Čtvrtý mušketýr léta páně čtyřicátého osmého 2

Soukromé hobby pana ministra, aneb historicko politický kontext, v němž žil Zdeněk Toman a další jednající osoby

V této části bude detailněji rozebrán širší rámec  rozhovoru  pana ministra Jana Masaryka s Karlem Tomanem 10. října 1946 (viz první část), kdy se vyznal pan ministr šéfovi zahraničního zpravodajství ze svého hlubokého zájmu o Židy. To, co mu předcházelo i to, co po něm následovalo.  O koho se to ten Masaryk tehdy zajímal?

V týdeníku pro politiku a kulturu Obzory 12. ledna 1946 (Ročník II, č.2) se psalo v rubrice „Co se děje ve světě“ v článku Palestina, že „Malá Asie je zmítána několika horečkami  zároveň. Je tu především sovětský požadavek na sjednocení všech Gruzínců, který se územně dotýká Turecka. Dále je tu otázka Iránu a přítomnosti spojeneckých vojsk v něm. Je tu otázka Sýrie a Libanonu, které v pravém smyslu vyhánějí všechny Francouze z těchto oblastí, dosud tradičně pod francouzským hospodářským a kulturním vlivem. A konečně je tu Palestina, kde na sebe narážejí jednak protichůdné zájmy a ambice arabského a židovského světa, jednak protichůdné zájmy velmocí, nebo i skupin uvnitř velmocí samotných. Je ještě v živé paměti to, jak někteří američtí činitelé se za války vyslovili pro okamžité zřízení židovského státu a neomezené přistěhovalectví židů do Palestiny, patrně pod vlivem Američanů židovského původu. Tato politika musela být později rozředěna a upravena pod vlivem hospodářských zájmů amerických, zejména petrolejových, které musí v Iránu a v Saudské Arábii počítat s blahovůlí arabských kmenů a jejich šejků. Americká podpora sionismu byla tím oslabena. Obtížnost palestinského problému nám byla opět připomenuta právě v poslední den uplynulého roku. Dne 31. prosince bylo hlášeno, že u Haify ztroskotala loď vezoucí do Palestiny 260 židů, kteří se však neměli právo do Palestiny se nastěhovat a kteří se tam chtěli dostat ilegálně. Loď ztroskotala, trosečníci se však dostali na palestinský břeh (ovšem bez přistěhovaleckých papírů). A pak na tyto trosečníky začal hon. Poschovávali se u židovských rodin, ale policie, která musí dbát o to, aby počet židovských přistěhovalců nepřesáhl měsíčně určovanou kvótu, je vytahovala z úkrytů. Není známo, zda byli naházeni nazpět do moře  - patrně nikoli, ale další osud ilegálních přistěhovalců nebyl asi o mnoho lepší. Mnoho evropských židů, kteří se za války do Palestiny nastěhovali, aby uprchli teroru, zamýšlelo vrátit se po porážce nacismu do svých evropských domovů, kde dávno zapustili kořeny a odkud je vyhnal jen nacistický nebo jemu podobný antisemitský teror. Mnoho židů od tohoto úmyslu nyní upustilo a raději zůstalo v palestinském ovzduší bojů teroristických organizací židovských a arabských a v hospodářské krisi. Když došly do Palestiny zprávy, že Evropa, zbavená německého moru, se bohužel nezbavila nacistické nákazy antisemitismu, ba že ji namnoze nad očekávání propadla (pogromy v socialistickém demokratickém novém Polsku !), mnozí se rozhodli zůstat, ač se v Palestině nikdy vlastně nechtěli trvale usadit. Dost smutné vysvědčení tím dali Evropě!“

