Venezuela na rozcestí

venezuela flag
26.1.2019 15:02
Dva prezidenti, dva parlamenty, opozice napojená na Washington a hroutící se měna v důsledku špatné měnové politiky i amerických sankcí. Nastoupí generálové? Zahraniční intervence? Zvládly by to nové volby?

Všichni se odvolávají na neudržitelnou ekonomickou situaci Venezuely. Ta je skutečně katastrofální, ale přispívají k tomu i drsné sankce Washingtonu. Nejhůř udeřila jejich další vlna, která byla vyhlášena na konci srpna 2017 a usiluje o přerušení zahraničního financování Venezuely. Takhle to popsal Mark Weisbrot v aktuální poznámce žurnálu The Hill (washingtonský vršek Kapitol).

„Sankce prohloubí vážnou depresi Venezuely, trvající posledních tři a půl roku, která srazila průměrný příjem na obyvatele o více než třetinu. Zvýší nedostatek potravin a základních léků. Vyhrotí krizi platební bilance, prohloubí inflační spirálu a dál srazí hodnotu měny (na černém trhu).

Bude taky dál polarizovat rozdělenou společnost. Vůdcové opozice, kteří sankce podporují nebo jsou s nimi spojeni v důsledku svého dlouhodobého napojení na USA, budou označováni za zrádce.

(...)

Tyto Trumpovy sankce jsou nezákonné jak podle práva Spojených států, tak mezinárodního práva. Porušují chartu Organizace amerických států, kapitola 4, článek 19 / Žádný stát nebo skupina států nesmí intervenovat, ať přímo, nebo nepřímo, z jakéhokoliv důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jiného státu/.

(...)

Pokud chce prezident vyhovět právu Spojených států, musí lhát a tvrdit, že Američané trpí situací ve Venezuele a jsou tak vystaveni „neobvyklé a mimořádné hrozbě národní bezpečnosti“. Což je směšné.“

Nejdůležitější Weisbrotova myšlenka je na konci:

„Nemůžeme vyloučit, že Trump vyhlásil sankce jako další pokus odvrátit pozornost od své nepříznivé politické situace doma. Odvádění pozornosti je jeho hlavní modus operandi od loňské prezidentské kampaně. V tomto případě je to však obzvlášť nebezpečné, protože vyslovil vůči Venezuele i vojenské hrozby. Po sankcích tohoto rozsahu často následují vojenské útoky.“

http://cepr.net/publications/op-eds-columns/trump-sanctions-on-venezuela-will-cause-more-harm

Článek převzalo americké Centrum pro ekonomický a politický výzkum CEPR, které vede ekonom Dean Baker. Mimochodem, Bakerovi nedávno vyšla kniha o tom, jak pravidla globalizace a moderní ekonomiky slouží bohatnutí bohatých, nazvaná Podvod (Rigged, CEPR 2016). V ekonomickém poradním sboru CEPR jsou dva Nobelisté – Robert Solow a Joseph Stiglitz. Převzetí článku na web CEPR tedy považuji za razítko seriózního přístupu z pohledu heterodoxní ekonomické školy (opak té liberálně ortodoxní).

Loni v květnu CEPR převzal také článek Alexandera Maina z další washingtonské nevládní neziskovky Severoamerický kongres pro Latinskou Ameriku NACLA. Zabývá se (neviditelnou) rukou Spojených států při podkopávání Venezuelské demokracie.

http://cepr.net/publications/op-eds-columns/the-united-states-hand-in-undermining-democracy-in-venezuela

Připomíná, že americký prezident Donald Trump navrhoval už na podzim roku 2017 „vojenský přístup“ (military option) k řešení chaosu ve Venezuele. Když se mu pak venezuelský prezident Maduro pokusil zavolat, podle oficiální zprávy Bílého domu Trump nezvedl telefon.

https://www.nytimes.com/2017/08/12/world/americas/trump-venezuela-military.html

Americký ministr zahraničí Rex Tillerson na začátku února 2018 zaujal tisk, když v přednášce na Texaské univerzitě připomněl historii vojenských pučů ve Venezuele, byť pravil, že si nic takového nepřeje. Přesto „předpověděl změnu“, zaznamenala agentura Reuters, a „přál by si mírovou“.

https://www.reuters.com/article/us-usa-diplomacy-venezuela/tillerson-raises-prospect-of-venezuelan-military-ouster-of-maduro-idUSKBN1FL6FT

Tillersona jsem měl za rozumného politika, takže to vnímám spíše jako svědectví, že se pod pokličkou něco dělo. Pozdější zprávy potvrzovaly, že část venezuelské opoziční generality, která se uchýlila do zahraničí, jezdila často na konzultace do Washingtonu.

