Zbyněk Fiala: Itálie před volbami

amarcord 2
20.2.2018 00:40
Už je pár týdnů chybí do parlamentních voleb v Itálii, které by mohly zamíchat politickou scénou v celé Evropské unii. Vedoucí individuální stranou v průzkumech je Hnutí pěti hvězd (M5E), kde už je tradiční součástí programové výbavy požadavek na referendum o setrvání v EU.

Italské parlamentní volby, které jsou připraveny na 4. března, patří k dramatickým událostem tohoto roku, protože i tam to vypadá na vítězství protestního hnutí. Je jím Hnutí pěti hvězd (M5E), které s překvapivě probilo do čela předvolebních průzkumů. Bezprostředně za M5E s 28 procenty volebních preferencí je levostředová Demokratická strana premiéra Matteo Renziho, která se pohybuje na hladině 25 procent. Pravicová čtyřkoalice, kterou v lednu vytvořil veterán Silvio Berlusconi (Forza Italia), se vyšplhala ještě výše, v součtu všech stran až ke 34 procentům, ale žádný z těchto klíčových subjektů zatím nemá představu, jak by případné vítězství doplnil na vládní většinu.

Bude to plichta? Jedny volby nebudou stačit? Kdo ví, v Itálii platí zákaz publikovat průzkumy (kterým se prý stejně nedá moc věřit) dokonce 15 dní před volbami. Bude to tedy dost napínavé.

Podívejme se na jednotlivé hráče tohoto dramatu, které spolu se Španělskem a jeho katalánskou krizí (nehledě na Řecko) dodává další přísady do evropského bolehlavu, namíchaného brexitem a nejistou vládou v Německu. Když vidíme tuto směsku, nemusíme mít obavu, že by někdo v Bruselu nebo v jiném významném městě ještě sledoval, zda ti, kdo v Praze podpoří Andreje Babiše při hlasování o vládní důvěře, nejsou náhodou nějací drsňáci. Budou rádi, že se tu nepereme, ekonomika roste, nezaměstnanost klesá a zisky plují do zahraničí v takovém objemu, že se nevyplatí plátce vyrušovat.

Leč k Itálii. Hnutí pěti hvězd může klidně vyhrát a dlouhodobě podceňovaná politická síla dostat příležitost k vyjednávání vládních partnerů. Otázka zní, zda je může sehnat. Pravda je, že se na to už delší dobu připravuje a v posledním roce se dost změnilo. Zakladatele a nejviditelnějšího vůdce, populárního televizního komika Beppe Grila, vystřídal v čele mnohem mladší Luigi di Malo, takže negativní kampaně teď míří na něj. Ta poslední tvrdí, že porušil slib, kteří dali všichni politici hnutí, že budou dávat polovinu mzdy na malé podnikání. Měl to být symbol boje s chamtivostí a pokrytectvím politické třídy.

Avšak i tahle kampaň svědčí tom, že protestní charakter hnutí zůstal zachován. V dědičné výbavě hnutí pak najdeme tradici občanských aktivistů z konkrétních bojů o park nebo o školu. Tato aktivita zdola se pak začala horizontálně propojovat do lidového hnutí proti tomu, aby důsledky krize dopadly (pod diktátem Bruselu) na řadové občany, ty poslední, kdo za to může. V českém i světovém tisku bývá M5E označováno za populisty, ale spíš bychom je mohli přiřadit k jižním levicovým stranám jako je řecká Syriza nebo španělská Podemos.

Před volbami hnutí zmírnilo svoji rétoriku a už nepožaduje odchod z eurozóny. Nadále však trvá na odvolání důchodové reformy, která byla podmínkou finanční pomoci EU a Mezinárodního měnového fondu. Zvažuje také určitou variantu všeobecného příjmu, který by se vyplácel každému, kdo si bude hledat práci.

Na pravici došlo k seskupení sil. Samotná odsouzený Silvio Berlusconi už sám kandidovat nemůže, ale to nic nemění na jeho vlivu na stranu Forza Italia (Vzhůru Itálie). Z jeho podnětu byla na začátku roku vyjednána čtyřčlenná konzervativní koalice, do které se zapojí také Liga Severu (vede Mateo Salvini) a Svobodní a rovní (vede Pietro Grasso). Italské volební zákony zacházejí s koalicí trochu jinak než ty naše, je tam méně rizika a při dobré volbě partnerů (pokud voliče spíše neodhánějí) je to výhodnější řešení.