Zálibě pana ministra věnoval určitou nezainteresovanou pozornost týdeník Obzory, který přetiskl v č.13 (30. března 1946) stať ze sovětské revue „Novoje Vremja o palestinské otázce: „Nemine dne beze zpráv o nových incidentech, demonstracích a krvavých srážkách v Palestině. Arabské a židovské této starobylé země žije ve stálém vzruchu a strachu. Britská správa přeměnila Palestinu ve vojenský tábor. Jak známo, Palestina je mandátní území. Na první schůzi valného shromáždění Organisace spojených národů delegáti mandatářských vlád vyjmenovali celou řadu mandátních území, která s tou či onou výhradou budou včleněna do systému mezinárodního poručenství. Palestina však mezi nimi není. V anglických kruzích to vysvětlují tím, že prý je nutno ještě vyčkat výsledků studia problému židovské emigrace do Palestiny. Za tím účelem byla zřízena zvláštní angloamerická komise, která začala svojí činnost ve Washingstonu, přesídlila do Londýna a nyní, jak se proslýchá, má v úmyslu navštívit Palestinu. Je snad dovoleno se zeptat, jakéže existují právní podklady pro rozvinutí činnosti podobné komise a kdo ji vůbec zplnomocnil k řešení palestinského problému bez přímé účasti interesovaných stran? Organisace spojených národů nemá s touto věcí nic společného. Arabská veřejnost je plným právem pobouřena nad pokusy chtít řešit palestinský problém za jejími zády. Vynikající učenec Einstein nazval tuto samočinnou anglo-americkou vyšetřující komisi dýmovou clonou, zahalující pod svým kouřem skutečnou britskou politiku, snažící se uměle vyprovokovat nepřátelství mezi židy a Araby za účelem udržení anglického panství. Jedna věc je zde v každém případě jistá: existenční nutnost nějakého anglo-amerického komitétu může být stěží ospravedlnitelná, zvláště v době, kdy začala fungovat mezinárodní organisace, jejimiž členy jsou právě jak Spojené státy, tak i Velká Británie“.

  Obsáhle zde je citováno z tehdejších dvou týdeníků, které mám v jednotlivých ročnících momentálně k dispozici., aby mohl vyniknout ostrý kontrast mezi chladnou objektivní nezaujatostí tehdejšího českého komentovaného zpravodajství a nutnou emotivní odezvou našich židovských spoluobčanů i Jana Masaryka. Ti tehdejší Češi si vůbec neuvědomovali, že by tyto spletité události, které byly mimojiné jak výsledkem emancipace židovského a arabského národa, tak výsledkem geopolitických zájmů tehdejších velmocí, mohly nějak podstatně zasáhnout do jejich životů na rozdíl od událostí v jiných částech světa, v Německu, Polsku, Maďarsku.

Zřetelnou, důslednou a dlouhodobou  podporou  vzniku státu Izrael se Benešovo,  Masarykovo, Gottwaldovo, Slánského a Clementisovo Československo odlišovalo velmi výrazně od politiky tehdejších velmocí, které přece jenom musely více lavírovat mezi různými konfliktními zahraničně politickými a vnitropolitickými seskupeními i osobami, jak to dokládají zde publikované soudobé citace článků.  Kladu-li zde důraz na sledování toho, co to stálo, tedy přinejmenším nastolení direktivně administrativního režimu a kabinetní justice v Československu, tak to neznamená, že by bylo nutné se zřetele ztrácet vědomí těchto souvislostí.     

V čísle 25 (22. června 1946) týdeníku Obzory referuje „Dr. O. K“ ve třech příspěvcích „Kde je velký Muffi“, „Záhada kolem Haj Amina“ a „Arabská otázka a evropské mocnosti“ čtenáře např. o tom, že „sovětská politika … si buduje své mocenské postavení na Blízkém Východě, jak o tom svědčí nedávno uzavřená tajná dohoda o přátelství Sovětského svazu se Sýrií a Libanonem a jednání, jež se vedou mezi Sověty a arabskými předáky. V této politické hře hraje osoba Velkého Muftiho [Haj Amina el Husseina] důležitou úlohu a nescházejí politikové, kteří tvrdí, že má v ruce klíč k míru na Blízkém Východě. … byl to právě on, který podnítil povstání a nepokoje v Sýrii, jež nakonec přiměly Francouze k tomu, aby toto tak důležité mandantní území vyklidili“ (s.390).  V číslu 27 (6. července 1946) v poznámce „Konference arabských vládců“ převzatou z „Times“ se uvádí, že „pokud jde o Palestinu, zdůraznila konference, že tato věc se netýká jenom palestinských Arabů, ale Arabů všech a že musí být snahou všech arabských států, aby Palestina zůstala arabskou“ (s.421).

