Zbyněk Fiala: Korea je jiná

Fiala Zbyněk
27.6.2018 00:15
Vývoj v Severovýchodní Asii zvrátil všechny předpovědi částečně i proto, že málokoho vyškolila tak tvrdá historie.

Americký prezident Donald Trump je v médiích pojednáván většinou nevlídně, ale to, co za ním zatím zůstává na Dálném východě, začíná mít skutečně historický rozměr. Nejspíš k tomu přispěl z obou konců. Napřed zapůsobil hrozbou války, která na sklonku loňského roku – při pohledu na jeho rozhorlení – vypadala velice věrohodně. Ale pak se nechal strhnout šarmem obou vedoucích korejských představitelů, jak toho jižního, tak toho severního, a jako projev důvěry v to, že KLDR bere denuklearizaci vážně, nechal zrušit plánovaná vojenská cvičení s dimenzemi skutečné invaze.

Podle zpráv z Bílého domu Trump často rozhoduje bez konzultací se svými nejbližšími spolupracovníky. Dokonce jim neřekne nic předem. Je možné, že impulzívně improvizuje, ale na druhou stranu se stejnou lehkostí dokáže předchozí rozhodnutí zrušit. Jak to tedy bude s KLDR? S prvním vážnějším mírováním se tam začalo už někdy roku 1980, ale vždycky do toho něco přišlo, takže všechny změny nakonec směřovaly v duchu jedné pesimistické životní filozofie jen k horšímu.

Rozdíl proti současnosti je však v tom, že dříve byl vývoj pomalejší a plynulejší. Žáby nemusely spěchat z hrnce s ohřívanou vodou, a tak jim mohlo uniknout, že skončí uvařené. Sled zběsilostí, který to vystřídal teď, proto působí vysloveně ozdravně. Trumpovy loňské pohrůžky „chirurgickým“ zásahem proti jaderným cílům v KLDR byly americkou generalitou vyhodnoceny jako návod ke katastrofě. Jen na straně expedičních sil USA by zahynuly desetitisíce vojáků, které není jak stáhnout z bojiště ve vymezeném čase. A mnohem chmurnější úvahy se probíraly nepochybně i v Pekingu, v Tokiu nebo Soulu, který by dopadl vůbec nejhůř.

Proto je taková snaha regionu co nejbezpečněji zafixovat první náznaky pozitivního vývoje. Ten se ohlásil už Trumpovým souhlasem se schůzkou se severokorejským Kim Čong-unem. To byla šance, která se nesměla pustit z ruky. Začala kyvadlová diplomacie jihokorejského prezidenta Mun Če-ina. Hybnost událostí udržoval cestami do Pchanmundžomu, Washingtonu, Pekingu a Tokia. Severní Kim Čong-un byl třikrát v Číně, dvakrát před setkáním s Trumpem v Singapuru, a potom znovu.

Mun teď využil fotbalu a navštívil také Rusko, což je událost raritní, před tím tam měli jihokorejského prezidenta před dvaceti lety. V pátek jednal v Kremlu s prezidentem Vladimírem Putinem a diplomatická suchařina závěrečného komuniké je v tomto případě velice výmluvná. Dohodli se „pokračovat ve společném úsilí o dosažení úplné denuklearizace Korejského poloostrova a zajištění trvalého míru a stability na poloostrově i v Severovýchodní Asii“. Jinými slovy, Rusko se v tom angažuje také a nehodlá přestat.

Zmínka o Severovýchodní Asii zároveň dokládá, že Rusko chce být součástí širšího procesu, který dal dohromady znesvářené sousedy Jižní Koreu, Japonsko a Čínu a vytváří z nich spolupracující skupinu s ambicemi ekonomického, bezpečnostního a politického bloku. Ekonomickou stránku zajišťuje Tokijská dohoda z 9. května o vzniku zóny volného trhu. Bezpečnostní složku představují zatím nedeklarované úvahy, že Čína a další země skupiny mohou KLDR nabídnout potřebné garance, aby si likvidaci jaderných zbraní vůbec mohla dovolit. Pokud dodrží kurz, může být hájena i v případě výkyvů přízně USA.

Politická složka je pak patrná z častých vzájemných návštěv a snahy postup koordinovat. Zdá se, že KLDR bude postupně tímto seskupením integrována.

A teď vidíme, že ani Rusko nechce zůstat stranou. Na schůzce Putina s Munem se hovořilo o velkých infrastrukturních projektech pro zásobování elektřinou a plynem a výstavbě železnic ve spolupráci Severní Koreje, Ruska a Jižní Koreje. Rusko chce začít železničním připojením k severokorejskému přístavu Račin a má zájem o propojení Transibiřské magistrály s Transkorejskou magistrálou, jejíž výstavbu nabízí Korejská republika.

