Syrská válka končí?

syrie vojaci vlajka
15.10.2019 12:25
Turecký vpád do syrského pohraničí dostal překvapivý průběh, když Američané ze Sýrie mizí a kdysi protivládní Kurdové se dohodli s vládou v Damašku na společné obraně vlasti. Režim Bašára Asáda je tak na nejlepší cestě získat plnou kontrolu nad celým územím státu. Jediná věc zůstává – syrští uprchlíci v Turecku.

Turecký vpád do severního syrského pohraničí bude možné interpretovat až podle výsledku. Zatím vedl k rychlé dohodě někdejších kurdských spojenců Američanů, kteří byli Spojenými státy opuštěni, s vládou Bašára Asáda. Tuto dohodu potvrdil rychlý pohyb vládních jednotek k severní hranici. Turci už dali najevo, že se nehodlají utkat se syrskými vládními silami. Pokud to tak bude pokračovat, bude to znamenat obnovu kontroly vlády syrského prezidenta Bašára Asáda nad celým územím státu. A protože to Američané myslí se stažením vážně a nikdo další se do regionu nechystá, mohl by to být konec celé osmileté války.

V čem spočívala dohoda syrské vlády s Kurdy, uzavíraná o víkendu na ruské vojenské základně, to úplně přesně nevíme, ale vládní vojska zatím jen zaplňují prostor kolem bojišť, aby se fronta nerozšiřovala. Obrana bezprostředně napadených území v zóně kurdské samosprávy tak byla ponechána samotným Kurdům. Bojují sami hlavně proto, aby si zachovali stávající mocenský vliv v regionu, tedy vlastní starosty a další reprezentaci v místní správě. Přítomnost Asádovy armády tak zatím pouze demonstruje podporu Syrským demokratickým silám (SDF) a kurdským jednotkám YPG.

Je to pozoruhodná sestava, protože SDF přece bojovaly společně s USA nejen proti Islámskému státu, ale také proti Asádovi, tedy za změnu režimu v Damašku. Byly to protivládní síly. To YPG, ozbrojená milice Kurdské strany práce, nebyla proti Asádovi vysloveně nepřátelská, ale bojovala proti vládním jednotkám při obraně autonomie kurských území v Sýrii. A ta jsou opravdu rozsáhlá od východního břehu Eufratu až k turecké hranici.

Američané také do bojů nezasahují. Dostali příkaz od prezidenta Trumpa stáhnout se „co nejrychleji a nejbezpečněji“. Mají co dělat, protože se ocitli v kleštích mezi Turky na jedné straně a na straně druhé Kurdy s vládní podporou. Nicméně jejich stažení se zdá být jisté. V horší situaci jsou Francouzi působící hlouběji na východ, ale asi si taky nějak poradí, protože zprávy z bojišť se o nich dále nezmiňují. Také Rusové jen zprostředkovali jednání, ale ani oni se nehodlají do bojů zapojit, a to ani nedopatřením, čemuž má zabránit nastavený systém výměny informací s tureckou stranou.

Rusko však může být mnohem užitečnější na diplomatické frontě, jak ukázala návštěva prezidenta Vladimíra Putina v Saúdské Arábii. Jedním z cílů této cesty má být získání saúdských partnerů pro to, aby napomohli návratu Sýrie do regionálního sdružení Liga arabských států.

Avšak tato Putinova návštěva Rijádu nebyla vyvolána aktuálními událostmi, je to odpověď ruské hlavy státu na cestu saúdského krále do Moskvy roku 2017. Otevřela prostor pro úzkou spolupráci v ropné oblasti, která přispěla ke stabilizaci cen nad nepřijatelně nízkou úrovní – a Rusům údajně zvedla výnos z ropných obchodů o 100 miliard dolarů.

Pro budoucnost může být zajímavý podíl saúdských státních ropných společností v Gazpromu, jedná se prý až o 30 procentech (protějškem pak může být ruská účast na privatizaci části saúdské Aramco). Z ruského pohledu se jedná o příliv potřebných investic do modernizace zastaralých těžebních zařízení a budování kapacit pro zpracování zemního plynu. Možná je i debata o nákupu ruských zbraní, ale tomu se Američané pokusili předejít rychlou nabídkou vlastních sil protivzdušné obrany i s tisícovkou vojáků obsluhy.

Nahlédnutí do ruských záměrů nabízí komentář The Moscow Times vydaný těsně před Putinovou cestou do Rijádu. Pokud jde o širší uznání faktu, že syrská válka skončí beze změny režimu, upozorňuje na postup Bahrajnu, který už obnovil diplomatické styky s Damaškem. Saúdi jsou považováni za pragmatiky, kteří by se mohli připojit, pokud budou pro i ostatní. Řada okolních zemí už se zúčastnila veletrhu v Damašku a může Bahrajn následovat. Jedině Katar je zatím rozhodně proti uznání, ale mohl by v tom zůstat osamocen.

https://www.themoscowtimes.com/2019/10/13/what-to-expect-from-putins-visit-to-saudi-arabia-a67704

Připomeňme si, že na začátku celého vývoje byl telefonát tureckého prezidenta Recepa Erdogana do Washingtonu, kde se snažil amerického prezidenta Donalda Trumpa získat pro vytvoření nárazníkového pásma na syrské hranici. Vyčistil by je od Kurdů, kterých se bojí, protože mohou podpořit boj za kurdský stát na tureckém území, kde je 18 procent kurdského obyvatelstva. Do zmíněného nárazníkového pásma o šířce 20 mil (asi 32 kilometrů) by pak Erdogan přesunul syrské uprchlíky z táborů v Turecku.

Trump tak byl postaven před nabídku, aby se znovu nechal zatáhnout do něčeho, z čeho chce naopak co nejrychleji zmizet. Dokud byl jeho bezpečnostním poradcem John Bolton, snažil se Trumpa přesvědčit, že v Sýrii je třeba porazit i zbytky íránského vlivu, a pak případně udeřit na samotný Írán. Jakmile se podařilo Boltona z Bílého domu vypudit, Trump se rozhodl jednat napřímo, dokud mu do toho zase někdo neskočí. Proto nařídil okamžité stažení zbylé tisícovky amerických vojáků i s veškerou výzbrojí. Tím Erdogana vyděsil, a dorazila to dohoda opuštěných Kurdů se syrskou vládou.

Erdogan neuspěl ani u evropských spojenců, kteří už také pochopili, že syrský konflikt je u konce. Zůstává tu však problém syrských uprchlíků v Turecku. Jsou jich asi tři miliony a EU vyplácela Turecku tři miliardy euro ročně, aby nebyli podněcováni k cestě do Evropy. To teď padá, peníze jsou zpochybněny a Erdogan Evropě vyhrožuje. Nedělal by to, kdyby EU měla spolehlivou ochranu vnější hranice. Tedy společnou armádu. Ta předpokládá společné politické centrum a přiměřený společný rozpočet.

Máme tedy o čem přemýšlet, i když samotná válka je už u konce. Ale než se na něčem dohodneme, měli bychom Sýrii pomoci v obnově, aby se uprchlíci měli kam vracet. Pak už by ten problém vojenské a politické integrace EU ztratil takovou naléhavost.

 

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.