Kdy opravdu byl pohřben Jan Masaryk

Proč je důležité číst Vacovský zpravodaj

Lze  s potěšením konstatovat, že Vacovský zpravodaj v ročníku 32 , č. 3 z 24. března 2014 vedle výzvy majitelům čtyřnohých miláčků, aby po nich uklizeli extramenty,  rovněž stejně důrazně svým čtenářům připomenul, že 10. března 1948 za nevyjasněných okolností zemřel Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí ČSR, syn prezidenta T. G. Masaryka (*14. září 1886). Útěchou pro pozůstalé mohlo být, že na stejném místě tohoto zpravodaje bylo vzpomenuto úmrtí J. V. Stalina pět let poté a Karla Kryla. Ale i jinak daná rubrika Výročí v březnu představovala docela černou knihu  všech zločinů lidstva, na než si bylo možné vzpomenout. Jenom jestli to nebylo a není všechno tím, že v tomto měsíci 13.3.1781 William Herschel objevil planetu Uran, ale domníval se, že je to kometa.

Co Čech, to herec

Ve slabém světle nejen této komety, ale i publikace  Kdy opravdu zemřel Jan Masaryk (viz obrázek), kde podle anotace Městské knihovny v Praze [publikace se snaží objasnit průběh událostí kolem Jana Masaryka v březnu roku 1948, zároveň rekonstruuje několik souběžných, možná souvisejících událostí na přelomu 40. a 50. let 20. století. Popisuje širší kontext československé zahraniční politiky, zejména podporu Státu Izrael a dodávky čs. zřbraní izraelské armádě. Masarykův vstřícný postoj vůči Izraeli měl závažné důsledky pro další osudy demokracie v Československu. V Černinském paláci zahynul roku 1948 Masarykův dvojník] je možné učinit toliko jeden závěr:

Truchlící Češi se v masovém měřítku 1. března účastnili generální zkoušky na připravovaný film proslulého hollywoodského režiséra Otty Katze Pohřeb Jana Masaryka, v němž byly pro větší efekt dokonce upravována filmová políčka se záběry uší údajně zesnulého ministra, aby alespoň někdo nevěřil tomu, co vidí. A 15. března 1948 jsou pak dodatečně dotáčeny některé scény.

Češi si už v roce 1948 si rádi zahráli v ochotnickém představení v buržoazně demokratických revolucích, probíhajících v té době v celé Evropě, aby vypadali světově.  Od té doby mají díky dalšímu sexuálnímu výtečníku Josefu Kajetánu Tylovi a Matěji Kopeckému, tvůrci českého Kašpárka divadelnictví v krvi.

Ano, české národní obrození bylo pouhým divadlem, kdy  několik tzv. obrozenců, aby jejich řečem o sexuálních hrátkách s manželkami rakouských policistů nemohli rozumět ani agenti slavné mravnostní  c.k. rakouské policie, se začalo mezi sebou se dorozumívat v uměle vytvořeném jazyce, češtině. A hrát v této řeči dokonce i loutková představení pro prostý venkovský lid, který se začal houfně stěhovat do měst,  protože si naivně myslel, že se tamtéž domluví v této nesrozumitelné hatmatilce. Ale narazil toliko na Němce, vůči nimž se pak rychle začal vyhraňovat a těm obrozencům v těch jejich divadlech začal s nadšením tleskat (F .L. Věk).

Na rozdíl od divadelního představení v r. 1848, které bylo svého času historiky uváděno pod názvem Buržoazní revoluce, kde však chyběl hlavní hrdina, který se narodil až o několik desítek let později, tj. česká buržoazie (viz i černobílý seriál TV Sňatky z rozumu), sehrál o sto let později svou životní roli hlavní hrdina filmového trháku Jan Masaryk téměř bez chybičky.

Existuje několik vysvětlení, proč uvedené datování mohlo být u daných fotografíí uvedeno vadně z technických příčin. Z pohledu velké historie lze ale pouze dovodit, že 1. března truchlící Pražané nad skonem demokracie stojí před Černinem, kde čekají na razítko do  pasu, aby mohli legálně odcestovat ze země. A Masaryk se z toho zhroutí tak, že po několika dnech skáče raději z okna. Je přece znám jeho výrok: Já to nevydržím, jak mi nadávají. A toho sebevraha pak po dalších několika dnech potichu  bez velkých cavyků pohřbili.

S touto možnou  životní realitou je jedině v rozporu existence filmu Jan Masaryk Funeral, která se tváří jako důvěryhodný záznam velkolepě pojatého pohřebního průvodu s rakví Jana Masaryka téměř všemi městskými částmi Prahy, pojatého jako lapač na zájemce o světoznámé památky naši metropole,  poněkud poznamenané regulaci nájemného, jehož sté výročí můžeme nejpozději v příštím roce mohutně oslavit.

Zpráva o Janu Masarykovi v kibucu Kfar Masaryk

Možnosti, že Jan Masaryk opravdu zesnul 29. února 1948, aby byl poněkud urychleně pohřben alespoň editorem webových stránek  The Life Picture Collection 1. března 1948 odporuje informace, která se objevila ve skice publikována v článku Symbol Izraele je v krizi v Ekonomu  z 15.8. 2011, který tak nějak po letech usilovného pátrání objevil na sklonku roku 2014 i naprosto přisleplý vyhledávač Google.