Loni v létě proběhl útok neznámou helikoptérou na Nejvyšší soud. Ten je u opozice zvláště nepopulární, protože roku 2015 zrušil tři opoziční mandáty kvůli volebním podvodům, což znamenalo, že opozice ztrácí ústavní většinu. Národní shromáždění proto odmítlo rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ten odmítl na oplátku legitimitu parlamentu. Prezident Maduro vzápětí vyhlásil volby do Národního ústavodárného shromáždění, čímž vznikl konkurenční legislativní orgán. Následovaly prezidentské volby, kterých se opozice nezúčastnila a parlament nakonec odmítl legitimitu prezidenta Madura. Máme tu tedy „nenaplněnou funkci“ prezidenta, tvrdí předseda Národního shromáždění Juan Guaidó, který se jí „prozatímně“ ujal.

K zoufalé politické situaci se přidává ještě zoufalejší ekonomická. Je produktem Chavezova a Madurova socialismu?

Odpověď si zaslouží citát ze zmíněného Mainova článku:

„I když mnoho ideologů svaluje špatnou hospodářskou situaci země na „socialismus“, většina ekonomů má za to, že jde o sadu ekonomický omylů, které mají málo nebo nemají vůbec nic společného se socialismem. Největší devastaci způsobil nefunkční měnový systém, který vedl ke zhoršování spirály inflace a oslabování měny v posledních čtyřech letech, a nyní už vstoupil do hyperinflace. Ke krizi přispěl i benzín zdarma a cenové kontroly, které nefungují. Finanční sankce Trumpovy vlády na zemi dolehly více než předchozí destabilizační pokusy(taky docela silné) a vytvořily situaci, kdy je pro vládu prakticky nemožné, aby se z toho dostala bez zahraniční pomoci.

(...)

Jenže Trump a jeho koterie venezuelských poradců, včetně senátora Marka Rubia, nejen napomáhá k prohlubování hospodářského chaosu ve Venezuele, ale ještě podporuje tvrdé jádro opozice, aby blokovalo pokusy o dialog a znevážilo volby, i když se tam nabízela možnost mírového přechodu politické moci.“

Main psal své komentáře do žurnálu The Hill ještě před loňskými prezidentskými volbami, ve kterých Maduro - i díky bojkotu opozice - znovu výrazně zvítězil. Veřejnost je nadále rozpolcena. Něco může naznačovat fakt, že první dny po pokusu o převrat zavládl relativní klid, takže veřejná podpora vzbouřenců nebyla jednoznačná.

Armáda je na straně Madura. Trump uznal prozatímního prezidenta Guiadóa a vysloužil si ostrou kritiku Číny a Ruska. Z větších latinskoamerických zemí však Madura podporuje jen Mexiko. Jsme tedy v situaci, kdy doma nikdo nikoho neuznává a iniciativu přejímá opozice odkázaná na podporu Washingtonu.

Evropská unie opatrně vyzývá k novým volbám, což může být řešení, ale jen tehdy, pokud by ustalo bezohledné vměšování USA do volebního procesu Venezuely. Možná by si na to měli ustavit nějakého zvláštního vyšetřovatele...

Neměli bychom však zapomínat, že latinskoamerické poměry se odlišují od těch evropských, jak ostatně poznali i naši krajané. Od svého táty vím, jak o Venezuele snil, protože se tam chtěl před válkou vystěhovat. Měli zájem o zemědělské inženýry, ale než táta dostal diplom, přišli nacisté, takže z toho nebylo nic. Později jsem však měl možnost zaznamenat osobní svědectví někoho, kdo tam skutečně odjel a žil. Byl jím Pedro Pick, který se vystěhoval do Venezuely s rodiči roku 1949.

