Posun v řešení kauzy Jan Masaryk?

Skloubená fakta tedy ex post mají ukazovat, že 182 cm/100 kg Jan Masaryk na řimse pod okny koupelny na útěku po řimse před (imaginárním) útočníkem šlápl do prázdna bez působení vnější síly.

Můj komentář

Pitevní protokol je přesně tak relevantním zdrojem informací, jako svědectví Jana Zabrány, který si zapsal až na sklonku svého života zážitek ve svém deníku, že potkal Jana Masaryka v r. 1954 se psem na ranní procházce v Praze. Mně z toho vyplývá, že to nemuselo být tělo Jana Masaryka, které nám ukazují na různých fotografiích. A propos, kam zmizel pes, kterého dostal Jan Masaryk tak měsíc před svým zmizením, o jehož existenci asi Zábrana nemohl nic vědět. Samozřejmě kdyby to byla sebevražda, tak by asi ten pes vyl u svého pána. V: Zábrana, Jan. Celý život. Výbor z deníků 1948/1984. Praha: Torst 2001 [1071 s. Třetí vydání], s.1011. A nebo ještě takhle: Zápis ze vzpomínky po 30. letech Poslední modrý sešit (od 23. dubna 1984 do ...); ráno po flámu s Jedličkou a spoustou všelijakých neznámých ve vile u Honzy Königa. (s.1009-1012): Na rohu potkávám vysokého starce v klobouku s krempou ohrnutou nahoru a se psem na řemínku. Je to Jan Masaryk. V červnu 1954 živý vyšel si po ránu vyvenčit psa. Pes ho táhne od stromu ke stromu. Masaryk se tváří nevrle, hodí po mně okem. Míjím ho beze slova.(s.1011)

Martin Čermák: Podle našich měření a výpočtů byl Masaryk těsně před pádem na římse zvenku čelem ke zdi mezi okny. S tím, že osa jeho těla byla od okraje okna vzdálena zhruba 1 metr.[1]  Jako by se chtěl mezi okny před někým schovat. Nicméně byl tak daleko, že případný útočník by mohl zasáhnout pouze paži Jana Masaryka. Mohl maximálně způsobit ztrátu jeho rovnováhy.

Můj komentář

Být tím útočníkem, tak použiji smeták, a nebo si otevřu okno (v ložnici?). Ale pokud by útočník způsobil toliko ztrátu rovnováhy, tak je víceméně jasné, že jeho oběť by se aktivně neodrazila nohama při svém pádu z řimsy, naopak by snažila ještě zachytit alespoň konečky prstů okraje řimsy.

 MČ: Pro naše modelování jsme kromě jiného potřebovali znát výšku a váhu Jana Masaryka. Vycházeli jsme z dat Vojenského historického ústavu, který uvádí výšku Jana Masaryka v době jeho 22 let, když rukoval. To jsme přepočítali na rok 1948, kde nám výška vyšla 180 centimetrů. A váhu jsme nastavovali pomocí speciálního softwaru, který je k tomu určený, a podle fotografií.  Odhadli jsme to na 100 kilogramů. Tento údaj totiž nejde nikde dohledat. [Lze. Uvádí ho dr. Gorner.] Zjišťovali jsme také klimatické podmínky, protože některé teorie říkají, že Jan Masaryk uklouzl na okně, když tam kouřil a seděl, že tam bylo náledí. Na základě dat z Klementina a psaných záznamů z meterologické stanice Praha Karlov jsme zjistili, že byly tehdy teploty vysoce nad průměrem, takže ta římsa nemohla být namrzlá. V rozmezí mezi půlnocí a šestou hodinou ranní 10. března 1948 bylo oblačno až polojasno, beze srážek a teplota byla osm až devět stupňů.

