Jan Masaryk a Židé, aneb kolik lidí se podařilo propašovat Teddymu z tábora míru a socialismu

Beneš toto své stanovisko opakoval také v poselství Evropské sionistické konferenci 12. srpna 1947 (Viz Československo a Izrael 1945-1956, 1993, s. 58). Lze se pak divit jeho setrvání v prezidentské funkci po únoru 1948? Jak by jako soukromník mohl napomoci k uskutečnění jedině možnému a spravedlivému řešení světové otázky židovské.  

Již v r. 1939 v Londýně v roce 1939 se setkali Jan Masaryk a Chaim Weizmann, budoucí první prezident státu Izrael (viz http://www.eurabia.cz/Articles/1520-mit-odvahu-a-odhodlani-se-branit.aspx). A Jan Masaryk se ještě předtím účastnil počátkem r. 1939 jednání národní konference o Palestině ve Washingstonu jako soukromá osoba, jak to na něj vyzvonila JTA.

O koho se to ten Masaryk tehdy zajímal? Rozhovor pana ministra Jana Masaryka se Zdeňkem Tomanem 10. října 1946, kdy se vyznal pan ministr šéfovi zahraničního zpravodajství ze svého hlubokého zájmu o Židy, lze zasadit do širšího znalostního rámce jednacích osob. Co mu předcházelo i co po něm následovalo?  Pro počátek stačí uvést jednu větičku z projevu ministra Jana Masaryka na brněnské Masarykově univerzitě při přiležitosti udělení čestného doktorátu dne 20. ledna 1948, tedy v době, kdy už putují československé zbraně do Palestiny: Dohoda všech velmocí o rozdělení Palestiny, byť její provedení bude obtížné a krvavé, znamená přece jenom krok velmi důležitý.

The New York Times informovaly své čtenáře už 16. Března 1942 pod titulkem FIGHT TO THE FINISH, MASARYK URGES JEWS, že ve svém apelu 3000 delegátů židovských organizací v New Yorku se vyslovilo za rovná práva všech menšin. Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí československé vlády v exilu, prohlásil včera odpoledne, že československou otázku považuje za neoddělitelnou od otázky všech menšin a že on by nikdy souhlasil s urovnáním, jež by nezajistilo rovná práva všech menšin, včetně Židů.  Jenom se divím, že se k Masarykovi nehlásí Apači a američtí černoši. A že nezačal už v mládí vyzývat k ozbrojenému odporu také je.

Z dostupných dokumentů vyplývá, že Benešova a Masarykova podpora izraelského úsilí o vlastní stát vyplývala z podpory, kterou se dostalo londýnské exilové vládě od Jewish Agency a dalších podobných organizací ( viz http://www.cet.ac.il/terezin/d-k8e.htm ) i  šířením informací o lidické tragédii, zvláště v souvislosti třeba s pozdějším ospravedlňováním vysídlení sudetských Němců. Chajim Weizmann, Edvard Beneš i Jan Masaryk zdůrazňovali souvislost mezi československým a židovským bojem za svobodu (viz např. Jan Masaryk. Minorities and the Democratic State. London: The Jewish Historical Society of England, 1943, 20).

Jan Masaryk se stýkal ve Velké Británii s kruhem vedoucích sionistických osobností v Anglii kolem profesora Chaima Weizmanna (to je ten, co domlouval se sovětským velvyslancem Majským ještě za války část plánu Dalet, tedy vystěhování Arabů z Palestiny), který se později stal prvním prezidentem Izraele a baronem Marcusem Sieffem z Brimtonu a jeho matkouRebeccou Sieff.