Podle této reportáže z místa činu nějaký pan Fischer z kibucu Kfar Masaryk naprosto vážně tvrdil autorovi článku, že Masarykovo jméno se nám potom připomnělo i v 50. letech, kdy tu nedaleko byl sládkem v pivovaru nějaký Masarykův synovec, avšak podle současného stavu genealogického výzkumu rodiny Masarykových měl sice Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) čtyři sourozence Martina Masaryka (1852-1873), Jana Masaryka (narozen 1951- zemřel 1951), Františku Masarykovou (narozena i zemřela v tomtéž roce 1858) a Ludvíka Karla Masaryka (1854-1912). Ten poslední měl jedinou dceru Ludmilu (Lipovou), která  byla neteří TGM,  toliko tedy jednonásobného strýčka. Vzhledem k současnému stavu historického výzkumu (manipulace s údajnou mrtvolou, foto na webu kibucu Kfar Masaryk) se tedy  nutně mohlo a muselo jednat nikoliv o synovce, ale o syna Tomáše Garrigue Masaryka, tedy Jana Garrigua Masaryka (narozeného 1886, zemřelého někdy po r. 1973 v Izraeli).

Jestřáb Kojzar  kontra hrdlička Jakoubek

Vzhledem k výše uvedenému faktu je poněkud podivné, že ani tak pozoruhodně inteligentní novinář Kojzar, vyzbrojený koryfeji dokonce brněním marxisticko-leninské estetiky  nepochopil, a nebo nechce pochopit že v tom roce 1948 šlo o pouhé divadelní drama určené opět zahraniční veřejnosti, takže jak prodaná nevěsta tvrdošíjně prohlašoval v Haló Novinách 5.3. 2012 v článku Jan Masaryk  tragédie ministra, že Jan Masaryk v náhlém pominutí smyslů se vrhnul z okna na dláždění nádvoří paláce, což mělo svůj mezinárodní ohlas, protože pan James V. Jakoubek (May 24th 2012 ) na blogu pana Hedvička ostře se vymezil vůčí tvrzením soudruha Kojzara – fantasty, nebo lháře, známého tlučhubu ve službách Strany rodné, aniž by ten článek četl celý, neboť zájemce o něj jest žádán o jakousi registraci včetně požadavku valut. Jelikož nejsem na hlavu padlý, abych komunistům českým věnoval byť i jen jeden jediný cent, zde dokonce tak říkajíc na podporu pitomostí a lží soudruha Kojzara Jaroslava proslulého šířením výmyslů, neověřitelných drbů a vším jiným co on sám "b" nazývá, byl jsem dalších blábolů jeho ušetřen. Přitom určitě stačilo dojet do nejbližší knihovny a použít služeb MVS. Klasika, a nebo mají za Velkou louží tuto  veřejnou kulturní vymoženost v havarijním stavu.

Nejenom soudruh Kojzar se ale dopustil drobné chybičky, kterou nepostřehl pan Jakoubek, když citoval jeho větu, že přesně ve 12:02 vysílá rozhlas smutnou zprávu - Dnes v ranních hodinách spáchal sebevraždu ministr zahraničí Jan Masaryk.

Co všechno slyšel a viděl pan Schwarzenberg

Po letech pana Schwarzenberga při jeho nástupu do funkce ministra věcí  osvítil z ničeho nic duch svatý  a svěřil se časopisu Instinkt , jak to přesně všechno bylo,  i  když to ještě bylo před jeho slavnou návštěvou Izraele. Pan ministr rovněž nesdělil obecenstvu, kde přesně se nalézalo údajné Masarykovo rádio, jehož šoupání po místnostech bývalého Masarykova bytu tak špatně hlídal.

Prošel jste se už ministerstvem? Právě včera (11.1.) jsem procházel částí, abych pozdravil aspoň některé zaměstnance, ale celé ministerstvo jsem pochopitelně neprolezl, vždyť je to ohromný barák! Na to bych potřeboval aspoň rok. Co říkáte interiéru? Je to manýristická stavba, s příliš vysokými stropy, takže by to vyžadovalo nábytek a obrazy pro obry, aby to bylo proporční, jestli rozumíte. Podívejte se na ty ohromné dveře - všechno je vedle nich mrňavé... Když tento palác stavěl starý Černín, byla to zvláštní doba - on byl na vrcholu své moci, podle toho stavěl a potom se ukázalo, že i pro jeho rodinu je to příliš nákladná záležitost. Nejpříjemnější prostory jsou v podkroví. Tam (???) byl i byt vašeho předchůdce Jana Masaryka - už jste se byl podívat v koupelně, odkud údajně vyskočil, aby spáchal sebevraždu? Tam jsem se byl podívat hned na začátku roku 1990 a od té doby je mi jasné, že to nemohla být sebevražda. Jan Masaryk byl korpulentní člověk a já si nedovedu představit, jak by vylezl na to okýnko, když by to bylo mnohem pohodlnější hned za rohem z velikých oken, která vedou na stejné nádvoří. Ta sebevražda je prostě nesmysl. Zatrnulo vám, když jste do té koupelny vstoupil? Samozřejmě! Vždyť já si tu událost pamatuju. To vám muselo být tak deset let? No - deset mi bylo. Bydleli jsme ve Voršilské ulici v Praze, měl jsem zrovna chřipku jako teď, tudíž jsem nebyl ve škole, v devět ráno (tedy v osm hodin západoevropského času – pozn. J.Ř) jsem poslouchal zprávy a slyším, jak hrají Blaník nebo Vyšehrad - vážnou muziku, od té doby, když to slyším v rádiu, hned dávám bacha.. A za chvíli oznámili, že Jan Masaryk zemřel. Dodnes vám můžu přesně říct, na jakém místě jsem ve Voršilské stál a kde hrálo rádio. Byl jste na pohřbu? Samozřejmě - stáli jsme, nemýlím-li se, na rohu Vodičkovy ulice a já dodnes vidím průvod, jak nesou rakev, ty zasmušilé obličeje, mnoho lidí mělo slzy v očích. Každý věděl, že je konec - Jan Masaryk byl až iracionálně poslední naděje, poslední světlo, které ještě zářilo z první republiky. A najednou zhaslo. Potkal jste někdy osobně Jana Masaryka? Na to jsem byl příliš malé dítě, ale rodiče ho znali. Hlavně matka, poněvadž oba mluvili rádi anglicky - matka měla skotskou babičku a její rodný jazyk byla angličtina. Po válce byla na recepci ve Španělském sále, a tak se kolem sebe rozhlíží - to už tam chodili různí lidé - a najednou za sebou slyší hluboký hlas v angličtině. Obrátila se a kdo to nebyl - pan ministr zahraničí. On věděl, že ráda slyší angličtinu.