Můj komentář

Záznam o počasí patří k tomu nejcennějšímu, co oba autoři zjistili, protože lze alespoň do jisté míry lze do korelace s ním dát výpovědi svědků na místě činu o stavu tělesné teploty těla, které se měli dotknout, a tím i době, kdy se tam ono tělo mohlo objevit. Nicméně potvrzují toliko vzpomínky paní Hany Votýpkové, podle níž byla teplá předjarní noc, čímž jejímu svědectví dodávají ještě vyšší stupeň důvěryhodnosti. Zjištěná data o jeho výšce v době jeho odvodu ve věku 22 let však mohou být toliko velmi zkreslená. Odvodové komise se asi s tím moc nepáraly. Vzhledem k tomu, co o výšce Jana Masaryka uváděla jeho přítelkyně Marcia (6,5 stop), tak údaj v protokolu o výšce 178 cm mohl klidně být překlepem.  Jinak řečeno, tehdy v březnu 1948 se na pitevním stole mohla nalézat mrtvola, která zaživa měřila 187 cm a vážila metrák. Atraktivní chlap.

MČ: Potřebovali jsme zjistit, kde byl poslední kontakt Jana Masaryka s budovou před pádem, jestli byla zapotřebí vnější síla k tomu, aby dopadl tam, kde byl nalezen, a zda při pádu, vystrčení nebo vyhození z okna mohl dosáhnout finálně zdokumentované pozice. Pomocí dvou přístupů prokazujeme, že finální polohy mohl Jan Masaryk dosáhnout vlastními silami, tedy bez nutnosti vnější síly, a to dokonce několika způsoby. Současně také určujeme místo posledního kontaktu Jana Masaryka s budovou Černínského paláce, průběh pádu a dopadu Jana Masaryka na 2. nádvoří a vyvracíme možnost vyhození či vystrčení Jana Masaryka z okna.

Můj komentář

A jak víte, že skočil právě z koupelny? Pokud byl vyhozen jinde a přenesen na dané místo, tak v žádném tratolišti krve ležet nemusel. Jakmile utržené srdce po pádu přestane pumpovat, tak rány na těle přestanou krvácet, protože krevní tlak je nula. A k rozsáhlému vnitřnímu krvácení dle pitevního nálezu došlo. Prof. Hájek nebyl blbý, uměl své zprávy dobře zfalšovat.

JŠ: Museli jsme proto zaměřit Černínský palác, polohu Masarykova těla vůči budově a změřit zrychlení člověka při skoku vzad. Na základě poranění, která Masaryk utrpěl, je jasné, že dopadal na paty, symetricky a kolmo k budově. Z toho je zřejmé, že nemohl vypadnout z okna. V takovém případě by totiž letěl šikmo a nemohl by dopadnout tak, jak dopadl. A nemohl by mít zranění tak symetrická. Z toho jednoznačně vyplývá, že stál mimo okno. Ano. Na římse čelem k budově. Fatální zranění potvrzují, že Masaryk na nádvoří dopadl nohama, přičemž nemohl letět z okna, ale právě z římsy.

Můj komentář

Když je to tak jasné, tak proč profesor Hájek začínal pitvu odříznutím lebky. Masarýkův komorník Bohumil Příhoda z pohledu nádvoří si všiml, že od okna ke zděné římse vedou po zdi dvě zřetelné šmouhy, a z toho usuzoval, že se Masaryk nejdříve spustil z okna na římsu. Rovněž vrátný Komárek a pradlena Hniličková si všimli odražené omítky na zdi pod oknem.