Marcus Sieff z Brimtonu zemřel v 2001 ve věku 87 let. V Sieffově životě významné místo sehrála jeho účast v sionistickém hnutí, které bylo také rodinnou tradicí. Ve věku čtyř let se účastnil setkání v Manchestru v 1917 při příležitosti vyhlášení Balfourovy deklarace. Hlavní mluvčím byl Chaim Weizmann, přítel Sieffových rodičů a pozdější první prezident Izraele. Marcus sám po prvé navštívil Palestinu jako školák v 1929, kdy tam ještě převažovala poušť a bažina. Jeho matka Becky byla radikální sionistickou aktivistkou. Po vyhlášení Státu Izrael v 1948 Sieff přijal pozvání premiéra Davida Ben Guriona, který chtěl, aby novému státu pomohl v nastávajícím konfliktu s jeho arabskými sousedy. I když byl stále ještě plukovníkem v záloze v britské armádě, Sieff se stal se poradcem pro dopravu na izraelském ministerstvu obrany. Během izraelské války o nezávislosti Sieff radil Ben Gurionovi, přičemž využíval své zkušenosti z války v Severní Africe. Měl blízko k prezidentu Weizmannovi a později se předsedou Weizmann Institute Foundation. Byl také spřátelen s budoucími vedoucími izraelskými politiky, s Goldou Meirovou a Šimonem Peresem. Sieff zůstal stálým přispívatelem fondů na podporu Izraele, ačkoli vždy preferoval mírová řešení. Jeho paměti odhalily, že v 1974 James Callaghan mu nabídl post velvyslance v Izraeli, což odmítl se slovy, že by nikdo nevěřil, že by obhajoval na prvním místě zájmy Spojeného království. Po dohodě v Camp Davidu v 1979, Sieff se snažil pomoc mírovému procesu nabidkou obchodní rad Egyptu. Mnohokrát se setkal s prezidentem Sadatem, k němuž získal vřelý respekt. Premiéry Begina a Šamíra  Sieff kritizoval pro chyby v ekonomickém řízení firem v Izraeli a  jejich neústupnou zahraniční politiky. Ale zůstal podporovatelem Perese jako premiéra i pozděi jako ministra zahraničí. Vzdor náporu Alzheimerovy nemoci uvítal v r. 1993 dohodu s PLO. (http://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/1323890/Lord-Sieff-of-Brimpton.html). Přimo se nabízí hypotéza, že v v 1945 Českolsovensko zakupilo Spitfiry a další vojenskou výzbruj jenom proto, aby za úschovné byly později přenechány Státu Izrael.

Je hezké, že dnes na tuto tradici navazujeme. Viz článek The first Czech-Israeli Technology Days [První česko-izraelské technologické dni]: první den (25. listopadu) česká delegace navštivila Weizmann Institute of Science, která je vedoucí vědeckou institucí a univerzitou ve městě Rehovot. Na rozdíl od jiných izraelských univerzit poskytuje pouze postgraduální vzdělání. Zaměstnává na 2400 vědců a podíli se na jedné čtvrtině izraelské vědecké produkce. Ústav byl založen v roce 1934 Chaimm Weizmannem (pozdějšmí první izraelským prezidentem) jako Výzkumný ůstav Daniela Sieffa [Daniel-Sieff-Forschungsinstitut in Rehovot], ale od 2. listopadu 1949 nese Weizmannova jméno. Ještě než se stal Weizmann prezidentem, pracoval v Laboratorním institutu jako vědec se zaměřením na organicku chemii. Dohoda o záměru uzavřít smlouvu o spolupráci mezi Yissum (R. Ben-Izrael) a Centrem pro transfer technologii Masarykovy univerzity byla podepsána na místě, R. Benem-Izraelem  a J. Slovákem.

Manželka barona Israele Mosese Siefa (1889-1972) a matka Marcuse Sieffa z Brimtonu Rebecca Sieff (1890-1966) byla první prezidentku WIZO (Women's International Zionist Organization), ženského sionistického hnutí založeného v Londýně dne 11. července 1920 na mezinárodní konferenci žen. Sionistky svolala Federace ženských sionistek ve Spojeném Království. V době ustavení  WIZO již v  Palestině fungovala britská administrativa, současně nový ruský režim dal vzniknout značné židovské emigraci z Ruska, která se dle očekávání stěhovala do Palestiny. Sionistické představitelky cítily, že by ženy měly ještě více než muži se přizpůsobit novým životním podmínkám, měly by být připraveny a vyškoleny. Sionistky na celém světě pociťovali naléhavěji nutnost řešit tento úkol než sionistické hnutí obecně, a proto i potřebu vzniku speciální ženské organizace. Původní program  činnosti WIZO byl rozdělen do tří kategorií: profesionální a odborné přípravy pro ženy, se zvláštním důrazem na zemědělství a sociální edukaci žen. Prvorozenou dceru Michala Markse, zakladatele společnosti Marks and Spencer, narozenou v Leedsu a vychovanou  v Manchestru, přitáhl k sionismu kromě jejího silného smyslu pro tradici a historickou kontinuitu její manžel Izrael Sieff spolu se svým přítelem bratrem Simonem Marksem a  jejich kolegou Chaimem Weizmannem. (viz  http://www.encyclopedia.com/article-1G2-2587518469/sieff-rebecca.html). WIZO Rebecca Sief založila spolu s lekářskou Verou Weizmann (* 27. 11. 1881 v Rostovu ; †  24. září 1966 v Rechovot,, Izrael).

