Zbyněk Fiala: Trump čeká, co bude v troubě

Fiala Zbyněk
17.11.2017 23:34
Především prudké snížení korporátních daní skoro na českou úroveň obsahuje návrh, který prezident Donald Trump prosadil v dolní komoře amerického Kongresu. Může to být začátek obratu v jeho politické kariéře, pokud neztroskotá v Senátu. Rozhodne věštba o desetiletém výhledu.

Republikáni protlačili Sněmovnou reprezentantů návrh rozsáhlé daňové reformy, která má ušetřit poplatníkům 1,5 bilionu dolarů za deset let. Nikoliv všem stejně, to je první složka sporu, která se teď přenáší do Senátu USA. Nejvíc ušetří těm, kdo peníze mají, zatímco střední příjmy naopak skřípne. Detaily si nechme na jindy. Druhou věcí však je, zda příspěvky bohatým půjdou na úkor zvýšení dluhu, nebo je pokryje zvýšený hospodářský růst, jak americký prezident Donald Trump slibuje.

Ve Sněmovně reprezentantů získal návrh slušnou většinu 227 : 205. Celkový počet hlasujících poslanců této kongresové komory je 435, dohromady tedy chyběly jen tři hlasy. Zkuste si představit ten mazec na chodbách, když se řadily stranické šiky připravené na steč. Tady neexistovala omluva, být mrtvý je málo. K nejdůležitějším hlasováním se vstává z hrobu. Ještě tam doznívá varovné syčení předsedů poslaneckých klubů a řev jejich drábů do telefonů.

Demokracie ovšem nemůže spoléhat jen na hlasování, kde do toho mluví každý ňouma. Pro změny federálních daňových zákonů v USA platí zajímavé pravidlo, že sněmovna si může odhlasovat, co chce, ale v Senátu se napřed rozhoduje o tom, kdo má vyhrát. Prostá senátní většina, kterou Trump disponuje, může schválit jen změny, které nezvýší státní zadluženost v desetiletém horizontu. Ale opravdu Trumpovy návrhy dluh nezvýší?

Než si řekneme, jak to rozštípnout, podívejme se na přehledně seřazená čísla, jak jsem je našel ve zprávě vlivné Rady pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations – CFR).

https://www.cfr.org/backgrounder/trump-and-national-debt

Federální vláda letos potřebuje 4 biliony dolarů, ale vybere jen 3,3 bilionu. Zbytek – jde o 666 miliard dolarů – přiskočí k dluhu prodejem T-bills, federal bonds a dalších cenných papírů s ručením ministerstva financí nebo celé vlády USA. Z hlediska HDP Spojených států jde o 3,5 procenta. Je to hodně, ale v nedávné minulosti měly podobné schodky Německo i Francie, nemluvě o Česku.

Jenže Spojené státy jsou dlouhodobě (s výjimkou dvou přebytkových let za prezidenta Billa Clintona) ve vysokém schodku, průměr jsou 3 procenta HDP za 50 let. V krizi 2009 dokonce prokopli buben dvakrát hlouběji než Kalousek, na skoro 10 procent HDP. Jinou věcí je, že oni tím americkou krizi uhasili, přes všechno hřímání Mirka Topolánka v Evropském parlamentu, že jde o „cestu do pekel“. Kalousek proto volil jinou cestu a českou krizi prohloubil.

Držme se amerického dluhu. Blíží se 15 bilionům dolarů, z toho je 8,5 bilionu financováno z domácích úspor a zbylých 6,3 bilionu dolarů v zahraničí. Ze zahraniční porce drží 4,1 bilionu dolarů cizí vlády, nejvíc Čína, a tu by to taky mohlo přestat bavit. Ale prý ani těch 15 bilionů dolarů celkové vládní zadluženosti USA není konečné číslo, protože chybí vzájemná zadluženost státních agentur. To by zvedlo konečnou částku na 20 bilionů dolarů neboli 120 procent HDP.

Je to děsivá cifra? Státní dluh je ve skutečnosti krásná věc, protože nabízí vynikající příležitost natřásat politické peří zodpovědnými řečmi o nutnosti hospodařit jako v rodině - a škrtat tam, kde to protivníka nejvíc bolí. Proto Kongres USA přijal ústavní zákon o nepřekročitelnosti federálního dluhu (Parlament ČR naštěstí stejnou věc přes veškerou snahu nezvládl). Kdykoliv se Spojené státy na podzim přiblíží k vyčerpání přijatého federálního rozpočtu a hrozí, že vláda přepadne z rozpočtového útesu, hranice se o potřebnou částku zvýší. Ale nepřekročitelnost jako princip zůstává, zákony nejsou pro srandu!