MČ: Vycházeli jsme z původního pitevního protokolu. Z něho jsme vyčetli, že poranění kosterního skeletu jsou symetrická. Symetricky byly roztříštěny obě paty, rozlámaná pánev i zlámaná žebra. Z toho usuzujeme, že Jan Masaryk padal svisle po nohou jako svíčka. Byla u něj také absence petechií, což jsou sekundární znaky po dušení. Stačí, když vás dusí někdo 10 sekund, a vytvoří se vám na obličeji takové malé červené vřídky a popraskají cévky v očích. A v pitevní zprávě se píše, že nic takového neměl. Což ukazuje na to, že nebyl dušen. K tomu se totiž přikláněla jedna z teorií kvůli poházeným poduškám v koupelně. A ještě jedna zásadní věc: Masaryk byl podle pitevního protokolu živý, když padal. Vlivem dopadu se mu totiž roztrhly vnitřní orgány. A po dopadu se ještě jednou nebo dvakrát nadechl, protože měl v plicích krev. Ta římsa je široká 55 centimetrů. Dřív se na ní dalo chodit, dnes jsou tam jehličky proti holubům. Podle původního náčrtku kriminální ústředny dopadl Masaryk sice pod okno, tento nákres ale nebyl přesný, byť uvedené kóty odpovídaly. Všechno jsme to přeměřili a pomocí softwaru Virthuman jsme Masaryka vzali zespodu a postavili ho právě na římsu. Zjistili jsme, že jeho těžiště bylo zhruba metr od hrany okna a že stál čelem k budově.

Můj komentář

Ale právě to je nějak podivné, že spadl na nohy. Vzhledem k tomu, že vrchní část těla je těžší, tak učebnice soudního lékařství, zvláště tehdejší, hovoří o přetáčení těla během pádu. Podle pitevního protokolu se zabil sám. Ten pitevní protokol má kromě jiného tu vadu, že vynechává stav slinivky břišní. soudní lékař Teplý soudil, že JM vypadl jinde z jiné výšky.

JŠ: S tím, že stál Masaryk na římse, přišel poprvé kriminalista Jan Havel, který jeho smrt vyšetřoval v devadesátých letech. Tehdy to vyšetřování ale nebylo nedokončeno a teorie s římsou nebyla potvrzena.

Můj komentář

Teorie řimsy by potřebovala najít svou materiální oporu ve faktech, tedy stopy po šlápotech. se nenašly žádné stopy nohou. Žádné šlápoty. Proto ti očití svědkové (Dr.  Görner[2], Viktor Vichr[3]), si doslova vymýšlejí dost komplikovaně, jak k tomu pádu došlo. Ano, ale tato verze se opírá o znalecký posudek, ale ten nemůže říci, kam tělo spadlo, pouze to, že zakreslená poloha těla neodpovídá verzi o sebevraždě, ani verzi o vraždě. To by platilo, kdyby s tělem nikdo nehýbal. Ale někdo s ním hýbal, zvláště když strážmistr Klapka tvrdí, že dotyčnému dával dýchání z úst do úst. A také nikterak neřeší problém, jak to, že Vichr a Borkovec na řimse nespatřili žádné stopy po bosých nohou.[4] S tím, že tělo mohlo vypadnout, či být vyhozeno zcela někde jinde, přišel dle svého kolegy Slezáka MUDr. Teplý, ohledací lékař ještě před pitvou.[5] A není mi jasné, proč by si to měl vymýšlet.

A navíc manipulaci s tělem dosvědčují rozpory ve výpovědích Pavla Straky, který měl se nad ním sklánět ve dvě hodiny v noci, ale naopak zase podle strážmistra Jiříčka tam tělo nemohlo spadnout dříve než v 6 ráno.

MČ: Nemohl zasáhnout těžiště Jana Masaryka, mohl by pouze způsobit ztrátu jeho rovnováhy zachycením ruky nebo části jeho těla. To okno má navíc velmi široký parapet, nejde k němu přijít a vyklonit se. Musel by si na ten parapet lehnout, což v 15 metrech není úplně příjemné.