14. ledna 1940 byl zveřejněn v britských novinách Telegraph článek Masaryk Urges Aid in Rescuing Children from Reich, v němž se psalo: K pomoci při záchraně dětí “z inferna toho šílence”, vyzýval Jan Masaryka, bývalý český ministr v Londýně  při uvedením  filmu “Tam je život pro tvé děti” (There Is Life for Thy Children),” sponzorovaného Women’s Appeal Committee for Jewish Women and Children. Paní Izrael Sieff, předsedkyně výboru, uvedla, že 300 dětí bylo vyvedeno z Německa a posláno do Palestiny od vypuknutí války a 500 dalších se školí v Anglii. (viz http://www.jta.org/1940/01/14/archive/masaryk-urges-aid-in-rescuing-children-from-reich).

V The Canadian Jewish Review dne 6. června 1941 pod titulkem Britisch Zionist Charges Conspiracy To Exclude Palestine War Effort vedle stati, zabývající se vyzbrojováním Arabů nacisty, byla publikována informace s odvoláním na London Jevish Chronicle, že paní I. M. Sieff, předsedkyně Federace sionistek, na recepci, která se konala na počest Jana Masaryka v Grosvenor House v Londýně, protestovala proti pokusům znemožnit, nebo alespoň znevážit účast palestinských Židů na válce. Shromáždění bylo organizováno československými Židy a byla pozdraveno Theodorem (Teddy) Kollekem, členem palestinské delegace Keren Hayesod   (viz http://multiculturalcanada.ca/node/384879?display=full ).  

Údajně svobodný zednář 33. stupně Teddy jako milovník dobrého jídla, vina, cigaret a krásných žen si zcela jistě dobře rozuměl s Honzou, tovněž svobodným zednářem. Teddy se dokonce později spřátelil s Elisabeth Taylorovou a Frankem Sinatrou. Jak se v jejich společnosti cítili další svobodní zednáři Josef Stalin a Harry Truman, není známo. Všichni se zcela jistě by rádi se společně podívali na filmy dalšího člena tohoto spolku Walta Disneye.

Tivadar Kollek se narodil 27. května 1911 nedaleko Budapešti (vesnice Nagyvvázsony poblíž Veszprému) v rodině maďarských Židů (Alfred Kollek und Margaret Kollek), kteří ho přejmenovali podle sionistického vůdce Theodora Herzla. Krátce nato se rodina přestěhovala do Vídně, kde se jeho otec stal ředitelem Rotschildovy banky. Tam rodina žila od r. 1918 do 1934 na Landstrasser Hauptstrasse 147. V jedenácti letech se stal sionistou. V mládí se účastnil aktivit sionistického mládežnického hnutí v Československu, Německu a Velké Británii. Rodina se v roce 1935 přestěhovala do Palestiny. Ve stejný rok se oženil s Tamarou Schwarzovou, dceři rabína ve Vídni. Společně měli dvě děti; syna Amose (*1947), který se stal filmovým režisérem (např. autora televizního dokumentu A Bitter Glory (2001), a dceru Osnat ((*1960), která se stala uměleckou malířkou. Jeho děti ho obdařili pěti vnoučaty.

