O strategii na Ukrajině

ukraine map 22
7.6.2022 12:27
Pohled od protinožců: USA a Velká Británie investují velké množství prostředků, aby Rusko na Ukrajině krvácelo až do případného zhroucení, nebo aby uvázlo v Pyrrhově vítězství spojeném s neúnosnými náklady, i kdyby samotná Ukrajina měla být srovnána se zemí. Washington a Londýn potřebují podkopat geopolitické výhledy Ruska dřív, než rozvine nějaké partnerství s Německem.

Chtělo by to zklidnit hormon a začít chladně uvažovat, co dál. Proto přitáhl moji pozornost příspěvek dosud neznámého experta na národní bezpečnost a strategické zpravodajství Jose Miguela Alonso-Trabanca, který se zabývá i tím, co bude, až válka na Ukrajině skončí. Bodejť bych experta znal, jak jméno naznačuje, je z Nového Zélandu a píše pro mně rovněž dosud neznámý Geopolitical Monitor. Myslím, že se tam budu vracet. I kvůli historické poznámce v závěru, že lidstvo bylo v podobných situacích mnohokrát, ale dokud se postoje nezmění, silní budou dělat, co mohou, a slabí budou trpět, co musí (Thukydides).

https://www.geopoliticalmonitor.com/the-evolution-of-russias-ukraine-strategy/

Podle názvu jde o text O vývoji ruské strategie na Ukrajině. Avšak výsledek je vždycky závislý na hře všech přítomných sil, takže hodně se tam píše i o těch druhých. Nabízím až aktuální závěr a převzal jsem to, jak to leží a běží, jen s drobným přičesáním klopýtnutí automatického překladu. Jde o text, který v originálu najdete v druhé části kapitoly Phase 3: Invasion a v navazujících závěrečných poznámkách (Concluding Remarks):

Dosud není známo, jak daleko jsou Rusové připraveni zajít, zejména s ohledem na dostupnost zdrojů, vnitropolitickou dynamiku, taktické překážky a zjevnou logistickou nedostatečnost ruských jednotek. Zpočátku to vypadalo, že chtějí dobýt Kyjev a možná se dokonce pokusí vytvořit přímý koridor k dosažení Moldavska, ale přesměrování jejich úsilí na východní a jižní pobřeží naznačuje, že cílem jsou tyto oblasti, protože jsou strategicky významné, zvláště pokud rozdělení nebo dokonce přímá anexe vychází vstříc ruským národním zájmům. Ostatně obě možnosti mohou existovat vedle sebe. Je příliš brzy o tom mluvit, ale možná bychom měli vzít do úvahy přímé začlenění Donbasu do Ruské federace a současné vytvoření „Novoruska“ jako nového státu podobného Kosovu, Abcházii nebo Jižní Osetii.

Z Ukrajiny bez těchto území by tak zbylo jen o málo víc než neobhajitelný a ekonomicky oslabený státeček bez životaschopné budoucnosti. Nakonec by jej Rusové ani nepotřebovali dobývat. Náklady na dobytí a okupaci západní Ukrajiny, oblasti, kde je obyvatelstvo po celé generace rusofobní, by byly vyšší než přínosy pravděpodobného vtažení do bezedných vojenských bažin a ošklivé krvavé lázně. Pokud by však Rusové Ukrajinu rozpůlili, pak by Galicii pravděpodobně spolklo Polsko, zatímco Zakarpatí by hypoteticky anektovalo Maďarsko, což je vývoj, který lze předpokládat jak vzhledem k historickému pozadí a sociokulturnímu profilu země, tak i následnému chaosu. 

V případě, že by se Rusku podařilo zmocnit oblastí na východ od řeky Dněpr, pak by zmíněný postup Polska a Maďarska Kremlu nevadil, protože to, co se zdá být prospěšné pro národní zájmy Varšavy a Budapešti, zároveň vyvolá neshody v rámci EU a NATO. A taková otrávená jablka mohou být ve státnické praxi užitečná. Uvedený scénář by zároveň poskytl cennou příležitost přeformulovat evropskou bezpečnostní architekturu, což je proces, ve kterém Rusko potřebuje, aby byl jeho hlas slyšet.

Podle tohoto konceptu „konstruktivní destrukce“ by pak Rusko mohlo ty části Ukrajiny, nad kterými získá kontrolu, přizpůsobit svým vojenským, geopolitickým, strategickým, ekonomickým a demografickým zájmům. Možná má Moskva na mysli státní zřízení, které se podobá Bělorusku, tj. silně rusifikovaný stát úzce spjatý s Kremlem ve všech významných ohledech. Stejně tak by se mohl přeměnit na obranný nárazník a předsunutou pozici, aby držel západní síly na uzdě. Takto vytvořený útvar by mohl být začleněn do regionálních institucionálních rámců kontrolovaných Moskvou, jako je Euroasijská hospodářská unie a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti /Rusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán/.

Rusové by přitom mohli využít zájem Pekingu o klíčové nadnárodní koridory posilující geoekonomickou propojenost Číny s Evropou v rámci iniciativy Pás a stezka, aby znovu vybudovali Ukrajinu – nebo co by z ní zbylo – způsobem, který je výhodný pro tuto euroasijskou osu kontinentálních mocností. Ukrajina může být pro Čínu lákavou příležitostí vzhledem ke komparativním výhodám v oblasti průmyslu a zemědělství, množství přírodních zdrojů a výsadnímu postavení pro logistiku a obchod. Jako pozoruhodný precedens připomeňme průmyslový park Great Stone v Bělorusku, který byl vybudován za účasti čínského kapitálu a aktivního zapojení největších čínských firem, aby se stal jedním z nejvýznamnějších projektů hi-tech v Evropě.