Odjížděl jako pražský židovský kluk, který se jmenoval Petr a celou válku nesměl mezi děti. Když pak mi ta dobrodružná léta v cizině popisoval, byl už známým krizovým manažerem a taky iniciátorem českých debatních setkání manažerů, ekonomů, sociologů, politologů a politiků na vysoké úrovni, které organizoval po návratu do Česka na začátku 90. let. Jeho příběh jsem pak obsáhle publikoval v Právu roku 1999. Nabízím delší vyprávění, které začíná bezprostředně po válce:

„Táta, který rozuměl financím, se spojil se dvěma chemiky a rozjel s nimi v Libni starší továrničku na barvy a laky,“ vzpomíná Pedro na první poválečná léta. „Dlouho to nevydrželo. Bratři Neumannové, jak se jmenovali, měli strýčka někde v Americe, a ten jim brzy pomohl odjet do Venezuely. Pak se táta nějak zamíchal do politiky a v roce 1949 zhoustl vzduch i pro nás. Nezbylo, než se vypravit za Neumanny také.

Neměli jsme nic, a nejmíň ze všeho čas. Byla to zoufalá cesta. Během tří dnů jsme se postupně stali katolíky, protestanty a židy. Vzpomínám, že charitám, které nám pomohly, táta později z vděčnosti každoročně posílal peníze. V Londýně nastal zádrhel, protože najednou byla pryč náprsní taška i se všemi pasy. Kam jsem to, povídá táta, kde jsem to ... v metru!! Položil jsem ji na tu mašinu, co jsme z ní kupovali lístky! Letíme zpátky, to už byla půlhodina, ale Londýňané byli svatí, taška ležela na svém místě.“

První leta za velkou louží měla pěkné grády:

„Na letišti Maiquetía, kudy se vstupovalo do Venezuely, měli být naši přátelé, ale nebyli tam. Zkuste si to představit. Emigrujete někam do tropů, bez peněz, bez znalosti jazyka. Přihnali se za dvě hodiny, někde se zdrželi. Ale pak to šlo ráz naráz. Za devadesát dní jsme s Neumanny postavili první jednoduchou fabriku na barvy, v někdejší džungli, mezi hady. Nejvíc přispělo americké spojení na Neumannovic strýčka. Já jsem makal tři roky jako dělník. Pokud zbyla chvíle, patřila tenisu. V roce 1953 jsem se dokonce stal juniorským mistrem Venezuely v singlu i v deblu.

To už jsem byl z Petra Pedro, katolík, a protože v Latinské Americe potřebujete jména obou rodičů, byl jsem ještě po mamince Waneck, od Vaňková. Začalo se nám dařit a konečně došlo na studie. Jakési gymnázium jsem udělal za dva roky u Syrakus ve státě New York. Na universitě mi poradili, ať studuju chemical engineering. Nevěděl jsem, co to je, ale znělo to dobře, tak proč ne. První rok v Corneill University jsem začal dobře, ale pak jsem pocítil strašný dluh chybějícího dětství. Začal jsem chodit do biografu, hrát kulečník, poker. Nechal jsem chemie a šel jsem do New Yorku studovat business. Po dvou letech jsem se oženil s děvčetem ze Syracus, sroloval bakalářský diplom, řekl jsem, to stačí, a jedeme do Venezuely vydělávat prachy.

Začal jsem prodávat mýdlo u firmy Procter & Gamble. Po favelách, to jsou ty chudé osady v kopcích nad Caracasem. Tam jsem se naučil víc než na celé business school. Napřed si mne vzal na půl dne takový firemní trenér, človíček, který vypadal jako komická figurka z kreslené reklamy na čistící prostředky. Přišli jsme do kšeftu, koukli dozadu, spočetli zásoby, pak jsme se podívali na minulou zakázku, a vyšlo nám, kolik se toho asi prodá za den. Z toho bylo jasné, co si může hokynář objednat. Trenér pak vzal obchodníka stranou, slovo dalo slovo, chlap podepsal objednávku, a bylo to. Na tom přece nic není.

