Zbyněk Fiala: Trump postrčil globalizaci za zlom

ocelárna us
1.6.2018 08:14
Vypadá to jako zahájení ekonomické války Spojených států proti skoro všem, ale Trumpova cla na ocel a hliník – a spousta dalších chystaných protekčních opatření – pouze odrážejí fakt, že s globalizací se to přehnalo a současná hyperglobalizace už nevyhovuje skoro nikomu, pokud nejste majiteli některé z největších korporací světa.

Americká cla na ocel a hliník už nejsou od pátku ani pro Evropskou unii dočasná, ale nafurt. Nebo aspoň do doby, kdy přijde něco jiného. Evropská komise slibuje protiúder. Z dosavadních úvah vyplývalo, že evropská protiopatření cíleně zamíří na citlivou produkci těch států USA, které jsou důležité pro úspěch strany amerického prezidenta Donalda Trumpa v podzimních volbách. Ekonomika tu tedy zdobí politiku. To je dobré vědět pro případ, že by někdo chtěl mávat nějakými čísly. Je tu riziko nevypočitatelnosti, a to se z definice špatně počítá.

Nicméně statistiky napoví, kdo jakou chytí. Dovozní cla na ocel dopadnou nejvíc na sousední Kanadu, daleko největšího vývozce oceli do Spojených států. Tento smluvní partner v Severoamerické zóně volného obchodu NAFTA ročně dodává do USA téměř 6 milionů tun. Dalším takovým postiženým je Mexiko s exportem přesahujícím 3 miliony tun. Trump už prosadil, aby se o podmínkách NAFTA jednalo znovu, a přitom slíbil, že pokud budou Kanada s Mexikem vstřícní, dostanou výjimku na cla. Asi vstřícní nebyli, nebo jen málo, a tak dostali podnět k hlubšímu zamyšlení.

Evropská unie je z hlediska tohoto ochranářského opatření USA zcela okrajová. Nejvýznamnější unijní stát Německo vyváží do Spojených států necelých 1,5 milionu tun oceli, pouhou čtvrtinu toho, co Brazílie, a třetinu jihokorejského vývozu. Také Rusko, Turecko a Japonsko vyváží do USA výrazně více oceli než Němci. Jenže dalším trumfem této vznikající obchodní války mají být auta, a tam už by byli naši sousedé, a tedy i my, postiženi citelněji.

EU a Japonsko vydaly společné prohlášení, ve kterém odmítají cla na ocel a zároveň varují, že případná cla na auta by mohla způsobit zásadní otřesy na světovém trhu a přivést k rozpadu systém mnohostranného obchodu založený na pravidlech Světové obchodní organizace WTO. Tato varování nemusí být úplně planá, protože u WTO vzplane právní bitva nad desítkami žalob. A ta může mít tu vlastnost opravdové války, že víte, jak začala, ale netušíte, jak skončí. Ostatně, když Trump přišel s první ultimativní sadou požadavků vůči EU (kladených tónem, který připomínal spíše výzvu k bezpodmínečné kapitulaci), jedním z požadavků bylo, že EU si nepůjde stěžovat k WTO.

Česká duše může být v těchto kotrmelcích dost rozpolcená. ČR patřila k nejaktivnějším zastáncům chystané transatlantické dohody TTIP, kterou naštěstí odkopl sám Trump, neboť všechny dosavadní obchodní dohody považoval na nevýhodné, ba škodlivé. S tím se dá souhlasit, spor by snad mohl vzniknout jen o to, kdo škodil víc. Ale ta představa, že TTIP platí, nadnárodní korporace vláčí českou vládu před spřátelenými arbitrážními tribunály kvůli zákazu prodeje nahnilých kuřat ošetřených spolehlivou desinfekcí nebo kvůli údajnému nabourání intelektuálního obsahu nějakého bublinkového tlamolepu, a když to všechno prohrajeme, americká vláda si ještě střihne kapku národní bezpečnosti… To by byla moc pěkná sada: klacek mlátí, ale mrkev je pryč.

Mohli bychom to samozřejmě pranýřovat na nástěnce, ale z toho chleba není. Avšak nejnovější kroky americké vlády nejsou jen pokusem v něčem nám bránit. Možná nám naopak v něčem pomáhají. Kdysi se v Československu vyráběla tuna oceli na hlavu. Na té hlavě ta tuna přistála naštěstí jen ideologicky, protože základní komunistické dogma trvalo na předstihu těžkého průmyslu před lehkým. Byl to předstih tanků před šicími stroji, nemluvě o počítačích.

Tohle nám bylo vnuceno zhruba se stejnou lehkostí, s jakou jsou dnes prosazovány záměry nových partnerů. Kdysi jsme to ukázněně vítávali jásotem na 1.máje a tleskacími fyzminutkami na nejrůznějších shromážděních. To už se nepožaduje. Dnes už smíme kriticky brumlat a dokonce se zásadně rozčílit na internetové nástěnce, kterou nikdo nestrhne, pokud ji nikdo nečte.

