Zbyněk Fiala: Putin podle Stona

stone putin rozhovor
23.6.2017 12:44
Českým novinářům se nelíbí, že ve filmu o Putinovi je hlavní postavou ruský prezident, a nikoliv poštěkávající novinář, který by tomu lháři prolhanému nedal slovo.

Dokoukal jsem čtyřdílný filmový rozhovor amerického režiséra Olivera Stona s ruským prezidentem Vladimírem Putinem, a pak si přečetl, co se o něm píše. Kdyby to Stone věděl, dá přednost rybám před filmováním, a možná se ani nenarodí.

„Nikdo nejspíš nečekal, že se z filmu Svět podle Putina (The Putin Interviews) dozví něco nového, píše Petra Procházková v Lidových novinách. „To, co ovšem bylo přes veškerou skepsi, která rozhovoru-seriálu předcházela, opravdu nečekané, byla nuda,“ uvádí autorka, od jejíhož textu se nemohu odtrhnout.

Proč slavný režisér nenatočil čtyřhodinovku raději s ní? Proč nevybalil svůj padesátičlený štáb někde v Praze na dvorku? Proč nezkoumal svými čtyřmi kamerami reakce na otázky, které by netoužily odhalit jen tajemství úspěchu světoznámé novinářky, jejíž oslnivé obrázky, vystřižené z časopisů, visí nad postelemi tolika puberťáků. Čekal bych v napětí, jak se s jistotou indiánského stopaře nečekaně vynoří na oné klíčové křižovatce rozhovoru, kde se partner už nemá kam schovat a dlouhý záběr beze slov odhalí neznámou citlivou duši plachého člověka, který vylupuje ze skořápky nosiče dějinného poselství.

I v tomto případě by to Stone určitě dokázal. Proč ho to nenapadlo?

Zkusme napřed zjistit, proč to Petru Procházkovou nebavilo. Má smysl to zjišťovat, protože patří k těm českým novinářům, kteří Rusko znají důvěrněji než jiní. Ale ti nakonec psali stejně jako ona. Samotné Procházkové však nelze jí upřít, že postřehla klíčový okamžik filmu, i když mu nepřipisuje velký význam. Zaznamenává slova režiséra na Putinovu adresu: „Uvěřil jsem mu.“

To není banalita. Stone není prosťáček, který snadno naletí. Je to on, kdo znovu a znovu bojuje s propagandou, a dokonce i v Americe se něco takového cení, jak by se dalo vyčíst ze tří Oskarů, které má uložené někde v knihovně. Filmovou Cenu akademie dostal především za Četu (Platoon, 1986), ve které tento vietnamský veterán těží z vlastní zkušenosti, když popisuje morální hrůzy americké expediční války v jihovýchodní Asii. Na rozdíl od propagandistů vítězných masakrů přináší hnusnou pravdu, které se dá věřit.

Avšak údernou přesvědčivost Stonových filmů lze vyčíst i z jiných reakcí ve vlasti. Třeba z anticeny nadace Obětí komunismu se sídlem ve Washingtonu. Nadace byla založena roku 1994 na základě zneklidnění faktem, že Hollywood se příliš snadno zbavil osvědčených přístupů ze studené války. V loňském roce proto nadace odsoudila dvě ložiska doutnajícího komunismu, jak Olivera Stona, tak jeho filmového kolegu Michaela Moora.

Nadšeně hltám oba, což mne nejspíš diskvalifikuje. Ten druhý přitom propagandisticky zneužil faktu, že přidušené hasiče ze zhroucených newyorských dvojčat, kteří jsou o výročích 11. září oslavováni za všelikého troubení, už nikdo nechtěl doma za přijatelných podmínek ošetřovat. A tak je Moor okázale odplavil na kliniku na Kubu, a ještě se hihňal, že tam to není problém.

V rozhovorech s ruským premiérem Vladimírem Putinem bylo potřeba porozumět a uvěřit několika důležitým věcem. První je fakt, že Rusové mají opravdu obavu z obkličování svých hranic americkými základnami a námořní silou, ze které přiletí rakety s jadernou náloží za pár minut, bez možnosti přiměřené obranné reakce. Stone to polopatisticky dokládá mapou, na které naskakují symboly jednotlivých zbraňových systémů, aby bylo co nejnázorněji vidět vznikající obklíčení. Mapa je nepochybně propagandistická, ale ty systémy tam jsou doopravdy, další mají vzniknout.

