Poučení z afghánské krize

afghanistan okupace
3.9.2021 08:39
Prezident Biden uzavřel afghánskou válku prohlášením, že jde o konec amerických pokusů o vývoz demokracie (nation building). Je to konec amerického imperiálního období? A jak to přijmou zbrojaři?

Kolem kábulského letiště sice byla tlačenice a neobešlo se to bez střelby a výbuchů, ale konec afghánské války byl ve skutečnosti extrémně uspořádaný. Řeči o chaosu pomíjejí fakt, že za dva týdny bylo evakuována přes 100 tisíc osob, pravda v neradostných podmínkách. Ale šlo o ústup poražených. Amerického prezidenta Joe Bidena události zaskočily, ale nakonec se zachoval statečně a nekývl na další prodlužování imperiální agonie.

Do hry vstoupilo několik faktorů.

Je to jen další porážka v řadě. Afghánská okupace byla prodlužována někdejším americkým prezidentem Goergem Bushem ml. jen proto, aby odvedla pozornost od zmateční války v Iráku, která použila vylhané příčiny na cestě k iluzím. Jenže s pádem Husajna zmizel i partner, se kterým se lze domluvit a Američani byli obyvatelstvem vnímáni jako okupanti. Když se pak část irácké armády připojila ke vznikajícímu Islámskému státu a ten začal zázračně postupovat, byla to předzvěst toho, co se stane, když i jinde dostanou Američany vyzbrojované armády možnost volby. Neuspěl ani tehdejší pokus využít džihádisty ke svržení syrské vlády. A tak vyhasínají i výzvy k rozpoutání války s Íránem. Celý model násilného ovládnutí Středního východu se zhroutil.

Ropa už není zajímavá, strategický význam této části světa opadl. Částečně proto, že největším světovým producentem ropy už není Saúdská Arábie, ale vystřídaly ji právě Spojené státy. Jejich břidlicová ropa je však dražší, a tak by se lépe prodávala, kdyby jinde těžba ochabla. I tomuto byznysu se krátí časový horizont, protože klimatické změny nutí celý svět k ukončení užívání fosilních paliv. A teď už to Američané berou vážně, když jim jednu část země ničí nekončící v historii nezaznamenaná vedra, požáry a sucho, a druhá se topí v povodních a třese před dosud největšími hurikány a tornády (ve středu dokonce i v New Yorku).

Americká zahraniční politika jen posluhuje té domácí. Občané Spojených států už měli válek dávno dost, proto loňské sliby prezidenta Donalda Trumpa, že co nejrychleji stáhne vojáky z Afghánistánu i Iráku, představovaly dobrý předvolební trumf. Původní Trumpův termín byl vyjednán s Tálibánem na začátek května, a tenkrát se za něj kongresoví Republikáni postavili. Když však nastoupil Joe Biden, přednosti mírotvůrců padly a opozice začala trnout v obavách, že nový prezident bude slabý.

I proto Biden nakonec termín odchodu nepatrně protáhl a souhlasil s několika okázalými leteckými útoky na Tálibán, aby se zařadil. Ty však znamenaly porušení dohody o neútočení a riziko, že všechno začne znovu. Odchod se proto nedal moc oddalovat, protože alternativou bylo naopak posílení přímých bojových operací dalšími desetitisíci americkými vojáky. Ale proč? Proč by se měly lifrovat do USA další a další rakve pod americkou vlajku? S jakým cílem, který by teď byl dosažitelný, když dvacet let nebyl?

Nyní Republikáni pozoruhodně tvrdí, že se odcházet nemělo, alespoň ne hned. Odchod se měl chystat přinejmenším s větším předstihem, aby se všechno dalo spořádaněji zvládnout. Jenže každé reálné zahájení definitivního odchodu beznadějně oslabovalo afghánskou vládu, která jen obtížně předstírala moc. Čím déle by to trvalo, tím to mohlo být horší.

Narazilo chronické křížení zájmů v americké zahraniční politice. Začalo se mluvit otevřeněji, oč tu jde. Když mluvčí Tálibánu komentoval končící válku prohlášením, že šlo o americký pokus vytvořit si základnu ohrožující okolí a záměr drancovat afghánské nerostné bohatství, neřekl nic, co by se předtím neobjevilo i v americkém tisku. Ještě důležitějším podnětem pro prodlužování nekonečných válek však bylo chronické křížení zájmů v americké zahraniční politice. Penzionování generálové procházeli „otáčivými dveřmi“ do vedení zbrojařských a investičních firem, odkud zase generální ředitelé a strategičtí poradci postupovali do vládních funkcí.

