešeních korejské krize jsou zajímavé, ale slabé, přehlušuje je vyhrožování. To se ozývá hned ze dvou stran. Chvástavá pchjongjangská televize a agentura KCNA nikoho nepřekvapí, v redakci staré Mladé fronty jsme jí přezdívali „kecna“. Nejrealističtější přístup nabízí Jižní Korea (Korejská republika), kde vidíme zájem o hledání diplomatických cest, ale naráží to na atmosféru v USA. Trump v pátek twitroval, že „řeči nejsou odpověď“.

Pár dní předtím informoval, že Američané mají naládováno a stačí odjistit spoušť, aby se sneslo něco, co ještě nikdo neviděl. Stále častěji se mluví o preventivním jaderném úderu. Ale najde se někdo, kdo má zájem něco takového vidět? Tedy mimo úzký okruh válečnických nadšenců, kteří to budou pozorovat na obrazovkách, v pohodlí velitelských stanovišť někde ve Washingtonu?

Odpověď jihokorejského prezidenta Mun Če-ina byla mimořádně otevřená. „Nebudeme tolerovat další katastrofickou válku na našem území. Nehodláme vzdát náš cíl spolupracovat se spojenci na denuklearizaci Korejského poloostrova,“ sdělila prezidentská kancelář oficiálně v neděli večer. Informují o tom New York Times.

https://www.nytimes.com/2017/09/04/world/asia/north-korea-missile-test.html

Trumpovy nápady jsou šílené, ale podle mne to nemyslí vážně. Je to divadlo pro rozvášněné domácí publikum. Nabízí nejrůznější formy zničujícího úderu na severokorejské cíle a bizarní hospodářské sankce, jako třeba embargo těch, kdo obchodují s Pchjongjangem. Tím by však postihl spíše spojence a sebe sama.

S preventivními údery opatrně, severokorejští stratégové disponují realistickou hrozbou, že ještě před dopadem amerických raket stihnou zničit jihokorejské hlavní město Soul. V metropolitní oblasti přitom žije polovina obyvatel sousední země. Hospodářské sankce pak nabízejí ránu do vlastního kolena. Ano, hlavním obchodním partnerem KLDR je Čína, ale totéž platí i pro USA. Embargo čínských výrobců by odstřihlo dodavatele prakticky všeho, co se dá v Americe koupit.

Naštěstí prožíváme dobu postfaktickou, kdy skutečnost je snadno zaměnitelná s pohádkou. Bubák se vypaří, jen co sundáme nohy z postýlky. Když Donald Trump v souvislosti s Koreou twitruje, že řeči nic neřeší, v současných Spojených státech naopak řeči řeší všechno. Na scéně pózují slovní kulturisté, a komu biceps nezduří, až publikum ustrne, vypadává z kola. Nebo si to představme jako peleton, který se řítí do držkopádných zatáček a Trump to musí uvlát za McCainem, pokud nechce dojet po zhasnutí kamer někdy v noci.

Nemohou být samozřejmě všichni blázni. Realistický pohled na situaci smí tlumočit jen ministr zahraničních věcí Rex Tillerson. Ministr obrany James Mattis taky občas hasí požár, ale musí být se svými uklidňujícími prohlášeními opatrnější. Taky by ho mohli vyměnit.

Trochu to připomíná naše nedávné dějiny, kdy bylo povoleno luštit záhady molekuly, která otevírá brány k léku na AIDS, ale před návštěvou politické scény lidé nechávali inteligenci doma. Kdo nebyl hazardér, schoval ji nenápadně zastlanou hluboko ve skříni. Každý národ si holt musí občas prožít něco takového. Pořád ale lepší, když se žvaní, než když se střílí.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.