Můj komentář: Škoda, že pana Schwarzenberga  duch svatý neosvítil už pár let dříve a nesdělil tato závažná fakta vyšetřovateli Havlovi, který přiměl jednoho partyzána na mučidlech změnit svou původní výpověď, že ráno v Panenských Břežanech si vyposlechl spolu s majorem Schramem zprávu o smrti Jana Masaryka. Pan vyšetřovatel předložil totiž svědkovi písemný doklad, že tato zpráva mohla být nejdříve vysílána československým rozhlasem až v poledne desátého března.  

Nepřímo informaci pana Schwarzenberga potvrzuje vzpomínka Petra Hrubého na puč v r. 1948, kterýkdyž rozhlas  oznámil, že Jan Masaryk byl nalezen na dvoře Černínského paláce pod okny svého bytu a že skončil sebevraždou, rychle tam došel. Doufal, že to bude znamení k opravdu lidovému pokusu zvrátit puč a budou tam davy. Byl  však znovu zklamán. Na prostorném náměstí  byl sám. Nepustili ho  k ministrovým tajemníkům, které  poznal, když  dojednával schůzku Klubu mladých s Janem Masarykem. Na chodbách bylo vzrušení a zmatek. Před jinými vraty Černínského paláce opodál hlídkoval starší muž. Šel  k němu, aby se dověděl pravdu. „Prosím vás, neptejte se na nic, jsem legionář, mám ženu a děti, nemůžu vám nic povídat“, žebronil s uplakanýma očima. „Tak mi alespoň povězte, je to pravda, jak říkal rozhlas, že spáchal sebevraždu?“.„Ne, není“, řekl rozhodně a rychle zmizel za vraty. Bojím se, že i tento strážce pravdy a Černínského paláce se ocitl na seznamu mnoha obětí případu (šlo zřejmě o pana Klapku – pozn. J.Ř.). Za nějakou dobu z vrat vyjel velký vůz. Myslel jsem, že odváží Jana Masaryka. [tedy před 12 hodinou – pozn. J.Ř.] A tak jsem taky šel domů. Nikdo mě od té doby nemohl přesvědčit, že to byla sebevražda.

Svědectví Olgy Masarykové

Je ovšem otázkou, jak by pánové Hrubý, Jakoubek a Schwarzenberg roztrhali na kousky stanovisko paní Olgy Masarykové-Revilliodové, která nejprve dosti hodně dlouho zastávala  názor, že její bratr spáchal sebevraždu skokem z koupelny svého ministerského pobytu  z důvodů psychologických a morálních. . Asi ne náhodou výše uvedené bojovníky s komunistickou hydrou by podle svědectví některých svých přátel ani nepustila přes práh vlastního domu, protože podle ní všichni Češi jsou komunisti.

V r. 1968 v souvislosti s oživeným zájmem o kauzu Jan Masaryk začala pani Olga tvrdit, že její bratr by nikdy neskočil z okna, protože jí při její návštěvě Prahy na podzim r. 1947 ukazoval prsten, v němž měl být ukrytý jed s tím, že v nejhorším případě ho vypije, což měl podle ní také učinit, takže pád Masarykova těla z okna v Černínu se nikdy nekonal, protože nebylo přece možné, aby Jan Masaryk měl tak hrozný a ne­důstojný konec, jaký byl popsán v některých pramenech.

Teprve v  r. 1976 se paní Olga přiklonila k myšlence, že Jan Masaryk byl zavražděn, když už patrně zesnul i ten jeho údajný bratranec v Izraeli.  Jinak řečeno,  podobně jako profesor Hájek, který byl ochoten diskutovat jak o sebevraždě, tak i vraždě, a rovněž tak tvrdit, že se nikdy nepřiblížil k Masarykovi více než na tři metry, později už jen prý se uchýlil v hluboké  mlčení, tak Olga Masaryková dělala vše pro to, aby ani náhodou někdo nezavadil o údajného synovce TGM v kibucu Kfar Masaryk. Jestlipak se snažila toho svého příbuzného někdy kontaktovat? Jak profesor  Hájek, tak i paní Masaryková použili metodu, kterou zná asi každý podprůměrný lhář, který dotlačen do kouta, jednu lež střídá druhou, přijatelnější pro okolí, jenom aby pravda (třeba, že měl rande s muslimkou) nevyšla najevo.