V Izraeli pan Kollek se v r. 1937 spoluzakládal kibuc Ejn Gev na severu Izraele u Galilejského jezera na úpatí Golánskýh výšin, kde podle svých slov maerializoval svůj sen. Vstoupil do strany MAPAJ a stal se blízkým spolupracovníkm Ben Guriona. V letech 1941-1952 pracoval v kontrarozvědce a rozvědce. V letech 1940-1947 pracoval v politickém oddělení Jewish Agency. V r. 1944 byl činný v organizaci Bricha, která v letech 1944-1948 organizovala ilegální emigraci bezmála 250 000 Židů z Polska, Maďarska, Československa, Rumunska, Jugoslávie a Sovětského svazu do Palestiny.  

Před vznikem Státu Izrael se pan Kollek zabýval nelegálním dovozem zbraní z USA pro Haganu. Například v květnu 1948 zakoupil v Mexico City letadla za million dolarů. Stal se zakladatelem izraelské rozvědky a její spojkou s CIA. V r. 1956 předal CIA Chruščovovu tajnou zprávu na XX. sjezdu KSSS. Byla to všechno jenom kamufláž.

V letech 1951-1952 pracoval na izraelském velvyslanectví v USA. Poté působil jako generální ředitel premiérského úřadu. V letech 1956 – 1964 byl předsedou vládního výboru pro turistiku. V r. 1964 se stal předsedou rady výboru pro Izraelského museum, jehož založení bylo umožněno díky jeho kontaktům na velké mecenáše a finančníky. Po letech práce ve státním aparátě se stal  starostou Jeruzaléma v r. 1965. Tuto funkci zastával do r. 1993. 26. dubna 1990 se sešel s Václavem Havlem bezprostředně před jeho návštěvou Kfar Masaryk.  Zemřel 2. ledna 2007 ve věku 95 let. V tomtéž roce opublikovala britská kontrarozvědka MI5 zprávu, že Kollek jí od května 1945 pod krycím jménem Škorpion předával informace o židovských podzemních organizacích Irgun a Lecchi, což napomhlo zatčení mnoha jejich členů.

Ještě zajímavější než osoba Teddyho Kollka byla organizace Keren Hayesod, kterou měl zastupovat na té recepci na počest Jana Masaryka recepci, organizované na počest Jana Masaryka v Grosvenor House v Londýně v květnu 1941 československými Židy.

Podle české Wikipedie (doplněno o další zdroje) impuls  ke vzniku Keren Hayesoddal v červenci roku 1920  Světový sionistický sjezd v Londýně, aby pomohla obětem pogromů ve východní Evropě založit nový domov v Palestině. Oficiálně tato organizae vznikla 24. prosince 1920. Roku 1926se její sídlo přesunulo do Jeruzaléma. Během druhé světové války až do založení Státu Izrael tisícům Židům pomáhala při útěku do později založeného Státu Izrael. Během prvních dvaceti let ziskala  9 604 000 Liber šterlingu  [50 000 000 $], což zahrnovalo 7 817,000 liber v darech, z čehož 3 692 000 liber pocházelo z USA. Organizace investovala 9 340 000 liber, z toho 2,924,000 liber bylo použito na financování  kolonizace, 1 699,000 na kulturu a výchovu, 1,099,000 na imigraci, 1,025,000 na veřejné práce, 859,000 na národní organizaci a bezpečnost, 736,000 na městské osídlení, 375,000 na zdravotnictví a 360 000 na financování administrativy Jewish Agency.

V čele organizace stál sbor důvěrníků, který byl a je jmenován sionistickou organizací a Jewish Agency. Kromě financování Jewish Agency měl Keren Hajesod zodpovědnost za ekonomickou a finanční podporu Židů v Palestině. Až do vzniku státu Izrael v roce 1948 suploval fond v mnoha ohledech státní správu. Financoval rozvoj ekonomiky, podílel se na zřízení podniků Palestine Electric Company nebo Palestine Potash Company  u Mrtvého moře, zabýval se rozvojem vodního hospodářství (roku 1937 spoluzakládal vodárenský podnik Mekorot,  dále absorpcí přistěhovalců, nebo veřejnými pracemi. Po vzniku státu Izrael část jeho funkcí převzala izraelská vláda a Jewish Agency. Keren Hajesod se pak soustřeďoval na financování absorpce imigrantů a rozvoj osidlování nového státu. Podílel se dosud na zřízení 900 městských i vesnkovských sídel. Status fondu byl nově upraven zvláštním zákonem (Z8kon o Keren ha-jesod) přijatým v Izraeli roku 1956, který jej zahrnul do oficiální struktury řízení státu Izrael a definoval ho jako oficiální zdroj získávání finančních darů pro Izrael v celém světě (s výjimkou USA, kde operují i další aktéři).  Většina přijmů organizace pochází z dobrovolných soukromých darů, které jsou shromažďovány v téměř všech zemích světa  židovskoukomunitou. Organizace vyvíjí aktivity ve více než 40 zemích a zajišťuje přes 60 sponzorských programů, např. pro židovské seniory.  V letech 1948-1963 vybrala 862 500 000 dolarů, z čehož přes 76 % v USA.