Tento týdeník pro politiku a kulturu ve svém č.28 (13. července  1946) ve svém informativním článku „Bouře v Palestině“ informoval své čtenáře, že „londýnští komentátoři připomínají, že ti, kdož odporovali ministerskému předsedovi Attlemu, když oznámil v dolní sněmovně, že Velká Británie je pevně rozhodnuta neustupovati židovským teroristům a obnovit vládu zákona a pořádku v Palestině, neměli za sebou ani všechny mladší členy labouristické strany, ani všechny židovské členy sněmovny. Ve stanovisku k vládnímu prohlášení nebylo rozdílu mezi většinou a opozicí, ba, byl to konservativní člen Lipson, který projevil s vládním stanoviskem vřelý souhlas. Proto také byla odvolána kritická resoluce, kterou předložil židovský člen sněmovny Silverman a vládní politika v Palestině má souhlas drtivé většiny dolní sněmovny, v níž jsou poslanci všech stran. Hlavním kritikem byl labouristický člen dolní sněmovny a člen anglo-amerického výboru pro Palestinu Crossman, ale ani tento kritik nepředložil,  jak zdůraznil ministerský předseda, žádný opravdový podnět, jak by bylo možno odstranit ilegální židovskou armádu. Kdyby se ihned přijala anglo-americká správa, jak naléhá Crossman, nastoupil by se tím směr, pro něž by nemohla být získána podpora a souhlas Arabů, ani Židů v Palestině a mimo Palestinu. Ministerský předseda Attlee hájil vládní akci v Palestině pevně a důrazně a jeho slova působila v dolní sněmovně hlubokým dojmem. Ministerský předseda připomněl kritikům, že Velká Británie není v Palestině spolupracovníkem a organisace Jewish Agency při budování židovského státu, nýbrž že je tam jako mandátová mocnost, jejímž úkolem je postupovat spravedlivě vůči oběma národům. Vláda dlouho snášela židovské výstřednosti, teror, ilegální činy, snášela to všechno s největší trpělivostí a snažila se mařit tuto činnost místním opatřením. Teď je však jisto, že teroristická činnost je součástí rozsáhlého plánu ozbrojené činnosti. Ministerský předseda Attlee prohlásil,  že jeho vláda musela přijmout dočasně zastavení židovského přistěhovalectví do Palestiny, jak to bylo ustanoveno v Bílé knize z roku 1939, a že za tímto účelem se dohaduje se Spojenými státy. Ministerský předseda odmítl odpovědnost za to, že porady o anglo-americké správě jsou příliš pomalé a prohlásil, že se již snažil tyto porady urychlit. Ministerský předseda také odmítl, a to naprosto a důrazně, jakoukoliv myšlenku, že násilnosti, pachané v Palestině, jsou omluvitelné, protože uplynula již značná doba od vydání zprávy anglo-amerického výboru. Prohlásil, že má důkazy o těsném spojení Jewish Agency s teroristickou polovojenskou organisací Haganas a připomněl, že zabránit dalším nepokojům a výtržnostem v Palestině bude možno jedině tehdy, zakročí-li se proti těmto dvěma organisacím. Ministerský předseda zdůraznil také, že politika britské vlády v Palestině sleduje teď dva cíle: uklidnění a obnovení důvěry. Zmíniv se o britském mandátu v Palestině, ministerský předseda pravil: Dnes máme mandát pro Palestinu a je tedy naší povinností udržovat tam zákon a pořádek. Ve zprávě anglo-americké vyšetřující komise pro Palestinu se praví, že kdyby britská vojska byla z Palestiny odvolána, ihned by tam vypuklo prolévání krve, které by trvalo dlouho a jehož konce by byly nedohledné. Rádi bychom odvolali svá vojska z té obtížné pozic, ale, bohužel, převzali jsme odpovědnost a naše vojska tam jsou. Zatím tam jsou., musí také konat svojí povinnost. Vláda projednává pokud možno nejrychleji definitivní návrhy pro Palestinu, jež předložili Velké Británii a Spojeným státům zástupci obou těchto velmocí“ (s.437). 