Nic, jenomže nikdo nemluvil španělsky. Tam jsou všichni hokynáři Portugalci! Jak můžu prodávat, když s tím chlapem nemůžu komunikovat? Spočtu to, proč ne, to zvládne malé dítě, ale jak toho chlapa přesvědčím, aby něco koupil? Jakýpak přesvědčování, povídá trenér. Spočteš to, napíšeš, strčíš mu to pod nos a řekneš, podepiš! Váhal jsem, ale pak jsem to zkusil. A ono to fungovalo. Je to v té atmosféře. Oni měli důvěru, a taky, člověk se tváří, je v tom to sebevědomí. Podepiš! To byl začátek mé kariéry.“

Uteklo pár let a Pedro se znovu rozhlížel, co bude dělat.

„Partneři mého otce nabírali dech a začali uvažovat o budování velkého chemického průmyslu . Povídají, ty se v tom trochu vyznáš, studoval jsi to, a my tě známe, ty znáš nás, nezkusíme to? Povídám, dobře, vezmu to, ale s tou podmínkou, že nebudu dělat s tátou.

Já jsem tátu strašně respektoval, ale měli jsme většinu života na řadu věcí různé názory. Táta byl vždycky na Venezuelu negativní, a s tím se nedá budovat průmysl. On pořád viděl tu džungli, korupci, vlastně podobné věci, jako jsou dneska tady. Tátovi to strašně vadilo, že žije ve společnosti, která si ještě neujasnila své hodnoty , že přišel o kulturu, která za ním zůstala v Praze. Já byl optimista, koukal jsem spíš dopředu, cítil jsem, že je to hlavně na mně. Vždycky říkám, já tu sklenici nevidím ani poloplnou, ani poloprázdnou, já si ji vypiju.

Tak jsem začal ve firmě na výrobu barev Montana. Rostla závratným tempem, zejména potom, co jsme začali dělat umělé pryskyřice. Stavěli jsme nové provozy, co nejrychleji, ale taky nijak moc bezpečně. Roku 1963 ve firmě vypukl strašlivý požár, vůbec největší požár v dějinách Caracasu, kdy podnik, který jsem řídil, shořel . Při čištění reaktoru tlakovým metanolem praskla skleněná trubice, hořlavina vyvalila ven, prolítla kolem elektriky, blafla, a krátce nato bylo v plameni několik tisíc sudů se surovinou. Shořel taky celý blok v sousedství a další fabriky. K ohni přišel dokonce prezident republiky a uklidnil se, až když jsme mu řekli, že nejde o útok teroristů .

Oheň nás nemohl zastavit. Něco bylo pojištěné, něco půjčily banky, protože jsme byli úspěšní. Menšinový podíl jsme prodali největší americké firmě na pryskyřice, během 48 hodin jsme koupili konkurenci a přestěhovali se 160 kilometrů na západ od Caracasu, do Valencie. V sobotu hořelo a v pondělí už jsme jeli, pravda, v desetkrát menším závodě. Ale kolem byla spousta volných pozemků a brzy jsme tam vybudovali obrovský komplex.

Vlastně od roku 1960 do roku 1981 jsme stavěli fabriku za fabrikou na všechny možné chemikálie. Mým úkolem bylo hledat nové produkty. Jezdil jsem po celém světě, budoval jsem styky a vztahy s různými firmami. Druhý úkol spočíval v tom, že podniky bylo třeba provozně velice tvrdě řídit, aby byla prvotřídní výtěžnost surovin, protože to je podstata chemického byznysu. A taky, aby to bylo bezpečné. To jsem od požáru cítil jako své poslání. Prodejní a marketingové požadavky jsem bezpodmínečně orientoval na zákazníka. Tvrdě jsem makal mezi lidmi, probíral účet za účtem, a když bylo třeba, zvedl jsem telefon, a na cestě byl buď klacek, nebo mrkev.

Montana se časem stala třetí největší průmyslovou skupinou v zemi . Pak už jako CORIMO (Corporation Industrial Montana) dělala i balírenství, potraviny, stavební hmoty, kdeco. Tohle všechno bylo z podniku, který kdysi táta zakládal s bratry Neumannovými. Jenže on Venezuele moc nevěřil, akcie raději prodal a pracoval tam jako zaměstnanec do vysokého věku. Já měl nějaké akcie, ale málo. Přesto jsem mohl být spokojen, prožívali jsme rozvoj, jaký neměl obdobu.