Působení Jana Masaryka v USA pro stručnost ponecháme prozatím stranou, ale o jeho orientaci snad prozatím postačí říci, že v denním zpravodaji Jewish Telegrafic Agency, vycházející v USA, vyskytuje jméno Jan Masaryk minimálně v letech 1941-1942 snad každých čtrnáct dní. JTA zaznamenala jeho účast (organizace, projevy) na různých akcích, souvisejících s aktivitami níže uvedeného typu. Vyhledávač pro archív na webu tohoto dodnes vycházejícího periodika prozradil, že jméno Masaryk se tam vyskytlo v článcích 275krát, samozřejmě včetně zmínek o TGM, Kfar Masaryk asi od r. 1925 do současnosti.  

Co se týče Kfar Masaryk, tak tam Jan Masaryk byl v souvislosti s otevřením školy nazvané po jeho otci, pozván v r. 1947 delegací dětí z tohoto kibucu  z Československu a měla to být jeho první zahraniční cesta po Únoru 1948. To si přece nemohl nechat ujít. Lze dokonce řící, že pobyt tam si nechal předplatit Národním shromážděním, kde rozpočtový výbor dle informací JTA v prosinci 1947 schválil položku ve státním rozpočtu pro r. 1948 ve výši 3 500 000 korun na podporu výstavby kibucu Kfar Masaryk. Pozoruhodně skoupý je ale tento zpravodaj, co týče ohlasů na události z 10. března 1948 v Praze v Černinu. Zaznamenává toliko smutek československých Židů ze smrti Jana Masaryka. Ostatní Židé ve světě na něj asi ihned zapomenuli. Uznávám, že tehdy měli jiné starosti. 

Závěr

Teddy Kolek by byl zcela tím správným mužem, který by věděl, co dělat s následujícími rozpory v záznamech, které se řeší až dosazením zmrazené pojistky, tedy zmrazeného dvojníka:

1) jak si poradit s přeřeknutím  mechanoskopa Vichra, že Jan Masaryk, případně jiný občan, který tuto stopu zanechal, se na okně koupelny v sedě pootočil; a s požadavky jeho nadřízeného  JUDr. Görnera na provedení identifikace, což se tak nějak rýmuje s pozdějšími ztrátami důkazů, které by umožnily potvrzení či vyvrácení identifikace;

2) jak se ze 186 cm dlouhána (Daventportová) stane 178 cm trpaslík (pitevní zpráva). To by ještě byl ten nejmenší problém, písař se spletl, přehodil čísla, takže 187. Ale ten protokol poté četlo hodně lidí, mezi nimi i ti, kdož Jana Masaryka znali osobně, kteří měli možnost na tu chybu upozornit (pitvající Tesař, dr. Sum atd.). Horší samozřejmě, že v té pitevní zprávě chybí popis stavu slinivky břišní jako orgánu, který se poškodí při pádu hlavou dolů. Stejný problém pak tam je s trhlinou jednou v levé a jednou v pravé komoře;

3) slepotu prof. Hájka při pitvě, který neuzřel stopy po injekcích do vykloubeného ramene, které mu píchal dr. Klinger. Prof. Hájek výslovně přitom existenci nějakých vpichů popřel. Proti rezolutnímu prohlášení Brandona po smrti a mnoha dalších svědků před smrti dr. Klinger měl píchat každodenně injekce, stojí stejně rezolutní prohlášení prof. Hájka, že na těle pitvaného žádné stopy po injekcích se nenacházely;