Libuše Paukertová-Lehárová jako nevěřící Tomáš

Tuto proměnu stanovisek paní Olgy Masarykové ((25. 5. 1891 – 12. 9. 1978), provdané za ženevského lékaře Henri Revillioda ke kauze Jan Masaryk zaznamenala paní Libuše Paukertová-Leharová,  vnučka Františka Udržala, prvorepublikového předsedy vlády a dlouholetého ministra národní obrany. Jak autorka knihy V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou poznámenává, tak její rodina přijímala tvrzení sestry Jana Masaryka vždy s velkou rezervou, neboť její otec totiž s sebou nesl přes hranice různé písemné mate­riály včetně dokumentace o vraždě Jana Masaryka, spáchané NKVD pod kontrolou Valeriana A. Zorina, který za tím účelem přijel začátkem března 1948 znovu z Moskvy do Prahy. Předtím tam byl v době únorového puče, i když už nebyl sovětským vel­vyslancem v ČSR. Je nutné si uvědomit, že by stačil nejmenší náznak o úmys­lu Jana Masaryka nebo pouhé sondování možnosti týkající se poskytnutí letadla na příslušných místech v Londýně, tehdy dost infikovaných agenty NKVD, aby Stalin dal rozkaz a k „se­bevraždě". NKVD muselo jednat velmi rychle a nestihlo zahla­dit včas všechny stopy. Nebyl to „perfect crime", perfektní zlo­čin z detektivních příběhů. Většinu přímých svědků pak postupně s pomocí StB zlikvidovalo, ale ne všechny a okamžitě. Akci nakonec dokončilo důkladně promyšlenou dezinformační kam­paní, vedenou s pomocí schopných jedinců, získaných u nás i v zahraničí. Můj otec dokumentaci o smrti Jana Masaryka, svě­řenou mu v Praze před útěkem, předal při první příležitosti západním službám a dál o ní nemluvil, ani s paní Olgou. Paní Olga a na­konec o tom jednou sama začala debatu - poprvé a naposledy. Ten den byla obzvlášť mentálně svěží. Také už měla předtím možnost si přečíst o případu mnoho věcí a byla dobře infor­movaná. Věděla, že vzhledem k poloze těla na dlažbě nádvoří, JGM sám neskočil a že smrt nastala vprostřed noci nebo v brz­kých ranních hodinách 10. března 1948. Byla ochotna přijmout to, že Jan Masaryk nespal s nebezpečným prstenem na ruce a že v případě přepadení ve spánku by ho asi těžko včas našel a po­užil. Kdyby se otrávil jedem o samotě a byl pak nalezen mrtev někým ze svého okolí, proč by byl přenesen na nádvoří a navíc v pyžamu. Byla připravena se mnou projít a prozkoumat různé další možnosti či scénáře sebevraždy. Avšak s pokračující debatou bylo čím dál jasnější, že odmítá „a priori" tezi vraždy a že není ochotna ve věci ustoupit. Nabyla jsem dojmu, že chtěla při­jít během diskuse na takový způsob sebevraždy, který by nebyl v (přílišném) rozporu s dosud zveřejněnými fakty. V posledních dvou letech svého života, tedy asi od roku 1976, paní Olga v Anglii běžně tvrdila, že její bratr Jan Ma­saryk nespáchal sebevraždu, protože takovou věc jako věřící nemohl udělat. To opakovala při několika příležitostech před řadou svědků.

Bylo ústředí NKVD na Lubjance, aneb kdo by měl dostat Řád myšího kožíšku

Naštěstí nemusíme čekat, až se otevřou archívy různých zahraničních tajných služeb, které jsou podle všeho plny dokumentů o smrti Jana Masaryka, exportovaných četnými československými uprchlíky z lidově demokratického ráje, abychom se konečně dozvěděli něco bližšího o úloze NKVD v Praze. Stačí si přečíst knihu Arkádie Vaksberga Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi [Praha: Garamond 2008, přeloženo z francouzského orginálu, vydaného v Paříži v r. 2007 (!), s.127-134], od něhož se dozvídáme s úžasem, že Beneš byl přesvědčený antikomunistou a jeho vláda byla z většiny sestavena z demokratických politiků, kteří tehdy byli proti novému režimu, s výjimkou vícepremiéra Klementa Gottwalda. Stalin nehodlal takový nepořádek  tolerovat [to se nedivím – pozn. J.Ř.]. Beneš po několika mrtvicích si přál „zachránit zemi a vyhnout se krvavé lázni“ sesadil dvanáct „kapitalistických ministrů“, kteří byli pochopitelně nahrazení komunistickými „proletářskými  ministry“.

Můj komentář: Jsou-li informace uvedené v ostatních částech knihy stejně tak přesné jako výše i níže uvedené, tak NKVD a KGB jsou standardními příklady toho, jak jsou tajné služby přisleplé jako strýček Google, postížený nevylečitelným zeleným zákalem. Jak sám autor tvrdí, jeho práce je založena na šeptandě, nikoliv na dokumentech, které mohou být zfalšovány. Ale náš vynálezce smrtící laboratoře směle pokračuje:

 Na oplátku Moskva akceptovala, že ministrem zahraničních věcí zůstane Jan Masaryk. Stalin si ho netroufl otrávit, Pitvu by vykonávali čestní lidé, takže by nemohlo být na sto procent jisté, že by nenašli stopy po toxické látce. Sestavil velmi jednoduchý, téměř primitivní plán. Masaryk měl dobrovolně opustit svou funkci a odjet do zahraničí („tam ať nás pomlouvá, jak chce“), v případě odmítnutí měl být jakkoli zlikvidován a smrt prohlášena za sebevraždu.

