Čína je partner, nikoliv hrozba

china
30.12.2020 12:43
Evropská unie se rozloučila s Británií a vyladila vztahy s Čínou. To jsou – vedle pandemie a voleb v USA – události, které budou definovat uplynulý rok. A je možné, že podpis investiční dohody mezi EU a ČLR ovlivní i politiku USA k velmoci na opačném břehu Pacifiku.

Přestože je investiční smlouva mezi EU a ČLR téměř hotova a má být podepsána před koncem roku, moc se o ní neví. Témata, kterými se měla zabývat, jsou však známa. V zásadě jde o vyrovnání investičních příležitostí, což v evropském pojetí znamená, že Čína by měla být stejně otevřená zahraničním investicím jako je EU otevřená těm čínským.

Řeči o volném trhu jsou vždycky pokrytecké. Základním pravidlem mikroekonomie je pokusit se vytvořit monopolní situaci. Snaha ovšem není naplněná realita, jsou tu regulace, dozorové orgány a soudy, takže hra na četníka zloděje dopadne pokaždé jinak (jinak by ji nikdo nechtěl hrát). Volný trh vždy chce ten silnější, ale jen tam, kde má převahu. Když se situace otočí – jak ukazuje případ Huawei s převahou v nové telekomunikační technologii a nasazení umělé inteligence – je rázem po volnosti. Proto je vhodné smlouvy chápat spíše jako smíření s tím, že konflikty budou, ale vraštit čela budou obchodní diplomati ve smíšených komisích a podobných orgánech. Chvíli bude o čem psát, a pak se to nějak srovná.

Zkusme se raději zamyslet nad širším vlivem faktu, že EU nečeká na USA a uzavírá dohodu, neboť ani USA nečekaly na EU a začaly prosazovat své obchodní zájmy kombinací sankcí a vyjednávání. Obchodní dohoda USA s Čínou je ve fázi 1, nejspíš zamrzlé, protože těch sankcí bylo opravdu moc a začalo se harašit i zbraněmi. Jaký to má smysl a k čemu to vede, ptá se známý americký novinář a spisovatel Fareed Zakaria. Tedy americký, narodil se v Indii. Vypracoval se však na šéfredaktora týdeníku Time, což bývala ikona ve zpravodajské i technologické oblasti, protože toto vydavatelství přišlo jako první na to, jak vydávat aktuální obrázkový týdeník  v mnohamilionovém nákladě (začal se tisknout na mnoha místech současně, distribuce letadly – před dávnými desetiletími). Dodnes si Time uchoval schopnost stanovit osobnost roku (loni to byla Greta, letos bude to Biden, nový prezident je to vždycky).

Teď už je Zakaria v televizi CNN a figuruje jako vlivný politologický spisovatel. Česky vyšly Budoucnost svobody (v překladu Jaroslava Veise) a Postaamerický svět. Začal jsem číst jeho letošní knihu o světě po pandemii, ale odložil jsem ji, na mně je to houby revolucionář. (Zakaria, Fareed. Ten Lessons for a Post-Pandemic World. W. W. Norton & Company. Kindle Edition.)

Ale právě proto zároveň stojí za přečtení jeho analýza americké politiky vůči Číně, která se teď objevila na stránkách Foreign Affairs v příspěvku o tom, proč by Amerika neměla panikařit před svým novým soupeřem (The New China Scare - Why America Shouldn’t Panic About Its Latest Challenger). Je to hlas realisty, který je určen novému americkému prezidentu, neboť teď je ta chvíle, kdy se dají věci měnit.

V americké debatě vládne konsensus v obou politických stranách, vojenském establishmentu i klíčových médiích, že Čína představuje zásadní hrozbu pro Spojené státy, a to jak ekonomickou, tak strategickou, zaznamenává Zakaria. Má se za to, že americká politika vůči Číně selhala a Washington potřebuje novou, mnohem tvrdší strategii. Americká veřejnost projevuje téměř instinktivní nepřátelství vůči Číně a vykazuje nejnepříznivější postoj vůči Říši středu od roku 2005, kdy začalo sledování této složky veřejného mínění v Pew Research Center.

Americká elita se však podle autora v dané věci mýlí. Čínská výzva spočívá v něčem jiném a je mnohem komplexnější, než jak ji prezentuje nový alarmismus. Jedná se o nejvýznamnější zahraničně politický problém příštích desetiletí a Spojené státy si zatím zadělávají na nákladný neúspěch.

Zakaria nepolemizuje s americkou kritikou čínského vývoje, ani s faktem, že Čína začíná být konkurentem i soupeřem Spojených států na mnoha místech světa. Ovšem strategická otázka zní: Skutečně to Čínu mění v existenční hrozbu pro Spojené státy? A pokud ano, jak se s ní vyrovnat?

Připomíná důsledky přehánění sovětské hrozby: obrovská zneužití moci v domácí politice za éry senátora McCartyho, nebezpečné jaderné zbrojení, dlouhá, zbytečná a neúspěšná válka ve Vietnamu a bezpočet dalších vojenských intervencí v nejrůznějších rozvojových zemích. Nesprávný přístup k Číně by mohl být ještě zhoubnější. Zmařila by se čtyři desetiletí těžce vydobyté spolupráce a Peking by byl motivován k přijetí vlastních konfrontačních politik. Dvě největší ekonomiky světa by to mohlo vtáhnout do konfliktu nepředvídatelného rozsahu a několika desetiletí nestability a ohrožené bezpečnosti. Studená válka s Čínou by byla delší a dražší než se Sovětským svazem, a výsledek není jistý, varuje Zakaria.