Pouze vracíme do hry variantu, že mohlo jít také o sebevraždu, protože jsme dokázali, že nebylo potřeba vnější síly, aby Jan Masaryk skončil tam, kde skončil. Sebevražda je relevantní alternativou vraždy. Sebevražda může mít ale samozřejmě několik různých poloh. Pracovali jsme ale s fakty, takže říkáme, že to poslední vyšetřování nepřišlo s relevantními závěry. Pro naše modelování jsme kromě jiného potřebovali znát výšku a váhu Jana Masaryka. Vycházeli jsme z dat Vojenského historického ústavu, který uvádí výšku Jana Masaryka v době jeho 22 let, když rukoval. To jsme přepočítali na rok 1948, kde nám výška vyšla 180 centimetrů. A váhu jsme nastavovali pomocí speciálního softwaru, který je k tomu určený, a podle fotografií.  Jeho váhu jsme odhadli na 100 kilogramů. Tento údaj totiž nejde nikde dohledat. Zjišťovali jsme také klimatické podmínky, protože některé teorie říkají, že Jan Masaryk uklouzl na okně, když tam kouřil a seděl, že tam bylo náledí. Na základě dat z Klementina a psaných záznamů z meterologické stanice Praha Karlov jsme zjistili, že byly tehdy teploty vysoce nad průměrem, takže ta římsa nemohla být namrzlá. V rozmezí mezi půlnocí a šestou hodinou ranní 10. března 1948 bylo oblačno až polojasno, beze srážek a teplota byla osm až devět stupňů. Měření přímo na místě v Černínském paláci, tak že Honza si na nádvoří lehl na karimatku a dělal figuranta. Cílem bylo ho napolohovat podle fotografií co nejpřesněji do místa i polohy Jana Masaryka. Zaměřili jsme polohu těla vzhledem k budově a dále i římsu, na které podle našeho názoru stál a kde měl těžiště. Právě jeho poloha na římse a vzdálenost od budovy byla důležitá pro to, abychom mohli spočítat, jestli spadl sám, nebo ho někdo strčil. A samozřejmě zrychlení – toto bylo ale měřené až v laboratoři na Západočeské univerzitě v Plzni.

Můj komentář

Stále tedy platí to, co tehdy řekl Americký velvyslanec v Praze, Laurence Steinhardt: “Lze seřadit všechna fakta tak, aby odpovídala jak sebevraždě tak vraždě a můžete z toho udělat pokaždé jasný případ.“ Jediným východiskem z tohoto dilematu je připustit, že neplatí ani ta, ani ona odpověď. A že lze všechna fakta – i případně nově zjištěná z genetického materiálu – seřadit tak, aby setkání Jana Zábrany s Janem Masarykem v r. 1954 v Praze nemuselo být považováno toliko za výmysl choré mysli, ale za událost, která se reálně odehrála. Marcii Daventportové měl o něco později amícký velvyslanec Stainhardt sdělit, že stopy ukazují jak na vraždu, tak sebevraždu. Zastánci obou verzí se tak úspěšně vzájemně odstřelují už od roku 1948, že je na místě uvažovat převést tyto možnosti do jiné polohy. Nemohlo jít ani o sebevraždu, ani o vraždu, ale o kamufláž.

 JŠ: Když to vezmu čistě z pohledu mechaniky, máme těleso Jan Masaryk, víme výšku, víme váhu. A potřebujeme ho uvést do pohybu, aby dopadl tam, kam dopadl. Je poměrně jednoduché spočítat, jakou rychlostí je potřeba na to těleso působit, aby dopadlo tam, kam dopadlo. To je poměrně jednoduchá mechanika. Potřebovali jsme ale vědět, jestli tu danou sílu je schopné lidské tělo vytvořit. Máme k dispozici akcelerometr, který měří zrychlení. Takže jsme si řekli, že změříme vlastní skoky. Stačilo nám znát pouze ten počáteční impulz rychlosti čili rychlost ve fázi skoku, protože pak člověk už nic neudělá. Skočí, ale už tam nepřidá žádnou svou invenci. Takže jsme vzali akcelometr a provedli jsme čtyři varianty skoku s několika dobrovolníky. Byl to normální skok, normální skok s použitím rukou, dále maximální skok s použitím rukou a poslední byl instinktivní odraz. A všechny varianty se ukázaly jako možné. Jako nejpravděpodobnější varianta vychází normální skok s použitím rukou. To byla čistá mechanika hmotného bodu. Pak jsme použili ještě trochu sofistikovanější nástroj, a sice software Virthuman, který používáme pro simulace autonehod a pro výpočty dynamického zatížení na lidském těle. Tudíž jsme to zkusili ne s hmotným bodem, ale s virtuálním člověkem. Model Masaryka jsme postavili na římsu, aplikovali jsme na něj různé rychlosti podle měření skoků. Výsledné hodnoty byly velmi podobné jako pro hmotný bod. Takže jsme udělali jedno měření přímo v Černínském paláci a použili dvoje výpočty, pohyb hmotného bodu a pak model Virthuman. Podle animace dopadl v souladu s pitevním protokolem na paty, pak se složil na pánev, která byla rozdrcená, pak se nahnul trochu dopředu, takže byla chráněná hlava, a až potom odskočil trochu dozadu.

