Zbyněk Fiala: Trump se sejde s Kimem

trump kim
9.3.2018 12:22
Zázraky ve čtvrtek, nemožné na počkání, toto staré dobré české heslo z časů, kdy si přetížení instalatéři mohli dělat z lidí legraci, proniklo do kuchyně světových událostí v Bílém domě. Americký prezident Donald Trump ve čtvrtek využil příležitosti k improvizovanému setkání s jihokorejskou delegací v Bílém domě a okamžitě vyslovil souhlas s přímým jednáním se severokorejským protějškem Kim Čong-unem - dřív, než mu to generálové a neocons stihli zakázat.

Jednání o řešení korejské krize dostalo nečekané obrátky. Původně měl Donald Trump přijmout jihokorejskou delegaci až v pátek, aby vyslechl, s čím přijela po jednání se severokorejským vůdcem vůdce Kim Čong-unem. Avšak jihokorejci přiletěli do Washingtonu už ve čtvrtek a zamířili do Západního křídla Bílého domu, aby se tam začali připravovat s poradci a nižšími funkcionáři americké administrativy . Když se však Trump o jejich přítomnosti doslechl, okamžitě je pozval do Oválné pracovny. Tam se dozvěděl o pozvání k přímému jednání se severním Kimem a okamžitě souhlasil.

Hned na to Trump zaběhl do tiskového střediska Bílého domu a sdělil novinářům, že jihokorejská delegace, vedená Čchong Ui-jongem, bezpečnostním poradcem jihokorejského prezidenta, přide za dvě hodiny s významným prohlášením. Smysl jeho spěchu je jasný, když si přečteme reakce nejrůznějších poradců a analytiků, které následovaly. Nikdo z nich takový postup nedoporučuje. Kdyby se dostali ke slovu dřív, ještě v průběhu příprav setkání, asi by dokázali tento souhlas zmařit.

Ale také jihokorejský posel Čchong byl rychlostí Trumpovy reakce zaskočen a ony dvě hodiny potřeboval k tomu, aby se rychle spojil s jihokorejským prezidentem Mun Če-inem v Soulu. Ani Mun nezaváhal a vyslovil souhlas s jednáním. Jeho schůzka s Kimem v dubnu Pchanmundžomu tak dostane nový rozměr.

A tak to byla nakonec tiskovka jihokorejské delegace, kde se ohlásila obnova jednání mezi USA a KLDR na nejvyšší úrovni. Trump tam byl také, ale zdržoval se nenápadně v ústraní.

Trumpova reakce až tak překvapivá není, měl tohle jednání už ve volebním programu. „Neměl bych problém s ním mluvit,“ řekl ještě v průběhu kampaně v květnu 2016 v rozhovoru s agenturou Reuters. "Zároveň bych zatlačil silně na Čínu, protože máme nad Čínou ohromnou hospodářskou moc." V září stejného roku pak na volebním shromáždění v Iowě ocenil „mladého kluka, kterému táta umřel, když mu bylo 25 nebo 26, jak dokázal zvládnout ty své generály“. Opakovaně vyjádřil obdiv, že dokázal převzít kontrolu nad státem, přestože se to zdálo být nemožné.

Ale byly tu i hlubší důvody, než psychologie byznysmana, který dává přednost silnému partnerovi. Takovému, o němž není pochyb, že je schopen dodat, k čemu se zavázal.

Letos v únoru, zatímco probíhala olympiáda, na kterou KLDR vyslala své roztleskávačky, američtí generálové se nenechali strhnout jejich „ofenzívou šarmu“ a zkoušeli si, jak by vypadala útočná operace proti Severní Koreji doopravdy. Na štábním cvičení na nejvyšší úrovni, které probíhalo na Havaji, postupně poznávali něco, co otřáslo i takovými tvrďáky, jako je „šílený pes“ Jim Mattis, generál z Afghánistánu, Trumpův ministr obrany. Byla by to „katastrofa“, řekl.

Náčelník generálního štábu generál Mark Milley poznamenal, že by to vyžadovalo „brutalitu za hranicemi zkušenosti kteréhokoliv žijícího vojáka“, zapsali si reportéři New York Times. Podle stejného zdroje velitelé předpokládali, že jen v prvních dnech bude třeba počítat s 10 tisíci raněných amerických vojáků. Jinou věcí je, jak by dopadli za pár dní, protože denní odvoz raněných by byl nemožný. Počty civilních obětí by šly podle generálů do mnoha desítek nebo stovek tisíců, až by na severu vytáhli vše, co mají, včetně chemických zbraní.