Předtím se samozřejmě vyjednává, kdo co dá, a o co přijde. Republikáni obvykle nutili Obamu pustit trochu krve zdravotnictví a sociální sféře, a on zase spolu s Demokraty přiškrtil nějaký ten zbrojní program. Teď jsou znovu na pokraji útesu, a tak je i daňová reforma příležitostí pro rozpočtový handl.

Při současném hlasování o daňové reformě jde hlavně o to, jak vyhodnotit efekt navrhovaného snížení nominální sazby korporátní daně skoro na polovinu, z 36 na 20 procent. To je hlavní pecka, která má soupeřit i s daňovou reformou z 80. let za prezidenta Donalda Reagana. Donald Trump říká, že jeho snížení daní natolik povzbudí růst, že se nakonec vybere skoro stejně. Opozice mu však nevěří a bojí se prohloubení federálního zadlužení o 2 biliony dolarů za deset let.

Pokud by to opravdu přineslo během deset let takové zvýšení zadluženosti, nemůže už o návrhu rozhodovat prostá sněmovní většina, ale bude zapotřebí kvalifikovaná většina 60 hlasů ze 100. Jenže Trump má jen 52 hlasů. Jsme na křižovatce. Zadluženost nevzroste? Reforma je doma, Trump konečně něco velkého vyhrál a opozice ztrácí strategickou iniciativu. Zadluženost vzroste? Reforma je v trapu a Trump nejspíš taky.

Kdo ví nejlíp, jak bude za deset let? Tohle je spor, který mohou rozštípnout jen věštci. Před hlasováním vsunou straničtí mágové hlavu do roztopené trouby a budou popisovat zjevení ze vzdálené budoucnosti. Nevím, jestli se při tom také bubnuje a tančí, ale kdo přitáhne větší pozornost ke své zjevené pravdě, ten vyhrál. A pak už si klidně hlasujte, když je rozhodnuto.

Nesmí to být jednoduché, to by si to pak dokázal spočítat každý. Našel jsem na Bloombergu zoufalý komentář, že v beztak zamotaném tlustém zákoně se teď ještě vrší změny a změny změny, takže se v tom vážně nikdo nevyzná. Navíc je tam palba do bočních směrů, jejíž vyhodnocení vyžaduje další věštecké kousky.

Jednou takovou součástí návrhu Trumpovy daňové reformy, který už prošel Sněmovnou reprezentantů, je jedová střela do Obamacare, kterou se přes všechny snahy Republikánů dosud nepodařilo zrušit. Připomeňme, že jde o zdravotnickou reformu, která měla zpřístupnit pojištění i osobám s nižšími příjmy. A případně i osobám s nějakou tou chorobou, která dříve pojištění znemožnila nebo šeredně prodražila.

Jedová střela spočívá ve zrušení všeobecné povinnosti si toto pojištění opatřit. Povinnosti hlídané velkou pokutou. Šlo o to, aby se pojistili i mladí a zdraví, a ještě lépe, jsou-li bohatí, protože jejich vysoké pojistky jsou součástí solidárního systému. Když vám nic není a platíte, snížíte průměrné náklady na pojištěnce. Pokud se však povinná platba zruší, zdraví zdrhnou a náklady se zvýší. Zbývající pojištěnci se prohnou, což se jim nemusí líbit a začnou utíkat ze systému. Nakonec tam zbydou jen zoufalci, pod jejichž tíhou se solidární pojišťovny položí.

Podle výpočtů nestranického expertního týmu může tento zásah do Obamacare připravit o pojistku 13 milionů osob. To by byla zhruba polovina těch, kteří byli předtím do systému vtaženi. Bude jich opravdu tolik? Nepokryje to doplňující návrh alternativního pojištění souboru vybraných zdravotních hrůz?

Avšak, co když vás neklepne zcela předpisově a chytíte něco méně běžného?

Politici se ještě hádají, jestli se ve výsledku tratí, nebo ušetří, ale vy už jste v tom. Pak zbývá jediné praktické doporučení – vyražte volným krokem k hřbitovu, abyste aspoň rodině ušetřili za převoz.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.