Můj komentář

Ministr stál před nedokončenou práci, kterou mohl garantovat jedině on, organizací utajených zbrojních dodávek pro Stát Izrael. Stalin si nemohl dělat příliš iluzí o budoucím charakteru či orientací Státu Izrael, to mu sice možná nebylo ukradené, ale daleko důležitější pro něj bylo oslabit Velkou Británií. I po volbách v Izraeli na jaře 1949 jsme byli schopni ty zbraně tam lifrovat dodávky do jara 1952. Kvůli zbraním pro Izrael Jan Masaryk měl velmi silný motiv vlézt do Gottwaldovy vlády, setrvat v ní co nejdéle. Těžko si také by chtěl nechat ujít příležitost otevírat v kibucu Masaryk spolu s Jožkou Davidem školu (základní kámen) za dotaci z československého státního rozpočtu na r. 1948 na jaře 1948.  Nebyla to ani vražda, ani sebevražda, ani nešťastná náhoda. Jednou z prvních věcí po Únoru 1948 bylo pozastavení platnosti pasů. Ale ono se nabízí hypotéza, že to bylo kvůli tomu, aby se nedostala ven spolu s lidmi také informace o zbraních pro Izrael. A tzv. třetí odboj ty informace posílal pak ven jak housky na krámě. Např. skupina Lev. Pradlenka, která prala pyžamo, vypověděla v r. 1968, že šlo pouze o nepatrné zbytky extramentu. Ale budu si to muset ještě jednou poslechnout. Viz na pomoc generální prokuratuře 2. A navíc zase nevíme, zda se jednalo o extramenty, které vyprodukoval Jan Masaryk. Komisař Goerner prý navrhoval jejich ověření, ale nebylo mu vyhověno. Co se té krve týče, ano, dle pitevního protokolu došlo k rozsáhlému vnitřnímu krvácení. Ale nulový krevní tlak způsobil, že ta krev už se mimo tělo nedostala.

 MČ: Přišli jsme na to, že Jan Masaryk nepadal z prostoru okna, ale že padal z prostoru, který leží jeden metr mimo okno, a že na něj nemusela působit vnější síla, aby dosáhl pozice, ve které byl nalezen. Poslední vyšetřování říká, že tam musela být vnější síla, my se proti tomu vymezujeme a říkáme, že tam být nemusela. Že se tam mohl dostat vlastními silami. Což závěry posledního vyšetřování vyloučily.Vycházeli jsme z faktů, které jsou v případu známy. Snažili jsme se nevycházet ze svědeckých výpovědí, které po tolika letech už nemusí být relevantní. Vycházeli jsme tedy zejména z veřejně dostupné fotodokumentace, dále z pitevního protokolu a z vlastního měření. Podklady jsme získávali jednak z dostupné literatury, jednak z Národního archivu, případně z Archivu bezpečnostních složek.  Vilibald Hofman na té nahrávce říká, že tělo Masaryka bylo upraveno k fotografování. Neříká ale, že by s ním bylo manipulováno nebo že by bylo přenášeno. Podle jiné svědecké výpovědi víme, že Masaryk byl nalezen v poloze mírně na boku a měl otevřená ústa i oči.Na fotografiích pořízených na místě nálezu leží na zádech a ústa i oči má zavřené. Čili někdo mu oči i ústa zavřel, upravil ho tak k fotografování. A byl nalezen na zádech, což je zřejmě důsledek lékařského ohledání. Takže ho maximálně přetočili na záda. Nicméně na ten bok se dostal až v důsledku sekundárního odrazu těla od povrchu druhého nádvoří. A nic to nemění na tom, že Jan Masaryk padal symetrickým, svislým pádem. Kdybychom uvažovali to, že ležel na levém boku, tak by jeho těžiště bylo ještě víc vzdáleno od okraje okna a vlastně by to ještě více znemožňovalo případnému útočníkovi na něj z okna dosáhnout a ještě více by to podpořilo teorii sebevraždy a vylučovalo by to spíš vraždu. Nakonec jsme se poradili s odborníkem z Ústavu pro studium totalitních režimů, jestli to je na podání podnětu k znovuotevření vyšetřování. A on nám řekl, že to rozhodně stojí za to. Od otevření případu očekáváme, že po více než 70 letech dojde k pořádnému a nezávislému prošetření případu.