Rusové jsou smířeni s tím, že Michail Gorbačov se nechal ošidit, když souhlasil se sjednocením Německa za americký slib, že NATO nepostoupí blíže na východ (s výjimkou území bývalé NDR). Myslel, že to stačí říct, na papíře nic není. Stone si všímá, že Putin přesto vytrvale hovoří o Spojených státech jako o „partneru“. Náš partner, přestože slovo Gorbačovovi bylo porušeno, a teď je tu to obklíčení. Avšak Putin se nevzdává výrazu „partner“ a Stone to dokázal zachytit takovým způsobem, že víře v obnovu tohoto vztahu lze také uvěřit.

Je Rusko v tom obklíčení bezbranné? Není, říká Putin. Nemáme ty zbraně, kteří mají oni, museli bychom použít „něco většího“. Jak by to dopadlo? „Nikdo by nepřežil,“ říká Putin bez emocí. Ne, že by se s tím smířil, ale už si na tu představu zvykl. I tomu se dá věřit.

Pasáž o špionáži. Nebo spíše o potřebě jaderné rovnováhy. Ruský prezident sahá hlouběji do moderní historie a připomíná případ manželů Rosenbergových, kteří předali Sovětskému svazu část jaderného tajemství a zaplatili to na elektrickém křesle. Ale oni sami nebyli ti, kdo tato tajemství získal, pokračuje Putin, dostali je od vědců, kteří na tom přímo pracovali a pochopili, že jakmile je džin z lahve (obraz, který používá opakovaně), musí být krocen stejnou vyvažující silou. Vědí to osobnosti na obou stranách, a když nejsou u moci, musejí tu moc obejít.

Ale opatrně s tím. Souhlasíte s tím, co udělal Snowden, který zveřejnil systém amerického špehování prostřednictvím Národní bezpečnostní agentury NSA?

Otázka amerického režiséra zazní v autě, Putin řídí, a Stone je na zadním sedadle (vpředu dostala přednost kamera). Ale režisér využije výhod nevýhody a udělá z toho intimní prostor. Ruský prezident váhá, či spíše vyvažuje. Pozastavuje se nad tím, že NSA se zaměřuje nejen na nepřátele, ale i na spojence a klidně odposlouchávala německou kancléřku. Sbírala kompro po potřeby nátlaku.

Ale je tu znovu přímá otázka, jestli Putin schvaluje vynesení tajemství zevnitř služby? „Ne,“ říká bývalý agent KGB. Zná pravidla. Když se to Snowdenovi nelíbilo, měl odejít. Tlumočme to: na své straně by to Putin nestrpěl. Ostatně přiznává, že první Snowdenovu žádost o azyl odmítl. „Jste na špatné adrese. Máme už tolik problémů s USA…“

Věci kybernetické války se protřepávají dál. Putin tvrdí, že v té věci Rusové zaostali, začali si problému všímat dost pozdě. Chápe, že jsou zranitelní, spoustu zařízení si pořizovali z Ameriky. Americké pozorovatele pouštěli do svých jaderných závodů. Nepočítali s návratem nepřátelství. Ale pak hrdě upozorňuje na úroveň ruské matematiky, potenciál tam je.

Jak Rusko ovlivnilo americké volby? Otázka padla, ale Putin se snaží vykroutit a popisuje případy, kdy to byli Američané, kdo ovlivňoval cizí volby. Seznam je dlouhý a začíná poválečnou Itálií. Před posledními ruskými volbami vystupovala dokonce americká náměstkyně ministra zahraničních věcí Victoria Nulandová veřejně a zcela otevřeně na straně ruské opozice. Kdyby to byla nějaká NGO, ať si dělá, co chce, ale státní služba?? „Akce vyvolává reakci,“ říká ruský prezident a dlouze sledujeme jeho tvář, změklou rozpaky, zda něco naznačovat, nebo skrývat.

„Tváří se provinile, jako liška, která leze z kurníku,“ poznamenává Stone k tlumočníkovi.

„Ale slepice tam nebyly,“ končí Putin tuto pasáž stínového boje.

Co jsou ty „slepice“? Vyšetřování Kongresu USA, zaměřené na údajné ruské zasahování do amerických listopadových voleb, opakovaně potvrdilo, že v žádném z volebních obvodů nebyl zjištěn zásah do vloženého počtu hlasů, i když „možnost takového zásahu byla téměř v polovině obvodů“. Je to interpretováno jako důsledek včasného amerického varování, takže Rusové se prý zalekli důsledků. Vytrvale se zkoumá i nepřímé ruské vměšování. Připisuje se mu ukradení pošty z volebního štábu Demokratické strany DNC, avšak důkazy jsou trochu křečovité. Mohlo to být i jinak, odjinud nebo zevnitř. Nedávno záhadně zemřel jeden z pracovníků DNC, který si tu originální poštu neoprávněně stáhl do svého počítače.

