Porošenko na baterky

To je v očích většiny západních a neobjektivních novinářů světový pária. Ten může za všechno.

Nemělo by zapadnout vyjádření ukrajinského prezidenta Porošenka těchto dní, kdy si tento muž si nahlas posteskl, že nemá podporu, aby mohl plnit Minské dohody. A nakonec se od něho samotného dozvídáme, že nemá podporu ne od například USA či EU, ale od ukrajinského parlamentu, čili je to jeho domácí problém. A důvodem je rozštěpenost ukrajinských vládních kruhů, kdy jejich část prostě plnit minské dohody nechce. A spoléhá na imaginární pomoc Západu, která pochopitelně nepřijde. Země NATO nejsou s Ukrajinou vázány žádnými smlouvami a neexistuje ani smlouva o přidružení k NATO, takže zde není žádný závazek, proč by si takový zásah ve prospěch státu, jenž byl ještě před třemi lety v rusé sféře vlivu, NATO mělo dopřát.

Je to další zajímavé sdělení v řadě po konstatování. Transparency International uvedla, že Porošenko kryje korupci, z čehož implicitně vyplývá, že, pokud připustíme, že Porošenko má dobrou vůli bojovat proti korupci, je proti významné části moci na Ukrajině bezmocný. A dále sdělení, Světové banky z posledních dní, která vyjádřila obavu, z toho, jak mohou být čerpány úvěrové peníze, které tento peněžní ústav spojený se Západem Ukrajině půjčí.

Zdá se, že ukrajinský režim, který před 2,5 rokem začal na základě puče proti legálně a legitimně zvolenému prezidentu Janukovyčovi, je v posledním tažení. Ekonomicky, organizačně, vojensky, a zejména morálně. Čím dřív si to i politické elity Západu uvědomí, tím lépe.

Ani V. Putin nebude mít zájem na tom, aby na jeho západních hranicích bylo vytvořeno ohnisko napětí, které bude vysílat tenze do celé východní a střední Evropy.

Pokud bude přístup Západu ve vztahu k Putinoovi a Rusům alespoň tak rozumný, jak to při své návštěvě v Moskvě naznačil německý ministr zahraničí Steinmeier a jako to naznačuje britská premiérka Mayová, budou ukrajinské politické elity muset dojít k názoru, že je třeba se s Rusy rozumným způsobem domluvit na vzájemně přijatelném kompromisu.

Jiří Paroubek