Do Prahy byl vyslán profesionální vrah, který měl na kontě likvidaci sovětského uprchlíka Georgie Agabekova v r. 1937 [jeho ostatky nebyly nikdy nalezeny – pozn.J.Ř.] a sekretáře Mezinárodní unie trockistů Rudolfa Klementa v Paříži v roce 1938 [náhle zmizel 12. července 1938 a části jeho mrtvoly byly nalezeny v Seině koncem srpna – pozn. J.Ř.]  Vrcholem jeho kariéry byl únos Imre Nagyho z Buidapešti v r. 1956 [jeho tělo bylo údajně do hrobu na okraji Budapešti pohřbeno pod jiným jménem – pozn. J.Ř]. Byl to Alexandr Korotkov (alias Korotin, Kudrijavcev, Stepanov nebo Erdberg), veterán a virtuózní terorista, zahraniční agent Lubljanky, generál Státní bezpečnosti, génius zahraničních informací, který byl tehdy šéfem 4. odddělení  Informačního výboru (tedy odboru špionáže) a zástupcem  vedoucího sektoru DP (diverze a teror). To, že byl tak vysoce postavený generál vyslán do Prahy, svědčí o důležitosti jeho úkolu. Zcela jistě se jednalo o operaci, která měla skončit smrtí. Korotkov byl po návratu do Moskvy dekorován řáem Rudého praporu (pošesté, nepočítáme-li ostatní řády) „za příkladné vykonání speciálního úkolu“ Během perestrojky se v archivech tajná oficiální složka týkající se tohto ocenění a bylo možno porovnat datum tohoto dokumentus datem speciální mise. Pavel Sudoplatov, Korotkovův nadřízený, přijel do Prahy, aby ho zastoupil, protože potřeboval po tak náročném úkolu dovolenou (?!). Úkolem Sudoplatova, účastníka vraždy Trockého, bylo dosáhnout Benešova odjezdu ze země. O mnoho let později mi penzionovaný plukovník z Lubljanky Lev Vasilevský, rovněž účastník vraždy Trockého, na sklonku svého života za Gorbačova v Ústředním domě literátů v Moskvě jednoho dne na otázku,zda je pravdou, že Masaryk byl zavražděn a Benešovi „zkroutili ruce“, mi sdělil s“překvapeným pohledem: „Politika se nedělá v bílých rukavičkách, je to špinavá práce“.

Můj komentář: Návštěvník domů literátů, kde je nutno hledat správné inspirující sídlo pro centrum desinformačních operací, Arkádij Vaksberg má ve svém vyprávění mezeru. Vůbec nevysvětluje, proč se nepodařilo přimět Korotkovovi a Sudoplatovi Masaryka a Beneše k emigraci. Naopak o dvě stránky dále zdůrazňuje, že průběh vraždy [Tak  jak jej popsala americká novinářka Claire Sterlingová, podle níž se dva muži dostali do Masarykova bytu přes koupelnu, která měla svůj vlastní vchod, probudili Masaryka a snžili se ho donutit vyskočit z okna, což se nepodařilo Vrazi se uchylíli k dalšímu scénáři.] odpovídá zhruba faktům,které máme k dispozici. Jelikož známe styl vraždění, které v té době používali četní agenti Ljublanky všude na světě, můžeme logicky předpokládat, že vrazi píchli Masarykovi injekci uspávacího prostředku. Jenom se lze divit, že ti světoví mistři z Vaksbergovy smrtící laboratoře si nevšimli toho prstenu na Masarykově ruce, jak o něm bájila jeho sestra, a nepřiměli ho jednoduše vypít bolehlav v něm ukrytý. Alibi by jim jistila dokonce ctnostná Olga.

Zdroje z české strany houfně uvádějí, že berijovské gorily na přímý příkaz Stalina přijely zavraždit Jana Masaryka jenom proto, že chtěl emigrovat. Normální  by tedy bylo, kdyby Korotkovovi padl Masaryk do náruče a sdělil mu, konečně se můžu zbavit toho razítkování pasů. Vás mi seslalo samo nebe. Vaše zkušonosti s dvojníky se mi mohou hodit. Co se týče toho šťastně nalezeného osobního svazku Korotkova v časech perestrojky, tak to spíše vypadá na velmi šikovnou přípravu Sudaplotova k přechodu na druhý břeh.

Ale už víme, kdo byl karikován v pohádce o princezně ze zlatou hvězdou na čele, kdy tam kuchař přebírá vyznamenání se slovy Teď už budu mít řády dva. Ti tehdejší filmaři měli odvahu, když takové filmy točili v Československu, v němž vládly teroristický režim a ovzduší strachu. Měli by dostat posmrtně Topolánkovu medaili.

Kdo byl komisař Kadlen a další nepřesnosti literáta Vaksberga

10. března 1948, pár dnů po komunistickém státním převratu „bez prolití krve“ byl za úsvitu nalezen Masaryk na dvoře Černinského paláce pod okrny svého bytu. Ležel na levém boku, byl bos, pouze v pyžamu, levou ruku pod tělem a pravou ruku odhozenou stranou, kosti jedné nohy byly rozptýleny po dlažbě: dalo se předpokládat, že narazil na zem nejprve nohou. Mrtvola ležela čyři metry od okna. Gottwaldova vláda okamžitě rozhlašovala, že ministr spáchal sebevraždu. Tato verze předpokládala, že by se najednou v pyžamu probudil a vrhnul se z okna.