Procházková ve své recenzi filmu Svět podle Putina tvrdí, že Stone si nekladl žádné investigativní cíle. Řekl bych, že podceňuje jeho afirmativní metodu, která strhává partnera k delším a hlubším odpovědím, než kdyby odrážel útoky rozzuřeného hlídacího psa demokracie. Režisér je co chvíli v záběru, občas i jeho obrovitý štáb, včetně chlapce s odrazovou deskou na zmírnění stínů v osluněných pasážích procházky kremelským parkem. Tři muži volně kráčí ponořeni ve svém světě, a před nimi krkolomně couvá snímající smečka.

Kouzlo osobnosti Olivera Stona umožňuje překonávat odpor vlídnou zvědavostí, byť i neústupně. Dozvídáme se tak, jak se Putin dostal ke svému prezidentství. Je to zpráva z džungle. Možná měl být jen nahraditelnou figurku ve hře kremelského dvora. Boris Jelcin mu nabídl nejen premiérskou funkci, ale aby taky kandidoval na prezidenta. To však Putin zpočátku odmítal. Proč?

Stone nebere první Putinovu výmluvu, že „nebyl ještě připraven“. To nebyla poklona genialitě ruského prezidenta, jak to interpretuje Procházková. Chtěl se dostat dál. Odpověď tedy dostal. Jelcin to nemusel myslet vážně, nedával žádné záruky. Ze dne na den ho mohl propustit. Co by to znamenalo? „Přemýšlel jsem, jak se postarat o své děti,“ vzpomíná mrazivě Putin. Odcházel by do života Divokého východu bez ochranky. Proč by o tom mluvil, kdyby nešlo o život?

Ale i kdyby tu funkci dostal, jde o život také, tentokrát ve smyslu – jiný život. Konec života mezi přáteli, s možností zajít do kavárny nebo do kina. Ale má to i své výhody, člověk častěji narazí na oligarchy.

Jak je to tedy se vztahem Putina k oligarchům? Ruský prezident nejprve definuje problém – oligarcha je osoba, která má peníze a moc a těmi se snaží ovlivnit vládu ve prospěch svých dalších příjmů. Prvním úkolem nového prezidenta prý proto bylo oddělit podnikání od politické moci. S pouhými podnikateli lze vyjít, jsou to často vážení mužové nesoucí velké riziko. Ale tady to Stone trochu vzdal. Ostatně, koho by to v Americe zajímalo? Tohle je téma spíš pro naše investigativní novináře.

Filmařsky mistrovský je konec seriálu. Stone musí jen pomalu rozvolňovat emotivní pouto, které v průběhu rozhovoru vzniklo v důsledku přeměny vládce druhé největší jaderné síly světa v důvěrně blízkého člověka. Putin se loučí a znovu radí Stonovým, ať se rozhodně vypraví na výlet do Petrohradu. Stonově manželce klade na srdce, ať tam jede v době bílých nocí. Což je mimochodem právě teď.

Pak se vrací od dveří a ukazuje na prázdný futrál od placky, na které měl být film Stanleyho Kubricka Doktor Divnoláska, který si předtím společně pustili. „Typicky americký dárek,“ poznamenává nad pouzdrem bez obsahu a přebírá od asistenta film, který zapomněli v přehrávači.

„Už jste někdy dostal přes hubu?“ ptá se náhle amerického režiséra ruský prezident, trénovaný džudista. „Tak za tenhle film doma dostanete,“ upřesňuje. Do kamene tesat!

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Moc děkuji za Váš článek a TV Prima děkuji za to, že celé ty rozhovory zveřejnila bez jakéhokoliv zpoždění. Jenom připomínám, že v Rusku jsem byl více než 5Ox a mám tam plno dobrých známých. Takže vím, že celou tu slavnou EU Rusko nikdy nenapadne. Tečka. 

Vladimír Vladimírovič Putin je velice moudrý a zkušený člověk. A k tomu je velkým diplomatem. Svůj netradičně krátký příspěvek končím tím, že fakta hovoří: článek má rekordní sledovanost. Gratuluji a děkuji.

Antonín Šebek starší, Hradec Králové  

videnak

{#emotions_dlg.cool}

Pane Fiala, děkuji za hezkou a fundovanou analizu tohoto dokumentu. Moc si cením, že vy na rozdíl od Procházkové jste ŽURNALISTA

klokan

   Zatímco I. P. Pavlov ještě zkoumal klasický podmíněný reflex na psech. Doba nějak pokročila k používání sofistikovanějších experimentů.

     Zamávej ,,putinovským či zemanovským praporem" před očima stoupenců privilegované pražské kavárny a ihned započne přehlídka nejrůznějších forem hysterčení.

paysan

Velmi dobrá analýza. Přidal bych snad Putinův mírný optimismus, se kterým se dívá do budoucnosti a opakované přesvědčení, že se v příštích dvaceti, pětadvaceti letech svět změní.