Vybrali jsme si taky tu nejlepší dobu.

Byla to éra argentinského ekonoma Raúla Prebische, který od poloviny 60. let vytvářel model hospodářské politiky pro jižní Ameriku a rozvojové země. Podstata spočívala v tom, že uděláš celní bariéry, pod touto ochranou vypipláš národní průmysl, a až ten průmysl vyroste a stane se silnější a konkurenceschopnější, zdi se zboří a může do světa. Závěr ovšem vyzněl trochu jinak. Cla se nakonec nesnížila a průmysl nezesílil.

Jenže model se tenkrát líbil všem, odborářům, vlastníkům, vládním technokratům, všichni z toho něco měli. Přinesl velice nadhodnocenou měnu, takže se dalo levně dovážet investiční i spotřební zboží, levně cestovat. A protože zahraniční vlády i banky těmto zemím hodně půjčovaly, dováželo se opravdu hodně.

Vyvážet se nedalo, ale to nevadilo, protože cla chránila domácí trh před konkurencí. Jenže věčně to vydržet nemohlo. Ve financích narůstala díra a naplno ji ukázaly události po ropném šoku. Roku 1973 cena ropy ztrojnásobila. V jedné jihoamerické zemi za druhou vybuchla inflace, zahraniční dluhy byly najednou nesplatitelné a slavná dlužnická krize 80. let byla na světě.“

Využitím ropného bohatství Venezuely jsme se tenkrát s Pedrem nezabývali, ale z historie je známo, že Venezuela sama svou ropu netěžila, pouze poskytovala těžební licence společnostem spojeným s americkým trhem. Podstatou těch licencí byla stálá cena, takže na růstu ceny ropy Venezuela vydělat nemohla, ale prodělávala na poklesu hodnoty dolaru v důsledku dvouciferné inflace v USA v onom období. A nakonec se sečetly klesající příjmy a prudké navýšení úrokových sazeb zahraničního zadlužení.

Tento model závislé ekonomiky byl tedy pro Američany dvojnásobně výhodný. Měli jistotu laciného zdroje, který se vyhnul zdražením arabské ropy, a zároveň netečně přijímal pokles kupní síly dolaru, který byl v tomto obchodu výhradním platidlem. A tato ropa se pak zhodnocovala na americkém domácím trhu na obvyklé cenové úrovni, takže poskytovala pohádkovou prodejní marži.

Když vypukl Chavezův socialismus, bylo to chvíli opačně, cena ropy na světových trzích na začátku milénia prudce klesla, a tak bublina extrémní marže obchodování s Venezuelou praskla. Nový režim potom začal prodávat za normální ceny, a na konflikt bylo zaděláno. Vidíme to na obrázku s grafem z oficiálních statistik USA.

Jiný obrázek ukazuje, k čemu byl využit příliv nových venezuelských příjmů (podle údajů venezuelského statistického ústavu INEC). Vidíme tu pokles chudoby (v procentech populace) a zejména extrémní chudoby:

V pozdějších letech začal vývoz venezuelské ropy do Spojených států klesat. V roce 2013 byl téměř na polovině špičkového vývozu 3,1 milionu barelů z roku 1997, tedy z doby před nástupem levicové moci, ale také před zničující stávkou ropného sektoru, která skončila roku 2003. Teď už je venezuelský export ropy znovu poloviční, nicméně pokračuje, přes hrozby prezidenta Trumpa, že další vlna sankcí už zahrne zastavení nákupů této suroviny.

To by však nebylo snadné. Venezuelská ropa je extrémně těžká, takže se musí před přepravou ropovody ředit lehčí ropou americkou, zhruba v poměru 10V:1A. Ropa tak teče oběma směry. Některé americké rafinerie se na tuto ropu specializovaly a nyní uspokojují asi 7 procent spotřeby v USA. Technici by věděli, jestli je snazší takovou rafinerii přestavět, nebo zbourat a postavit znovu. V každém případě by někdo přišel o peníze. A nebyl by sám, do venezuelského ropného průmyslu v poslední době investovaly také čínské a ruské firmy. To může být brzda pro nějaká unáhlená řešení.

(zf)

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.