Současná Čína je přitom mimořádně odpovědnou zemí jak v geopolitické, tak ve vojenské oblasti. Nevedla žádnou válku od roku 1979. Nepoužila smrtící ozbrojenou sílu v zahraničí od roku 1988. Přestala financovat a podporovat skryté síly, vystupující v jejím zájmu, nebo ozbrojené povstalce od počátku 80. let. Tak dlouhé období bez intervencí nemá mezi světovými velmocemi obdoby. Všichni ostatní stálí členové Rady bezpečnosti mnohokrát použili sílu v posledních dekádách, a takovému seznamu samozřejmě vévodí Spojené státy.

V ekonomické praxi Číně pomohly k úspěchu tři principy – přechod k tržnímu hospodářství, vysoká míra úspor umožňující velké investice a rostoucí produktivita. V poslední třech dekádách se ČLR mimořádně otevřela zahraničím investicím. Americký prezident Donald Trump se soustřeďoval na obrovský obchodní schodek USA s Čínou, avšak čínská politika státní podpory „národních šampionů“ a vytváření překážek na ochranu domácí ekonomiky se moc nelišila od postupů jiných rozvojových zemí. Bývalý americký ministr financí Larry Summers k tomu poznamenal, že „nelze seriózně tvrdit, že čínské neférové obchodní praktiky ovlivnily hospodářský růst USA, byť jen o desetinu procenta HDP ročně,“ připomíná Zakaria.

Je to spíš opačně. Roku 2015 sestavila banka Credit Swiss, jeden z největších světových poskytovatelů finančních služeb, seznam mimotarifních bariér volného pohybu zboží, které velké země používaly mezi léty 1990 a 2013. S celkovým výčtem 450 nástrojů nemají Spojené státy konkurenta. Až za nimi následovaly Indie a Rusko. Čína byla pátá, s třetinovým skóre. Od té doby se to nemohlo moc změnit.

Zakaria hodnotí v ČLR negativně posílení státní kontroly, ke kterému podle něho nyní dochází. Ale upozorňuje, že vedle toho fungují rozsáhlé oblasti divoce volného trhu, zejména ve spotřebním zboží a službách. Souběžně probíhají i opatření reálné liberalizace včetně administrativní a soudní reformy. Už před lety Peking upustil od používání podceněné měny na podporu exportu. Dost za to zaplatil, podle ekonoma Nicholase Lardyho „polovinou zpomalení hospodářství od globální finanční krize“.

Oblíbené téma je „ukradené intelektuální vlastnictví“, o kterém všichni mluví – s výjimkou amerických společností působících v Číně, uvádí dále Zakaria. Podle nedávného průzkumu Americko-čínské obchodní komory klesly problémy intelektuálního vlastnictví až na šesté místo seznamu stížností. Teď vadí hlavně státní pomoc čínské konkurenci a vleklé uznávání licencí na produkci zahraničních firem. Intelektuální vlastnictví už není takový problém jako roku 2014, kdy bylo na druhém místě. Onoho roku totiž Čína zřídila specializovaný soud, který se tím začal zabývat. Následujícího roku mu bylo předloženo 63 případů a ve všech rozhodl ve prospěch zahraničních žalujících. Jistě, předcházel tomu zahraniční nátlak, ale opatření sleduje i vlastní čínský zájem – loni ve světě zaregistroval největší počet patentů čínský telekomunikační gigant Huawei. 

Jaká tedy má být přijatelná míra vlivu Číny ve světě s ohledem na její ekonomickou váhu? Dokud si Washington neodpoví na tuto otázku, nemůže seriózně tvrdit, že Čína někde překročila čáru, soudí Zakaria.

Podle některých měřítek je Čína největší světovou ekonomikou už dnes a během deseti nebo patnácti let to nejspíš bude platit podle všech měřítek. V 80. letech, na začátku reforem za stranického vůdce Teng Siao-pchinga, Čína přestavovala jedno procento světového HDP. Dnes je to 15 procent. Proto přirozeně vyhledává větší regionální i světovou roli.

Když Spojené státy poprvé nabíraly síly, byť zdaleka ne čínským tempem, byly roku 1823 v dnešním pojetí rozvojovou zemí. Přesto vyhlásily Monroeovu doktrínu, podle které si vyhradily právo vlivu nad celou západní polokoulí. Každé srovnání kulhá, ale je nebezpečné se stavět proti přirozené dynamice mezinárodního života. Často se poukazuje na riziko „Thukydidovy pasti“ (podle antického historika, který popisoval soupeření Sparty a Athén), kdy vztah mezi rostoucí mocností a ochabujícím hegemonem vede ke zničující válce.

V Zakariově příspěvku je pěkná také pasáž o čínské hrozbě pro stávající mezinárodní liberální řád. Jenže ten v minulosti většinou nebyl ani mezinárodní (Čína nebo Indie zatím nesměly posílit své postavení třeba v institucích Spojených národů), ani liberální. Spojené státy často operovaly mimo tento řád. Mezi lety 1947 a 1989 se pokusily o změnu režimu v cizích zemích dokonce 72krát. A stejná práva si vyhrazovaly i v ekonomické oblasti prostřednictvím protekcionismu, zatímco rázně vystupovaly proti mnohem mírnějším krokům jiných zemí.

Číně se dá mnohé vytýkat a je třeba o tom jednat, ale není smrtelnou hrozbou otevřeného mezinárodního systému na principech vlády práva a volného trhu, uzavírá Zakaria.

 

 

 

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.