JŠ: Mohou se také objevit nové důkazy, které mohou být mezi lidmi.

MČ: V tom jsme zajedno. V roce 1948 nebyly k dispozici takové nástroje, které máme dnes. Zejména simulační softwary. Zpřístupnily se také nové archivy, takže mám možnost nahlédnout do dosud tajných spisů a načerpat z nich nové informace. Ale hlavně máme nahrávku Vilibalda Hofmana objevenou v minulém roce, což svědčí o tom, že se stále objevují nová a nová fakta. Byli jsme podat vysvětlení, kdy jsme představili naši studii vyšetřovacímu orgánu. Teď je to na policii, jestli nás přizve.

Můj komentář

O takových akcích se archivní zápisy nevedou. Ano, bylo zde v Praze na 200 nkávedistů (mezi nimi čekající Paršina), přímo v Černinském paláci šéf středoevropské agenturní sítě Bělkin a šéf atomové špionáže Korotkov (Rudá kapela). Fakt se lze domnívat, že právě tito mužové byli těmi nejvhodnějšími kandidáty na zavraždění JM? Ale co tam potom dělali. zvláště když jim předcházely návštěvy Steinharda a Zorina. Masaryk sám zorganizuje únorový puč například tím, že Krajinovi poukáže 6 milionů dolarů na cestu do Kanady, aby měl s čím začít, v den, kdy buržoazní ministři podají demisi (19. února). Poté troubí do světa, že únorový puč byl v souladu s ústavou. Atd. Žehlí případné excesy. Proč Stalin nedodával zbraně do Izraele sám, když mu na tom tak záleželo? A odsouhlasil embargo na jejich dodávky v OSN, což nepochybně poškozovalo více Židy než Araby? A proč byl potom Slánský byl odsouzen za zbraně pro Izrael?  Mimochodem Stalinovi mohl být v zásadě jedno charakter Státu Izrael ukraden, jemu i Amíkům šlo rozbití britské a francouzské koloniální říše.Ve zprávě pro Gottwalda psal J. Veselý, že se nákupčí zbrání neoprávněně zaštiťují SSSR.  A když už sovětští diplomaté někdy v r. 1949 měli své výhrady, tak ty dodávky ještě dva roky pokračovali. Pokryl to generál Vicherek. Takže to, do jaké míry ty dodávky byly dělány se souhlasem Stalina, lze v každém případě vést diskuze. Spíše bych řekl, že ty dodávky probíhaly za zády Stalina, který hlavně zpočátku předstíral, že o tom neví, později pak přes jeho výslovný nesouhlas. Neexistuje o tom zřejmě žádný písemný doklad, vše možná vzniklo z toho, že v. 1947 přišla za Gromykem izraelská delegace s požadavky na dodávky zbraní a Gromyko měl ji poradit, že se mají obrátit na Československo.

JŠ: Je důležité, že se to posunulo dopředu.