Závěrečné poznámky

Ruská strategie vůči Ukrajině, založená na všestranné a pružné reakci na události posledních desetiletí, nakonec přešla od relativně nenápadných opatření k otevřenému použití vojenské síly. Můžeme to chápat jako známku zoufalství, ale také to ukazuje, že Kreml věří, že související rizika a náklady stojí za to podstoupit, protože to, co je v sázce, je pro Rusko životně důležité jako základní strategické cíle a národní bezpečnost. 

Postup podle zmíněné strategie však nezaručuje, že bude zamýšlených výsledků dosaženo. Válka je nebezpečný hazard a jakmile zazní první výstřely, končí možnost předpovídat, jak se věci vyvinou. Stačí vrhnout pověstnou první kostku, a žádný plán nezůstane nezměněn. Dostupné prostředky nemusí stačit a očekávané cíle nemusí být dosažitelné v zamýšleném čase. Dopad událostí může být mnohem horší, než se očekávalo. Válka na Ukrajině je navíc mimořádně složitý konflikt, který se vede na mnoha překrývajících se bojištích. Jsou tu desítky věcí, které se mohou pokazit, a tak nejistotu i nebezpečnost války zvyšují také špatné výpočty, eskalace a nehody.

I kdyby se však se Rusům podařilo zvítězit, neznamená to, že konflikt ustoupí. Jejich triumf by je povzbudil, aby zpochybnili status quo v jiných sporných oblastech, jako je Pobaltí, Moldavsko nebo Polsko, a aby podporovali snahy o zvrácení nepříznivé rovnováhy sil, která se vynořila po skončení studené války. Jinými slovy, napětí by se nezmenšilo. 

Atlantické námořní velmoci – především USA a Velká Británie – si toho jsou vědomy a investují velké množství prostředků, aby Rusko na Ukrajině krvácelo až do případného zhroucení, nebo aby uvázlo v Pyrrhově vítězství spojeném s neúnosnými náklady, i kdyby samotná Ukrajina měla být srovnána se zemí. Washington a Londýn potřebují podkopat geopolitické výhledy Ruska dřív než rozvine nějaké partnerství s Německem, a použití Ukrajiny jako potravy pro děla je praktický způsob, jak toho dosáhnout, aniž by sami byli zataženi do přímé konfrontace s Ruskem. Takhle nemusí dělat nic víc, než podpořit Kyjev štědrými dodávkami zpravodajských informací, zbraní, diplomatické podpory a hotovosti.

Pokud by však Rusové zažili strategickou porážku v celém spektru a Ukrajina se skutečně stala hřbitovem jejich obnovených imperiálních ambicí, vyvolalo by to v Moskvě vnitřní boj o moc a spustilo by to řetězovou reakci, která by mohla vést k odstranění Vladimira Putina. Avšak na rozdíl od toho, co si západní liberálové přejí, jak ruská historie, tak reálpolitika naznačují, že by byl nahrazen ještě větším jestřábem (v Moskvě není nouze o zastánce tvrdé linie), nemluvě o tom, že revanšistické nálady mezi obyčejnými Rusy by vzrostly do nebetyčných proporcí. Ještě horší by bylo, že balkanizace Ruska (země s největším jaderným arzenálem na světě) otevře Pandořinu skříňku s toxickým množstvím nejistoty. I tento scénář je tedy problematický.

Tak či onak vzájemná nevraživost neutichne, protože existují neslučitelné geopolitické zájmy a obě strany zvyšují sázky. Podle realistické intelektuální tradice je jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby se konflikt vymkl kontrole, dosáhnout dohody. Taková alternativa by sice nevedla k věčnému míru, ale mohla by poskytnout funkční rámec pro řízení rivality v tomto nedokonalém světě ve prospěch rozumné míry stability, kterou by mohly upřednostňovat Francie a Německo, kontinentální těžké váhy.

Rusko by muselo omezit agresivitu své strategie a zmírnit ambice výměnou za spolehlivé záruky, a Západ by zase musel udělat ústupky a na základě střízlivého a nezaujatého chápání geopolitických realit akceptovat Rusko jako sílu, se kterou je třeba počítat. Jenže řešení chladnokrevného uvažování se zdá být alespoň prozatím nedostižné. Dokud se postoje nezmění, silní budou dělat, co mohou, a slabí budou trpět, co musí, jak napsal o drsné povaze války Thukydides před mnoha staletími.

Názory vyjádřené v tomto článku patří pouze autorům a nemusí nutně odrážet názory Geopoliticalmonitor.com, dodává nakonec novozélandský vydavatel.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

1rytir

Inu jedná se o jakýsi souhr již dříve a opakovaně publikovaných názorů, představ a variant řešení co s Ukrajinou po ukončení bojů. Každý ze zveřejněných přístupů má reálnou šanci změnit se v realitu. V potaz je ovšem nezbytné brát, což zástupce Protinožců pochopitelně pomíjí, dopad konfliktu na ekonomické problémy a propad životní úrovně Evropanů. Dost možná právě tato okolnost bude rozhodující, která z variant bude pro všechny (dost možná mimo Ukrajinců samotných) přijatelná.