V regionu už jsou patrné i bezprostřední praktické kroky pro zlepšení spolupráce. Ve dnech, kdy Spojené státy vyostřují svoji ochranářskou politiku vůči Číně a rozšiřují okruh sankčních cel, Čína naopak ohlásila snížení cel pro řadu zemí Východní Asie.

Co se tam vlastně děje? V době Tokijské dohody 9. května byl americký ministr zahraničí Mike Pompeo v KLDR a o setkání Jižní Koreje, Číny a Japonska se dozvěděl jen zprostředkovaně. Nyní míří do hlavních měst zmíněných zemí americký ministr obrany James Mattis, aby zjistil, co se chystá. Cestou bude všechny přemlouvat, aby pokračovali v sankčním režimu vůči KLDR, ve kterém vidí záruku naplnění dohod ze Singapuru. To mu někteří hostitelé možná slíbí, a množná ani to ne. Začíná převládat názor, že větší roli než hrozby může dostat důvěra.

Tradičním politickým cílem obou korejských reprezentací je sjednocení země. V těchto dnech si připomínáme 68. výročí vypuknutí války, která Koreu rozdělila a uvrhla Sever a Jih do hlubokého nepřátelství. Dá se něco takového překonat?

Odpověď nám nabízí historie. Režimy na obou stranách betonového valu napříč 38.rovnoběžkou jsou nominálně zásadně odlišné. Na jedné straně je diktatura proletariátu, na straně druhé demokracie. Tak je to v ústavách. Avšak dáme-li detaily stranou, po většinu času šlo o dva autoritativní režimy, které se lišily jen vnějšími projevy. Zatímco na severu měl každý občan právo k jásavému souhlasu v nastoupených čtvercích, na jihu byla opozice povolena, ale jen s podmínkou, že nemá vliv. Sever byl součástí východního bloku, kde veleli Sověti a trochu to vyvažovala Čína, ale oba bez vojenské přítomnosti. Jih měly na povel USA s mohutnou vojenskou účastí, která se připomínala každoročními okázalými manévry.

Po dlouhá období po příměří z roku 1953 vládly v Jižní Koreji pravicové diktatury, které se stylově střídaly tím, že se svrhávaly pučem. Jeden z pamětníků této doby v minulých dnech zemřel ve věku 92 let. Byl to Kim Čong-pchil, zakladatel jihokorejské tajné služby KCIA. Byl také předsedou vlády Korejské republiky, dokonce dvakrát. Jednou za diktatury v 70. letech, která se snažila zabít disidenta Kim Te-džunga, a podruhé v 90. letech ve vládě prezidenta Kim Te-džunga. Roku 2003 jsem měl možnost s tímto prezidentem mluvit a v hovoru se zmínil, že obdivuje Václava Havla. V Jižní Koreji to však bylo napínavější.

Pojďme tedy za dvojicí vrcholného představitele represívního režimu Kim Čong-pchila a nejvýznamnějšího disidenta Kim Te-džonga v jihokorejských dějinách. Jak vidět, Kim je běžné jméno, musíme být ve střehu.

Roku 1961 byl deaktivovaný podplukovník Kim Čong-pchil klíčovým hráčem převratu, který přivedl k moci diktátora Pak Čong-hi. Vsadil dobře, Pakova éra trvala 18 let, a bylo to v rodině, Kim si vzal Pakovu sestřenici. V době Pakova puče bylo Kimovi 35 let, měl za sebou japonskou i korejskou válku, vojenskou akademii a studia v USA, a tak byl v nejlepším věku pro založení tajné služby. Korejská CIA (KCIA) si na demokracii moc nehrála a s opozicí se nemazlila. Odposlechy a uvěznění bez soudu, mučení, to všechno byla běžná praxe. Zachovával se jen dekor, dělo se to ve skrytu.

Roku 1973 KCIA zmařila pokus vedoucího představitele demokratického disentu Kim Te-džunga vyjednat jednotnou koalici jihokorejských opozičních sil. Kim Te-džung to zkoušel v zahraničí, nevěřil v šance doma, ale pár dní před rozhodujícím jednáním si ho KCIA našla i v tokijském hotelu a unesla ho zpátky do vlasti.

Možná ho měla cestou zabít. Takhle to popsal Kim Te-džung roku 2000 při přebírání Nobelovy ceny míru:

„Agenti mne odvlekli k lodi, která kotvila u břehu. Svázali mne, zavázali mi oči a nacpali roubík do úst. Právě se mne chystali hodit přes palubu, když se nade mnou zjevil Ježíš Kristus. Chytil jsem se šance a prosil ho o záchranu. A v tu chvíli se sneslo z nebe letadlo a zachránilo mne před jistou smrtí.“

Jenže tou dobou už byl Kim Čong-pchil úplně jinde, roku 1971 byl povýšen do funkce předsedy vlády. Byl to režim nevábný, kam se hrabe naše normalizace, ale bývalý zpravodajec uspěl jako administrátor a budovatel. Z chudé země se začal stávat jeden z asijských hospodářských tygrů.