Naštěstí ještě všichni úřednicí nepracovali podle rozkazů svých sovětských kolegů. Zdeněk Borkovec přišel do Černínského palace hodinu po nalezení martvoly a všiml si, že ministrova ložnice je ve strašném nepořádku. Střepy skla na podlaze, polštáře v koupelně, čtrnáct nedopalků dvou různých značek, což znamenalo, že kuřáci byli nejméně dva a že se zde nějaký čas zdrželi. Zástupce ministra Bohumíl Příhoda a soudní lékař Wilibald Hoffman zjisitili, že všechna okna v bytě byla zavřená, kromě okna v koupelně, ze kterého se Masaryk podle oficiální verze vrhl. Toto okno, které bylo vždy zavřeno, se ale nacházelo metr třicet nad podlahou, zatímco okno v ložnici, které bylo jen v šedesáti centimetrech. Není třeba nic dodávat ...

Po dvě desetiletí jakékoliv pokusy vyjasnit historii případů Masaryka a Beneše naražely na tabu. Dokonce nebyla jména obětí nikde a v žadném kontextu uváděna, tím méně v Sovětském svazu. V roce 1968 vzkřísilo Pražské jaro jednu z nejtragičtějších stránek historie státu. 5. Dubna nařídil Alexandr Dubček pátrání po skutečné příčině smrti Jana Masaryka. Bývalý spolupracovník minsterstva zahranisčních věcí, Pavel Straka, byl prvním svědkem. V noci z 9. na 10. března 1948 byl ve služebních prostorách Černinského palace. Kolem půlnoci slyšel na dvůr vjíždět několik aut. Nemohl opustit svojí kancelář, protože dveře byly zamčené zvenčí. Všechny telefonní línky, včetně tísňové línky na prezidenta, byly přerušeny. Když kolem čtvrté ráno vozy zase odjížděly, dveře kanceláře byly znovu odemčeny. Na dvoře spatřil Masarykovu mrtvolu. Straka ihned pochopil, kdo měl zájem na tom, aby nemohl mluvit. Odvážil se zatelefonovat pouze své dobré známé, vdově po spisovateli Karlu Čapkovi, a vyprávěl jí, co viděl. Brzy byl zatčen a odsouzen k trestu vězení za „vlastizradu“ (podle novinářky za homosexualitu – pozn. J.Ř.). Vdova po Čapkovi před smrtí potvrdila, že jí Straka tuto historii před dvaceti lety vyprávěl. Ve stejné době vyšlo najevo,  že lékař kriminální policie Jaromír Tichý, který prohlížel premiérovo tělo a krátce na to si píchnul benzínovou injekci a odešel „dobrovolně“ z tohoto světa, a že jeho žena také spáchala sebevraždu. V květnu roku 1948 byl za podivných okolností zavražděn major Státní bezpečnosti Augustin Schramm. Podle vyšetřování, které nařídil Dubček, byl Schramm organizátorem a možna i vykonavatelem vraždy, protože přesně plnil Korotkovovy rozkazy. Hned po vraždě byl zatčen policejní  komisař Jozef Kadlen, čestný muž, který se snažil vykonávat svou funkci podle svého nejlepšího svědomí. Udělal tu hloupost, že naléhal, aby bylo Masarykovo  tělo exhumováno, a tvrdil, že na vlastní oči viděl za pravým uchem ministra krvavou stopu, zakrytou kyticí pomněnek, o níž se domníval, že jsou stopou po injekci. Fotografii Masaryka v rakvi, kterou vidělo mnoho lidí, byla ihned stažena ze všech redakcí novin. Kadlen zemřel během výslechu. Byla to přirozená smrt, nebo mu pomohli. To se nikdy nedozvíme.

 Můj komentář: I když k panu Vaksbergovi dokonce dolehla slává profesora Strausse, tak jeho objev nové oběti komunistické zvůle se mi ani s pomocí jmenného restříku publikace Jan Masaryk: úvahy o jeho smrti se mi nepodařilo identifikovat.  Hlavně se ale opět podařilo tomu laborantovi  experimentujícího s DDT na zahrádce NKVD dokonale zpochybnit čas pohřbu Jana Masaryka, protože pomněnky kvetou od dubna do května.

 Je nutné vyzdvihnout jeho kritiku hypotézy o sebevraždě pana ministra:  Tato hypotéza nevysvětluje, proč místo sebevraždy nezvolil pan ministr jiný způsob (dodávám také – pozn. J.Ř., Palach třeba napsal dopis), jak upozornit Západ na nebezpečí, které představuje Moskva pro Francii, Německo a Anglii, proč do Prahy přijel Alexandr Korotkov, ani proč byl dokorován za „přříkladné plnění  zvláštního úkolu.Tato fakta tvoří podle pana zahradníka logický řetězec a jsou sama o sobě důkazem. Je ale otázkou, jak do toho řetězce zapadají ty pomněnky a zda tento řetězec nebyl vytvořen v jedné literární kavárně v Moskvě, aby nezakryl jiný reálný řetězec, svědčící o pašování plutonia z USA do SSSR přes Prahu. Dnes už jde samozřejmě jenom o procvičování mozků. I podle pana Vaksbergera tehdy sovětské tajné služby produkovaly dvojníky jak na běžícím pásu.(s. 121)

Fantasta Kostlán

 Ani fakt, že bude pověšen spolu s komunistou Kojzarem, ani skutečnost, že pan Korotkov byl po svém návratu z Prahy dekórován Řádem myšího kožíšku, nezabránily panu Kostlánovi tvrdit, že dotyčný hrdina vůbec kdy existoval: Řekne-li se ovšem Jan Masaryk, začnou náhle všichni hovořit jen o okamžiku jeho smrti, k níž došlo pádem z okna v pražském Černínském paláci v noci z 9. na 10. března 1948 – jako kdyby ten člověk před svou smrtí vůbec nežil a neexistoval.Zastánci vraždy Jana Masaryka se nikdy pořádně nevyrovnali s tezí, kdo a proč by ho vlastně chtěl zabíjet.