Můj komentář

Ten posun vpřed se už de facto byl učiněn, do češtiny byla přeložena kniha jednoho sovětského literáta, který sbíral drby v kavárně, kam docházeli také agenti KGB. Ale pan Bydžovský v momentu, kdy byl Jan Masaryk, ještě živý, se už nacházel doma v posteli. Žádní britští agenti se na odchodu Jana Masaryka z politického života nemohli účastnit. Ovšem JM bylo nutné schovat před nimi, takže nejprve JM se schoval v bytě Marcii Daventportové, který se nalézal nad bytem jeho sestry Alice. Když její neteře ji přišli říci, že jeho údajné tělo našlo na nádvoří, zůstala úplně v klidu. Figurina to ale nebyla, spíše dvojník, kterého přivezli z Ruska jak dar Stalina Janu Masarykovi, aby mohl odejít do Izraele na důchod. Jana Masaryka přitom evidentně urazilo, když o něm Nosek prohlašovat v parlamentu, že šlo o duševní trosku. Aby nějaká diskreditace sovětské tajné služby se nekonala, tak dopoledne 11. března sepsal Jan Masaryk svůj dopis Stalinovi. Spoléhat se na ruské archivy je poněkud zpozdilé. V r. 1968 vydal TASS oficiální prohlášení, že SSSR neměl na skonu Jana Masaryka žádný podíl. Je jasné, že pokud do té doby něco v sovětských archívech uvízlo, tak nejpozději v této době bylo skartováno.

MČ: Je potřeba to posoudit v celé šíři. Zahrnout i poznatky ze svědeckých výpovědí, které jsou neméně důležité. Myslím si, že pro společnost je důležité vědět, jak zemřel Jan Masaryk, a vědět, jak de facto zemřela první oběť komunistické zlovůle.

Můj komentář

 Řešením je, že Jan Masaryk sebevraždu nespáchal[6]. Ale nevíme, zda tělo nalezené pod okny Černínského paláce patřilo jemu. Identifikace nebyla nikdy provedena. A není spolehlivějšího svědka, než antikomunista Jan Zábrana, který byl původně přesvědčen, že JM byl zavražděn. Pro něho setkání s exministrem v r. 1954 musel být naprostý šok. Právě proto to svěřuje deníku až před svou smrtí, prostě si s tím nevěděl rady celý život. I kdyby si to vycucal celé z prstu, tak by to vyvracelo všechny předpoklady o jeho smrti. Jde o Deník, kdyby šlo o licenci, lze to sice připustit, ale pak by podle mě nebyla jedinou. A žádnou jinou jsem nenašel. Takže se mi nezdá, že by Jan Zábrana by tímto způsobem se svým Deníkem takto nakládal. A v tomto případě, že by takto přihrával komunistům, se mi také nezdá. co v těch Denících je nějak umělecky přetvořeno. Vymýšlí si něco, co se nestalo. A neumím si představit, že by své umělecké imaginace měl zaměřit tak, že by to jakýmkoliv způsobem mělo sloužit komunistům. Výslovně jim cloumá nenávist. Ale cože tak najednou Zábrana krátce před svou smrtí, když už věděl, že má na kahánku, si z ničeho nic vymyslel, jak kráčí po Praze v r. 1954 za nějakou krasavicí tak, že se udělá, do toho děje z ničeho nic mu vpluje JM se psem docela neorganicky a přebytečně. A jak víte, že v roce 1954 nemohl Jan Masaryk být na živu, i kdyby ho reálně Jan Zábrana nepotkal? Věk na to ještě měl. Ono to vychází tak, že Zábrana, do té doby přesvědčeny skálopevně o podílu komunistů na smrti JM, celý život zdráhal uvěřit tomu, co viděl. A až před svou smrtí se rozhodl svěřit se svým zážitkem deníku. Dobře přistupuji na hru, že jde o imaginaci. Představa živého JM, kráčejícího po Praze v r. 1954 zbavovala nejenom čs. komunisty obvinění z jakéhokoliv přímého či nepřímého podílu na jeho smrtí.A mě tam poněkud hapruje ten pejsek. To, že JM dostal krátce před svou smrtí psa, tak s tím vyrukoval až v 90. letech osobní tajemník Soukup.