Zazněly také obavy, že americká armáda není připravena na obléhání dobře organizované armády, protože posledních 17 let strávila v Iráku a Afghánistánu jen v izolovaných protiteroristických operacích.

O Mattisovi se ví již delší dobu, že je proti vojenskému řešení korejské krize, i když zabývat se jim musí. Ale ví, o co jde, nedá se opít rohlíkem. Trump udělal dobře, když se obklopil v nejbližším kruhu generály, aby mu dělali kvalifikovaný štít před ideologicky rozdychtěnými blázny. V Americe se teď závodí, kdo plácne větší nesmysl, ale nelze dopustit, aby z toho bylo něco horšího než palcové titulky v novinách.

Politika amerického prezidenta je jasná: Snížit zahraniční závazky, uvolnit si ruce pro domácí politiku, která má hlavně hospodářské cíle. Jde o to, obnovit průmyslový potenciál země, vrátit do vlasti dobře placená pracovní místa. Kvůli tomu v pátek vyhlásil ochranářská cla pro americkou ocel a hliník a je ochoten nést riziko obchodní „války“. Ale střílet se mu nechce.

Zbraně mají být, ale jako kšeft. Ať je to symbolický bezpečnostní štít, který si spojenci stále vydatněji platí sami. Válkychtivým generálům se však věřit nedá. Co ukázali v Afghánistánu, nejchudší zemi světa? Čeho dosáhli, kdy po všech těch letech a bezpočtu mrtvých se chystá jednání o návratu Talibánu? A proč by měly USA střežit ropná naleziště na Blízkém východě, když samy jsou po „břidličné revoluci“ největším producentem ropy na světě?

Pokud opravdu dojde na jednání Trumpa s Kimem, bude mít několik zvláštností. Obě strany upustily od předběžných podmínek. Kim je smířen s tím, že mezitím proběhne cvičení Team Spirit, i s jeho neskrývaně agresivním charakterem. Počítá i s pokračováním sankcí. Sám slíbil, že po dobu jednání severokorejské zkoušky nebudou pokračovat. Avšak cílem jednání není zmrazení zkoušek, ale likvidace jaderných zbraní. Na obou stranách, pochopitelně.

Předtím ještě proběhne setkání severního Kima s jižním Munem v neutrálním pásmu na linii příměří v Pchanmundžomu. Kim už tlumočil prostřednictvím jihokorejské delegace, že má zájem o denuklearizaci poloostrova, pokud bude zajištěna bezpečnost KLDR. To by však znamenalo i odchod amerických jaderných sil. To není proti mysli ani Munovi, který jen neochotně souhlasil s provizorním umístěním baterie americké protiraketové obrany se střelami THAAD.

Další americké síly jsou soustředěny nedaleko, na japonském ostrově Okinawa. Japonský premiér Šinzó Abe je jiného založení než jihokorejský Mun, ale jeho zájem o rozšíření americké základny naráží na odpor místních obyvatel na Okinawě. Proti základně bojuje i okinawský guvernér Takeši Onaga. V květnu má být jejich věc přenesena do parlamentu. Okinawští podle listu Rjukju Šimpo věří, že vytvoří skupinu poslanců vládní strany LDP, která bude usilovat o zmenšení základny místo plánovaného zvětšení.

Nikdo zatím nemá konkrétnější představu o obsahu korejsko-korejských i kjorejsko-amerických jednání. V ideálním případě by skončily přeměnou příměří ve skutečný mír, podpis mírové smlouvy. Tam by byla stranou i Čína, protože příměří bylo podepsáno roku 1953 až po zásahu 300 tisíc „čínských dobrovolníků“ do korejské války.

Čína má dost sil, aby mohla být zárukou bezpečnosti KLDR. A je možné, že čínský (a vietnamský) příklad Trumpa poučil, že o změnu režimu už nemá smysl usilovat. Nějak se sám vyvine. Když pomine vnější ohrožení, je ve hře více přirozených variant. Co bude pak, to už by mohlo být jen mezi Korejci. Zdá se, že Korejský poloostrov dospěl ke skutečnému historickému předělu.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

Trump ješt téhož dne, kdy přijal schůzku s Kim Čong Unem zpochybnil, že udělal správně a vyjádřil názor, že již před schůzkou by Kim měl udělat nějaké konkrétní kroky k odzbrojení. Vůl, prostě vůl.