4) co dělat třeba s rozdíly mezi léky, které mu měl podávat dle vlastního svědectví dr. Klinger, a zbytky léků nalezenými při chemické analýze obsahu žaludku. Stavem srdce podle Klingera a stavem srdce pitvaného dle prof. Hájka;

5) jak určit místo dopadu Jana Masaryka, když odborní znalci nezávisle na sobě dospěli k zcela rozdílnému popisu příčin a průběhu pádu těla i významu místa dopadu. Problém právě tkví v tom, že třeba prof. Straiuass při svých měřeních vycházel z výšky 178 cm. Navíc dle svědectví Mudr Slezáka v r- 1968 jeho kolega Teplý dospěl ke zcela jinému vysvětlení průběhu pádu těla, než je oficiálně uváděno, dále výšky, z nichž tělo padalo;

6) jak se podelné oděrky na břiše (dr. Teplý)  změnily na kolmé (prof. Hájek), Na břichu, kde dr. Teplý zaznamenal kolmé oděrky, tak tam naopak nalezl prof. Hájek oděrky podélné. Ale každý ví, kdo se podřel, že stačí dané místo umýt, a ten směr oděrků už pak není znát. Takže po převozu na pitevnu pak už pan prof. Hájek už hovořil a mohl hovořit o kolmých oděrcích

7) rozpory mezi svědky, co se týče doby úmrtí;

8) rozpory mezi jednotlivými znaky úmrtí, kdy jeden z nich ukazuje na šestou  hodinu ranní a druhý na druhou rodinu ranní. (ohledací protokol dr. Teplého);  Na jedné straně ztuhlou, chladnou, nekrvácející mrtvolu, které se ale z podélných oděrek objevují čerstvé kapky krve. Tedy zemřela před pěti hodinami, ale zabořila, utrhla si srdce, podřela se před několika minutami.

9) přítomnost tří komand na místě činu (Schramm, Vavřík a Korotkov);

10) logistickou záhadu, že sanitce to trvalo tři hodiny od 12 do 15 hodin, než překonala vzdálenost mezi Ministestvem zahraničních věcí a Ústavem soudního lékařství, když původně tam měla dojet už po osmé hodině. A proč zesnulého Dr. h. causa tak brzo pitvali, když Hájkova učebnice doporučovala ptivu provést až po 24 hodinách po předpokládané době úmrtí;

11) svědectví vojina Hradní stráže o přepravě poněkud zcepenělého Honzy do Černínského paláce o desáté hodině večerní za doprovodu dvou dalších osob, které identifikoval jako Zorina a Clementise, v době, kdy se tatáž osoba, tedy Jan Masaryk měla nacházet ve svém bytě (svědectví Topínky a Příhody), dále svědectvím jedné mladé dámy Hany Votýpkové, která uzřela tutéž osobu v okně Černínského paláce o půlnoci za poněkud dramatických okolnosti

12) působení Rudé kapely, specializované na atomovou špionáž, v Praze v březnu 1948 (Sterlingová), personifikované právě Korotkovem a Bělkinem (svědectví Paršiny), čirou náhodou velice podobných Clementisovi a Zorinovi a doprovázené narážky v odborné a v memoárové literatuře, že právě v případě odchodu Jana Masaryka z veřejné scény hrála svou podstatnou roli atomová špionáž.

13) Samozřejmě, že veškerý fotografický materiál si lze strčit za klobouk  protože se jedná o to, co lze označit za měkké důkazy, ale přes ně se lze dostat k těm tvrdým důkazům. Jenom k těm uším: Pokud lze srovnat uši ve velmi krátkém období, tedy ucho Jana Masaryka v Sezimově Ústí a ucho postavy na katafalku, tak obě uši výrazně liší na rozdíl třeba od neměnného tvaru uší živého i mrtvého Klementa Gottwalda.

Pozn. Podle googlovacího přezkumu připomenul 66. výročí velkého skoku Jana Masaryka do země zaslíbené  toliko Daily Time NG (Nigerie)..

Obráze: Teddy Kollek převzato z

http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-50110091.html