 Svědectví Hedy Čechové (* 17. července 1928), jak Jan Masaryk (*14. září 1886) harašil a jak se jí to zamlouvalo

 Tak sebevraždy snad muží páchájí jenom kvůli ženám.  O jedné slečně, tedy Hedě Čechové, rozené Hedvice Šimandlové  by bylo možné zcela jistě uvažovat.  Je otázkou, zda-li paní Daventportová neutekla právě ze strachu z takové atraktivní konkurence, jako když jí hoří za patama. Je jasné, že by takovému nemravovi žádný stát na světě kromě Izraele nemohl poskytnout azyl a že by musel v kterémkoliv státě ihned podat demisi. A na prezidenta mohl zapomenout. Z našeho pohledu je však významné, že prece jenom  existují dokonce pamětnice, které na něj vzpomínají nejenom kvůli jeho smrti, ale také díky zásluhám, které měl o jejich alespoň potenciální kariéru:

 V sedmačtyřicátém roce jste vyhrála konkurz na hlasatelku v rozhlase a vaše kariéra odstartovala raketovým nástupem, protože jste okouzlila i i tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Jste nejspíš jediná žena, která to dnes ještě o sobě může říct. Vyprávějte. Jan Masaryk chodil do rozhlasu v neděli dopoledne glosovat události, a jednou za mnou přišel tehdejší programový ředitel:  «Slečno Šimandlová, o váš hlas projevil velký zájem pan ministr Masaryk, jak budete mít službu v neděli?»  A když jsme vešli do studia, Jan Masaryk si mě přeměřil pohledem a povídá: «Ona má nejenom pěknej hlas, ona má i pěkný nohy.» Tak jsme se začali smát…To bylo na podzim roku 47 – na jaře mě chtěl vyslat na roční stáž do BBC a pak, kdyby to šlo, jsem měla jet ještě do Francie. Chtěl ze mě udělat mezinárodní hlasatelku, jak to bylo zvykem na Západě.  

Věřit znalci Straussovi, nebo nevěřit historikovi Kostlánovi

Pan Kostlán, aby uhájil svou představu o Masarykovu konci politického života,  tak si bere na mušku nejen to, že vyšetřovatel Útvaru pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV), který zde vystupuje, bere s plnou vážností mediální (a zřejmě i placené) vystoupení nějaké ruské stařeny v dokumentu z roku 2001, v němž si po padesáti letech vzpomněla, že jako agentka KGB v Praze také cosi od kohosi zaslechla, ale dokonce napadá i slovutného soudního znalce prof. Strause pro jeho předpoklad, že vzdálenost dopadu Masarykova těla od zdi budovy byla (prý "podle dokumentace z ohledání místa činu") tři metry a takto líčí vlastní dopad těla: "Takže sem dopadl nohama [vzdálenost tři metry od zdi], padal vzad, pak se položil na záda, ležel v poloze, kdy celková osa byla kolmá na svislici pádu…"  Jenomže tak tomu vůbec nebylo – na záda položil Masarykovo tělo zřejmě až vyšetřující lékař, protože tělo po pádu leželo na boku s hlavou a hrudí skloněnou k zemi (viz JM 2005, s. 172). Soudní znalec se tu zřejmě dal zavést slavnou dochovanou fotografií Masarykova těla (viz JM 2005, s. 407), aniž si přitom uvědomil, že vznikla až po četných manipulacích s ministrovými ostatky; ze záhadných důvodů však ponechal stranou jinou fotografii z téhož dne, z níž vyplývá, že tělo vůbec neleží pod otevřeným oknem, ale nejméně dva metry nalevo od něj (viz JM 2005, s. 417).

Problematickým se tím stává i určení původní vzdálenosti těla od zdi, protože tvrzení, že tělo původně leželo od zdi hrubým odhadem nějaké tři metry, přinesl (pokud vím) až dodatečný výslech svědků v roce 1968, tedy po dvaceti letech. Na dochovaném dobovém náčrtku, který ovšem vznikl až 11. března 1948 (tedy již po odvezení těla), je tato vzdálenost odhadnuta na 2,20 metru (viz JM 2005, s. 416) a v roce 1968 i 1995 se pracovalo s hypotézou o vzdálenosti 2,90 metru, ale jak daleko ministr ve skutečnosti ode zdi dopadl a kdo všechno a jak pak s mrtvolou hýbal, to se nám už asi nikdy nepodaří zrekonstruovat. Znalec nevzal v úvahu ani pozdější úpravu povrchu dvora a další faktory… Zdánlivá exaktnost tohoto svědectví se tedy rozplývá a lze se jen podivovat nad odvahou, s jakou jsou vyvozovány dalekosáhlé závěry z naprosto neprokázaných hypotéz.