Nejprve si řekněme, že nedávno modernizovaný volební systém rozděluje zhruba dvě třetiny křesel proporčním systémem, jaký máme ve sněmovních volbách u nás, a třetinu systémem většinovým, jaký používáme při volbách do Senátu, ovšem bez druhého kola. Vedle toho je pár křesel (2 procenta) rezervováno pro hlasy zahraničních Italů.

Strana, která usiluje o mandát, musí překročit 3 procenta hlasů (je to tedy volnější, než našich 5 procent). Tři procenta stačí i pro strany v koalici, neboť předkládají kandidátky samostatně. Koalice má však tu výhodu, že jí nepropadnou hlasy slabších stran, které nedosáhly na 3 procenta. Tyto hlasy se pouze přesouvají a připisují nejsilnější straně v koalici. Jen když koaliční strana nedostane ani 1 procento, koalice o hlasy přijde.

Volební témata jsou daná. Vedle uprchlíků, které ale Italové celkem snášejí, přestože je to obrovská společenská zátěž, je největším vnitropolitickým problémem italský státní dluh ve výši 132 procent HDP. Je to po Řecku druhé nejvyšší státní zadlužení v EU. Zdá se však, že se vyřešil spor, jak s tím naložit, jakou hospodářskou politiku zvolit. Podobně jako v Řecku už totiž nikdo nevěří, že je to řešitelné nějakým utahováním opasků.

V tomhle je řecký příklad je mimořádně poučný, protože politika „úspor“ ( austerity) dostala zemi do situace, kdy dluh už je nesplatitelný a v poměru k HDP dokonce roste. To má jednoduchou příčinu – řecký HDP klesal, takže to jinak ani dopadnout nemohlo. Všechny italské strany proto uvažují o nějaké stimulaci a slibují, že zadlužování nejen zastaví, ale dokonce rychle sníží právě tím, že hospodářství poroste rychleji než dluh.

To se pochopitelně snáze říká, než dělá. Vládnoucí Demokratická strana tvrdí, že do deseti let sníží míru zadlužení ze 130 na 100 procent HDP (o 30 procentních bodů), ale Forza Italia ji trumfuje, že to zvládne do pěti let. Hnutí pěti hvězd pak zvedá laťku odhodláním snížit zadluženost hned o 40 procentních bodů za deset let.

Samozřejmě, že je dost hlasů ekonomů, kteří se s politikou utahování opasků sžili a vidí na politikách stimulace chyby. Komentář agentury Reuters cituje profesora Roberta Perotti, který učí ekonomii na milánské Universitě Bocconi. Je přesvědčen, že jen záměr rovné daně, se kterým přišla Forza Italia, by vyžadoval hospodárský růst o 10 procent ročně, aby se vyrovnal výpadek příjmů. V opačném případě poroste růst zadluženosti.

Avšak Berlusconi si na rovnou daň sahat nedá, je pilířem daňové reformy, která je hlavním tahákem konzervativní koalice. Základem je snížení daní pod dnešní rozmezí progresívního zdanění od 23 do 43 procent. Místo toho má být zavedena rovná daň z příjmů fyzických i právnických osob. Sazba je zatím ve vzduchu. Profesor Perotti v tom vidí výpadek daňových příjmů od 40 do 80 miliard euro, podle toho, jaká sazba vyhraje.

Londýnské Financial Times vidí růst podpory pro Berlusconiho a rostoucí obavy premiéra Renziho, že volby prohraje. Byla by to už druhá prohra po sobě, když roku 2016 neuspěl v referendu, kde byl 60 procenty hlasů odmítnut záměr na ráznou proměnu politického systému praktickou likvidací role Senátu a zavedením většinových voleb amerického typu. Ale ani Berlusconi nemusí nakonec uspět, a tak se běžně objevují úvahy, že výsledkem by mohla být velká koalice, ze které by odpadli krajní spojenci jednotlivých seskupení.

Zatím je však třetina voličů nerozhodnutých. Volby může ovlivnit trochu lepší politická nálada daná tím, že hospodářství začíná růst. Také Renzi se prý trochu měnil a přestává to být arogantní samovládce, jak se o něm šuškalo. Hnutí M5E asi zůstane v opozici i při velice dobrém volebním výsledku, protože se nechce s nikým spojovat a na absolutní vítězství nikdo nesází. Bude to však silná opozice.

 

Foto: Záběr z filmu F. Felliniho Amarcord

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.