Dědictví komunistického kolonialismu tu však zůstalo. Ocel valíme dál spolu s další materiálově náročnou produkcí s nižší nebo maximálně střední přidanou hodnotou. Je to hodně tvrdý chleba, jak ukázaly krachy Poldi, ČKD a mnoha dalších. Samozřejmě, dalo se to nastavit líp než jako privatizační džúsování dědictví generací. Ale za výhodu se dala taková ekonomická struktura nabízet jen na sjezdech rodné strany. Neuškodí, když nám to teď někdo zatrhne.

Obhájci principů mohou říci, že nejde o ocel, ale o fungování světového obchodu, jehož vrcholným květem je globalizace. Ale tuto argumentaci bych přiřadil do ideologických plků stejné významnosti, jaké zaznívali na sjezdech strany z propadliště dějin. Globalizace je samozřejmě úžasná a výhodná, ale má i stránky odporných nevýhod, takže hodnocení je nutné přizpůsobit tomu, jaká složka globalizace na vás zrovna vyšla. Naše postavení v globalizaci je postavení národa, který prakticky ztratil veškerou ekonomickou suverenitu a byl natlačen do závodů ke dnu.

Nyní se pokoušíme toto postavení vylepšit alespoň v mzdové oblasti, a není to bez úspěchu, česká mzdová hladina už dosáhla hladiny Řecka. Probíhající konjunktura tomu nahrává. Jestli však exportem tažená konjunktura potrvá i v letech obchodních válek, to je otázka. Ale nemělo by nám vadit, pokud bude zmasakrována současná hyperglobalizace, která soustřeďovala příliš mnoho ekonomické moci na jedné nepatrné straně a příliš mnoho ekonomické bezmoci na mnohařádově větší druhé straně. Jestli nás teď Trump začíná tlačit do potřeby vlastního strategického uvažování pro časy po globalizačním zlomu, to mu také nemohu mít za zlé.

Nepřehlédněme ani další podstatný prvek nové americké obchodní politiky. Prezident Trump využil té části svých pravomocí, které jsou výlučně v jeho kompetenci, a vyhlásil cla na základě zákona o ochraně národní bezpečnosti. Uvalení těchto cel tedy jinými slovy říká, že spojenci v NATO představují ohrožení národní bezpečnosti USA. Nebo že obrana národní bezpečnosti USA je v příkrém rozporu se zájmy evropských spojenců. Podobně třaskavých formulí lze vymyslet víc, ale v pozadí je konec základů mezinárodního uspořádání zděděného z trosek druhé světové války.

Vzpomeňme, o co tenkrát šlo. Mezinárodní společenství usilovalo o záruky toho, že hrozba německého nacismu a japonského imperialismu už nikdy nedostane příležitost. To se povedlo, Němci jsou dnes oporou mírového uspořádání. Dokonce prosazují opatrnost, která tlumí záměry bujnějších spojenců. A Japonci proměnili někdejší zbrojní ambice v mírovou dividendu. Zákaz zbrojení jim umožnil přesunout volné zbroje do výzkumu a na budování průmyslu nastupujících technologií.

V navazujícím období jsme se stali bubákem my rudoši, vzniklo blokové rozdělení světa. Ale Sovětský svaz a jeho bojující mírová hráz už je také minulostí. Nastupují nové velmoci. K vzestupu jim pomohly hospodářské politiky, které bránily vznikající obory před ničivou dominancí stávajících vítězů. Snaha prezidenta Trumpa na to reagovat je z hlediska zájmů USA správná, ale zpozdilá. Pokusy bránit se před čínským vývozem přicházejí ve chvíli, kdy se čínská platební bilance překlápí do mínusu (víc do zahraničí platí, než přijímá).

Americká obchodní politika tak zpozdile přiznává omezení, která už má značně natrávená. Oslavy čtvrtletních přírůstků zisků a statistiky dokládající abstraktní konkurenceschopnost USA přehlížely nerovnoměrný vývoj uvnitř Spojených států, kde průmyslové regiony minulosti čelí úpadku, a to by se mohlo projevit volebním úspěchem opozice.

I ty největší podněty pro americkou vnější politiku už mají prošlou životnost. Arabskou ropu už USA nepotřebují a jiné významné země zase dávají najevo, že se výhledově obejdou bez klíčového postavení USA. Také Evropě nyní USA přidělávají hlavně starosti, například s neklidem v sousedství, který pak přivádí uprchlíky, nebo s nafukovanou bublinou ruské hrozby. Vztahy by vadly i bez cel.

To jsou fakta, a je jedno, zda se na ně reaguje racionálně, nebo emotivně. Trumpův případ je spíše to druhé. Důležité je, že nezůstala nepovšimnuta.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.