Do funkce jej jmenoval Pak Čong-hi po přímých prezidentských volbách, ve kterých téměř prohrál, a to právě s Kim Te-džungem. Slovo téměř je namístě, protože na nepatrnou volební převahu diktátora byla vynaložena desetina státního rozpočtu. Proto Pak Čong-hi ihned skoncoval s takovou drahou legrací. Podle nové ústavy měly být další volby už nepřímé, prostřednictvím krotkých delegátů. Prezident si mohl najmenovat také třetinu Národního shromáždění a případně vládnout dekrety. Hned po nich sáhl, když se proti nové ústavě zvedl občanský odpor. Disidenty čekaly vojenské tribunály, které jim mohly napařit až 15 let.

Takto praktická ústava pak Pakovi umožnila ustát parlamentní volby roku 1978, které sice mírně prohrál, přestože proti opozici stála veškerá média a palebná síla státu. Avšak co bylo opozici platné, že mírně vyhrála, když prezident měl právo najmenovat třetinu sněmovny a mohl tedy nějaké to procentíčko hlasů snadno postrádat. Uvádím to detailně, kdyby někdo z našich demokratů hledal inspiraci.

Éra doživotního prezidenta Pak Čong-hi skončila až na konci října 1979 střelbou v centrále KCIA, při níž byl diktátor zabit. Provedl to tehdejší šéf tajné služby Kim Čej-kju. Mělo to všechny parametry popravy. Kimovi se zasekla pistole, tak si skočil pro jinou a sejmul prezidenta do hlavy. Mocný šéf prezidentovy ochranky Čcha Ťi-čchul to koupil, když se schovával na záchodě.

Samozřejmě, že spustilo vyšetřování. Z dvou verzí – byla to opilecká hádka, nebo pokus o převrat? - se vybrala pro klid v zemi ta první a postupovalo se podle té druhé. V řadě provincií už rozbíhal náběh k povstání a bylo to docela husté. V debatě před střelbou Čcha navrhoval, aby byli protestující rozježděni tanky, píše anglicky wikipedia a neskrývá obdiv k demokratickému hnutí.

https://en.wikipedia.org/wiki/Assassination_of_Park_Chung-hee

Korejci si smrtí diktátora moc nepomohli. Na tajnou službu KCIA sice udeřila vojenská rozvědka, ale hlavní vyšetřovatel Čchun Tu-hwan nakonec dal přednost vlastnímu puči a ujal se moci v květnu 1980. Předcházel tomu masakr v Kwang-džu, kdy proti občanským nepokojům nastoupila armáda a postřílela kulomety skoro dvě stovky studentů.

Znovu se tu vynořuje osobnost Kim Te-džunga. Byl obviněn z podněcování této vzpoury a odsouzen k smrti. Pak mu byl trest zmírněn na 20 let a po dvou letech směl odjet do exilu v USA.

Něco dějinných kotrmelců vynechme. Přišel rok 1997 s měnovou krizí, která zdecimovala „asijské tygry“ prudkým propadem měny a nárůstem zahraničního zadlužení. Kim Te-džung šel znovu do voleb, ale tentokrát společně s někdejším nepřítelem Kim Čong-pchilem, takže porazili rozdělenou vládní stranu. O tom píše wikipedia česky, pro změnu s velkým despektem k bojům občanských hnutí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kim_Te-džung

U nás byl rok 1997 taky krizový, naše měna i vláda se také třásla. A teď si představte, že by Havel po Klausově pádu povolal Štrougala.

Korea je jiná. Hospodářský úspěch jižní Korejské republiky je srovnatelný s tím čínským. Současný prezident Mun na událostech po roce 1997 politicky vyrůstal. A taky pochopil, že nepřátelství až za hrob nikam nevede.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Rozcvičky dělníků v loděnici, každý měsíc jednodenní vojenské cvičení pro mladé muže, kteří už mají po základní vojenské službě, to nejsou fakta z KLDR, ale z jižní Koreje. Toho jsem byl očitým svědkem. Jižní Korea je jistě rozvinutá a krásná země, obklopena úžasným mořem, ale určitě to není ráj na zemi. V každí zemi existují jestřábové a holubice a pochopitelně ti, kteří jsou více jestřáby a více holubicemi. Nadějná situace se může rychle změnit, stačí jediná povedená provokace ze strany tajných služeb, které bývají už tradičně nejvíce projestřábovské.