7. záři 1946 byli čtenáři Týdeníku pro politiku a kulturu Obzory v 36 čísle článkem „Připravuje se palestinská konference“ o poněkud překvapivém oznámení britského ministerstva zahraničních věcí, že „je 9. září určeno jako datum pro zahájení palestinské konference v Londýně a britská vláda již koná všechny nezbytné přípravy k uvítání arabských a židovských hostí. Pozvání bylo zasláno sedmi arabským státům, arabskému hlavnímu výboru a Jewish Agency. Kromě toho byl prostřednictvím egyptské vlády pozván generální tajemník Arabské ligy Azzan Paša, aby se zúčastnil konference jakožto poradce arabských států, také jako projev respektu k Arabské lize. … je kromě data konference novinkou také to, že byl pozván Arabský hlavní výbor a Jewish Agency. Očekávalo se ovšem, že bude pozván Arabský hlavní výbor, který zastupuje všechny arabské strany v Palestině, ale se zřetelem k posledním událostem v Palestině, nebylo tak jisté, kdo bude pozván, aby zastupoval palestinské Židy. Britská vláda však rozhodla se vyjednávat s Jewish Agency přesto, že mnozí vynikající členové této organisace byli usvědčeni z účasti na protizákonné činnosti. Toto rozhodnutí dokazuje, že britská vláda nechce vinu některých členů přenášet na jiné členy Jewish Agency. Jewish Agency byla uznána mandátovou správou za vhodnou veřejnou korporaci, která může napomáhat radou i spoluprací v řízení palestinských věcí, a to v otázkách, které se týkají příští židovské domoviny. Ale ani Arabský hlavní výbor, ani Jewish agency neoznámily ještě oficielně, zda pozvání přijímají. Obě organisace činí potíže. Jestliže však jejich námitky vznikají z domněnky, že britská vláda hodlá trvat na záměru federálního uspořádání Palestiny a že tento plán bude vzat za podklad, pak je to domněnka lichá. Bylo již řečeno jak Arabům, tak Židům, že úkolem konference nebude nic jiného nežli povšechná otázka, jak dospět k řešení, přijatelnému všem stranám. Britská vláda je přesvědčena, že takové řešení musí být spravedlivé vůči Arabům i Židům, neboť britská vláda má povinnosti k oběma národům. Nezatajuje se, že britská vláda by dala přednost federativnímu řešení, jehož plán vypracovali britští a američtí znalci a britská vláda hodlá položit tento plán na konferenční stůl, ale jednat i o všech protinávrzích, že budou učiněny“ (s.563)

Z článku „Komunisté mezi Araby“ (Obzory 21.září 1946, ročník II, č. 38) si čtenář mohl odvodit, že nešlo příliš odhadnout, komu by ani ta radikální levice měla fandit. Proč ne tak zvučnému jménům, jakým byl Chalid Bagdáš z Damašku, který založil časopis „Rudé jitro“, nebo El-Artis z Bejrutu. Ale rozhodně ne Egyptu, kde komunistická propaganda byla zakázaná. Podle jednoho amerického novináře „zatím co prý v Palestině v restauracích, kavárnách  a holírnách najdeme na stěnách nejčastěji podobiznu Velkého Muftiho, který vede vytrvalý boj jak proti sionismu, tak proti Angličanům, v Bejrutu a Damašku nalezneme spíše podobiznu Stalinovu nebo Roosveltovu, nikde však Churchillovu“ (s.597). 