Americký nezávislý novinář Matt Taibbi, který publikuje na taibbi.substack.com a rozesílá články na individuální předplatné, vidí v těch „otáčivých dveřích“ důvod proč korporátní tisk tolik trval na pokračování nekonečných válek. Před mikrofony byli znovu zváni lháři, kteří předtím zatáhli Spojené státy do Iráku, a nikdo jim to nepřipomínal. Podobně se nepřipomíná někdejšímu ministru obrany Leonu Panettovi, že jeho dnešní rady je nutno porovnat s jeho „chirurgickou operaci“ u Kandaháru, která znamenala prodloužení marné války o dalších deset let.

Z obrazovek čněly především hlavy proválečných politiků a funkcionářů, kteří doporučovali pokračování okupace. Jejich povinností bylo nevidět hrozící porážku. Lidé se mohli těžko dozvídat pravdu, když značnou část zpravodajství nabízeli lidé ze správních rad zbrojařské Velké pětky, aniž by je někdo takto identifikoval.

Třeba Meghan O´Sullivanová, která v dubnu psala na názorové dvoustraně Washington Post, byla podepsána jen jako profesorka na Harvard Kennedy School a severoamerická předsedkyně Trilaterální komise. Až nyní, pod současným článkem, najdeme informaci, že také sedí ve správní radě zbrojařské Raytheon Technologies. Podstatné je, že někdejší zástupkyně poradce pro otázky národní bezpečnosti za prezidenta George Bushe ml. se pozastavuje se nad tím, že v nabízených alternativách pro Afghánistán nenašla návrh vrátit desítky tisíc Američanů do přímých bojových operací s Tálibánem.

Taibbi vypočítává další hosty televizních debat, jako čtyřhvězdičkový generál David Petraeus, který velel oné afghánské „chirurgické operaci“ mezi lety 2010 a 2011, než se přesunul do vedení CIA, a nyní sedí ve vedení dravčí investiční firmy KKR s pověřením hledat nové investice na nových trzích. Nebo bývalý ministr obrany David Espor, který byl předtím lobbyistou Raytheonu. A další. Pozadí osob prosazujících vysoké zbrojní rozpočty, drahé zbrojní akvizice a útočné pojetí zahraniční politiky si nejspíš zaslouží zvýšenou pozornost obecně, nejen v tomto případě.

Zpravodajství ze Středního východu nyní poukazuje na překvapivé snahy dávných nepřítel nacházet cestu k jednání, protože období, kdy konflikty byly lepším zdrojem bohatství než nafta, jsou zřejmě u konce. V Evropě ožily debaty o strategické autonomii. Ve čtvrtek o tom jednali unijní ministři obrany. Předtím to v úterý to připomněl na video schůzce skupiny G7 předseda Evropské rady Charles Michel, ale není to – jak připomíná list Politico – společná pozice. Nicméně je to šance pro evropský zbrojní průmysl.

Bidenův záměr ukončit násilné šíření demokracie (na nálepce nezáleží), musí dráždit americké zbrojaře. Nějaké akutní nebezpečí nám vnutit musí. V Evropě by to mohlo povzbudit protiruské hysterčení, jiný nepřítel zatím není k dispozici. Amerika se může soustředit na Čínu, jak slibuje. Zbrojní rozpočty to možná udrží při životě, ale zdá se, že imperiální období unipolárního světa máme definitivně za sebou.

Ostatně to, čím musíme projít i bez toho, není také nic snadného. Je to známý trojboj tvořený klimatem, digitální transformací a nutností snížit sociální nerovnosti. I tam bude dost najatých rádců, kteří budou vědět nejlépe, jak zabránit jasné porážce prodlužovaním nekonečné války. Ale třeba i tam se najdou stateční politici, kteří to ustojí.

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Z vyjadrenia prezidenta USA mi vychádzajú tieto ciele :

1/  USA/NATO sa nikdy nevzdajú snahy o zničenie RF. Čiže nepriateľ č.1 sa nemení. Zbrojársky priemysel bude naďalej prekvitať. To znamená, že Európu dotlačia k proxy vojne. Tiež to znamená, že budú prijímať nových členov NATO z Európy/ Ázie - minimálne budú pokračovať v rozklade štátov susediacich s RF

2/  S  " teroristami "  budú bojovať dronmi, sankciami a jednorázovými vojenskými útokmi, ktoré môžu premeniť štát do doby kamennej - čiže kobercovými leteckými útokmi

3/  CIA bude  naďalej organizovať vnútroštátne nepokoje, cvičiť a platiť opozíciu + zásobovať zbraňami. Miestne mimovládky a nadácie sú už pripravené robiť užitočných idiotov.  Najbližší cieľ je Irán, Venezuela, Kuba, RF, Čína... 

4/  USA / NATO budú hľadať nejaký cieľ, ktorým by zatlačili do úzadia afgánsky debakel. Predpokladám, že to bude buď Kuba, alebo Venezuela. Rozhodne niektorý slabý  štát, neschopný USA poraziť. Tak nejako to definoval Biden - pôjdu niekam na istotu. Niekam, kde budú za 3 dni jasnými víťazmi bez straty " kytičky ".