Velké vítězství sociální demokracie v Chorvatsku

Tak, jak to vlastně je. Tak třeba rakouská sociální demokracie měla loni v září ve volbách do parlamentu přes 20%, což je sice sešup oproti předchozím volebním výsledkům a zřejmě nejslabší volební výsledek této strany po II. světové válce, ale není to pouhopouhých 7%. Britská Labour Party sice v nedávných volbách prohrála, ale získala 34% hlasů. A teď chorvatský sociální demokrat Zoran Milanovič získal ve druhém kole prezidentských voleb v Chorvatsku téměř 53% hlasů. Přitom kandidoval proti relativně dosti oblíbené dosavadní prezidentce Grabarové Kitarovičové.

Poznal jsem Z. Milanoviče osobně v roce 2008, kdy jako poměrně čerstvě zvolený předseda chorvatské sociální demokracie (2007) přijel české sociální demokraty podpořit na mítinky před krajskými a senátními volbami. Přivezl jsem jej tehdy do Bíliny a do Teplic na mítinky sociální demokracie. Z vystoupení v Bílině jsem pochopil, že Milanovič je zvyklý hovořit k úplně jinému typu voličů, nežli jaké mívala na svých tehdejších mítincích česká sociální demokracie. V dopoledních hodinách pochopitelně zejména v Bílině, ale také o něco později v Teplicích, přišlo hodně našich romských spoluobčanů. Jsem přesvědčen, že tehdy velká část romské komunity v Ústeckém kraji (odhadem až 6% voličů), volila sociální demokracii. Bylo to v „mých časech“ normální. Až když J. Foldyna po mém odchodu z funkce předsedy ČSSD začal vystupovat jako představitel soft Dělnické strany tvrdě vůči Romům, ztratila ČSSD v Ústeckém kraji další významnou voličskou skupinu.

Ale zpět k Milanovičovi. Jeho vystoupení v Bílině bylo velmi kvalitní a bylo by jistě účinnější, pokud bychom spolu byli někde v akademickém prostředí. Ale Milanovič už tehdy byl velmi zkušeným řečníkem. Cestou z Bíliny do Teplic jsme věc probrali a on velmi dobře pochopil, že své vystoupení musí zjednodušit. To se také stalo.

Nyní tedy zvítězil v prezidentské volbě nad favorizovanou současnou prezidentkou a dal nový pozitivní impuls jak své straně, tak evropské sociální demokracii obecně. Zkrátka, nic není beznadějné a je možné vždy znovu začít znova. To se může stát ostatně i v Česku. Je dobře, že v čele Chorvatska, byť funkce prezidenta v této zemi je spíše ceremoniální, stojí muž, který není představitelem nacionalistických sil, ale představitelem především proevropské chorvatské střední vrstvy, která usiluje o modernizaci své země.

Jiří Paroubek