V článku „Truman a Palestina“ (Obzory 12. října 1946, r.II, č.41, s.643) se uvádělo, že „nejsou-li vztahy mezi Západem a Východem valné, pak vztahy mezi Amerikou a Anglií dostaly koncem minulého týdne také pěknou ránu. Americký president Truman vyvinul pojednou v otázce Palestiny a židovské otázky tak nečekanou iniciativu, že v ní Angličané, kteří v Egyptě a jinde jen s velkými obtížemi se pokoušejí o smířlivé jednání s Araby, musí vidět protibritské zaměření. Jak známo, Velká Británie navrhla částečné rozdělení Palestiny na tři samostatné oblasti: arabskou, židovskou a smíšenou, která by zatím byla pod anglickou správou. Tento plán neuspokojil ani Araby, ani Židy, protože oba chtějí být v Palestině neomezenými pány, ba neuspokojil ani Američany, kteří mají jednak hospodářské zájmy v Palestině, jednak volební zájmy na  Američanech židovského původu. V den Ion Kippur president Truman proto poslal předsedovi britské vlády Attlemu telegram, jemuž tleskají židé, jejž odmítají Arabové a který způsobil značné starosti britské vládě. V depeši se president Truman v rozporu s anglickými představami přimlouvá za okamžitou rozšířenou imigraci židů do Palestiny. Vyslovuje politování nad okladem londýnské konference o Palestině na dobu 16. prosince. Žádá připuštění dalších 100 000 židů do Palestiny a přimlouvá se za plán Jewish Agency (Ústřední židovské rady) na vytvoření židovského státu v přiměřené oblasti Palestiny, čímž se staví proti anglickému návrhu arabsko-židovského rozdělení Svaté země“.

Pro vládu Velké Británie „… je Střední východ dnes ze strategických důvodů životně důležitý a své posice se na žádný pád nechce vzdát“. (J. Lion, Situace v Egyptě, Tvorba. Týdeník pro kulturu a politiku. Ročník XVI, č.6, s. 118) Podle [K. Marek, „Čest Anglie“ v Palestině. Tvorba, ročník XVI, č. 8, s. 156 z 19. února 1947] „koncem ledna sloupce anglického tisku byly plny rozhořčení nad situaci v Palestině. Anglické ženy a děti i cizí dopisovatelé dostali totiž rozkaz opustit Palestinu do 4. února a Angličanům bylo již několikrát úředně doporučeno neobjevovat se na ulicích za šera vzhledem k nebezpečí únosu. Anglické Times na příklad běduje nad slabostí vlády a píše, že „čest Anglie vyžaduje tvrdý postup proti židovským teroristům“. Na každý pád je vliv Anglie silně oslaben a jak židovské, tak arabské pracující a pokrokové vrstvy, které v dělnických odborech i v komunistické straně Palestiny úzce spolupracují, připravují svorně cestu k plné nezávislosti a svobodě Palestiny, k jedinému východisku z dnešního krvavého chaosu a zmatku“.

Samotné londýnské Times 4 února 1947 vedle zprávy o evakuaci civilistů z Palestiny zaznamenaly výrok státního sekretáře sira Henryho Gurneye, že vláda varuje představitele židovské komunity (Jewish Agency) před nebezpečím růstu terorismu, aby už 5. února přinesly zprávu o 55 zabitých britských vojácích tamtéž od 1. srpna 1945.

9 února byli čtenáři informováni o zavedení nového bezpečnostního systému v Jeruzalémě, o evakuaci 1400 žen a dětí a malého počtu mužů v rámci Operace Polly a to, že Bevin předložil na palestinské konferenci v Londýně, které se však účastnili toliko arabští představitelé novou versi pětiletého Morrisonova plánu na rozdělení Palestiny do dvou autonomních oblastí, a to vše v situaci, kdy Británie trpěla zoufalým nedostatkem uhlí. 10. února byl vykonán trest smrt nad třemi Židy (Irgun), odsouzenými vojenským soudem, za uloupení zbraní z automobilu, který zapálili, i s pasažéry.  Zrovna tehdy navštívil jordánský král Abdulláh Jeruzalém, aby si povečeřel s generálem panem Evelynem Barkerem, velitelem britských oddílů v Palestině. A tak to šlo den za dnem.

Zhruba od počátku r. 1947 na Středním východě dozrával konflikt mezi postupně vznikajícím státem Izrael a jeho arabskými sousedy, v němž byly angažovány téměř všechny tehdejší velmoci. Na straně Arabů se angažovali Francie a Velká Británie, které tuto oblast považovali za svou tradiční oblast vlivu. 1. Prosince 1947 se začala izraelská válka o nezávislost.

O přízeň „židovských teroristů“ – dle terminologie tehdejšího britského deníku Times - začaly mezi sebou soutěžit nové dominantní velmoci SSSR a USA.

Obrázek: Následek útoku Irgu na hotel krále Davida