A to ještě pan Kostlán tehdy nevěděl, že podle literáta Vaksberga mrtvola ležela čtyři metry od okna. Upozorňuji na jednu maličkost. Znalecký posudek  profesora Strause nevypovídá o způsobu konci života Jana Masaryka vůbec nic. Pouze říká, že  také v případě jasné sebevraždy bylo s mrtvolou manipulováno tak, aby to vypadalo na vraždu.

 Samotnou sebevraždu pan historik oddůvodňuje tím, že trpěl sklonem k depresi a měl ambivaletní vztah ke svému otci. Není možné obcházet ani fakt, že Jan Masaryk byl silně depresivní typ již od mládí a je k dispozici dostatek důkazů (včetně výpovědi jeho lékaře), že deprese se u něj v posledních týdnech jeho života silně prohlubovala.

Akademik Charvát kontra praktik Klinger

Není ale možné obcházet rovněž fakt, že jiný lekář Karel Steinbach, který se s ním stýkal běžně, se přikláněl k názoru o vraždě, stejně tak jako se k ní přiklonil jeho osobní lékař. Stejně tak ale nelze obcházet fakt, že odbornou i lidskou úroveň  tohoto lékaře charakterizoval ve svých pamětech akademik Charvát následovně:

V Praze byla před válkou řada soukromých sanatorií. Největší bylo v Podole, vysloveně české, skoro bych řekl fakultní. Němci měli dvě sanatoria v Londýnské ulici (jedno měli tři doktoři, jejichž jméno začínalo „G“, tuším Guttmann atd., nevzpomínám si na další dvě, ale říkalo se tomu „Drei Gauner-Sanatorium“). V Legerově bylo Borůvkovo sanatorium. Borůvka měl podnikavého ducha, navázal styky s pražskými židovskými lékaři, ale i některými německými, a nevadilo mu, když se občas vydělalo na nějakém tom nedovoleném potratu atp. Z českých profesorů získal Přecechtěla natolik, že mu půjčil velký obnos do začátku. Borůvka opatřil celé instrumentarium, které bylo pro Přecechtěla a nikdo jiný na to nesměl sáhnout, a Přecechtěl všecky soukromé operace zásadně prováděl jen u něho.

Borůvka tam měl jako prvního lékaře MUDr. Oskara Klingera, který vlastně byl vládcem. Držel Borůvku v šachu, protože věděl o nějakém jeho nedovoleném poměru a Borůvka se bál, aby se o tom nedověděla jeho žena. I stalo se, že Přecechtěl měl operovat advokáta Dr. Taussiga z Plzně na nějaký gangrenózní proces v ústech. Dr. Taussig byl diabetik. Proto mne Přecechtěl zavolal, abych pacienta nejdřív metabolicky srovnal. Zařídil jsem pravidelné odběry krve na glykemii, titrace moče na cukr a aceton, dietu, injekce inzulinu atd., ale pacient byl den ode dne horší a na operaci nebylo ani pomyšlení. Až jsem se v zoufalství (a už vlastně s podezřením) jednoho dne zeptal: „Kdy Vám dávali poslední inzulin?“ „Ještě jsem nedostal, co jsem tady, ani jednu injekci.“ „Kdy Vám nabírali krev na glykemii?“ „Ještě mne nikdo nepíchal.“ Zkrátka, podvodník Klinger účtoval denně za injekce a analýzy už nevím jaké obnosy a nedělal nic. Vrátil jsem se na kliniku, vzal baničku, roztok, jehlu, pipetu atd., nabral krev, určil glykemii, našel horentní číslo, udělal obrovský skandál, hlásil jsem to Přecechtělovi i Borůvkovi a řekl jsem, že to celé oznámím Lékařské komoře a dám Dr. Klingera stíhat pro podvod.

To však už byly mnichovské dny a Dr. Klinger utekl do Londýna. Jeho osudy v Londýně mi vypravoval Dr. Leo Firt, můj kamarád, který se vrátil jako generál-lékař Čs. armády po válce a byl naším prvním náčelníkem Vojenské nemocnice v Praze. Klinger celé dny vysedával na předměstí Londýna u domku, kde bydlel v exilu prezident Beneš, a na dotaz odpovídal, že je lékařem, nemá co dělat a tak se drží blízko pana prezidenta, kdyby náhodou něco lékařského potřeboval...

Takováto dojemná věrnost musela být odměněna a tak se Dr. Klinger stal osobním lékařem prezidenta Beneše v Londýně. Firt mi vypravoval o komedii, kterou s Benešem hrál, sahal mu na puls, tvářil se starostlivě, dával mu i.v. injekce glukózy, pak zas injekce vitaminu B₁ atp. Dokonce když bylo zasedání tehdejší státní rady v exilu a Beneš seděl za stolem, rozhrnula se portiéra, Klinger si sáhl na puls, zatáhl Beneše za záclonu, dal mu injekci a tím pádem ho „zachránil“ atd. atd. Rozumí se, že přijel pak s Benešem po válce do republiky a já přestal být zván na Hrad (ač před válkou jsme se s Benešem znali a bývali jsme se ženou pravidelnými hosty na různých státních podnicích). Klinger zaúčinkoval...

Kdo tedy popíše moje překvapení, když mne v březnu 1948 zavolal kancléř Smutný, že paní Hana prosí, abych přijel vyšetřit pana prezidenta do Sezimova Ústí. Odpověděl jsem, že není zvykem jezdit na konsilium tam, kde je osobní lékař, bez jeho pozvání. Načež Smutný odpověděl, že Klinger utekl do Anglie a prezident je bez lékaře. Tož jsem jel a v autu mi Smutný vyložil, co se stalo. Když pan Dr. Klinger viděl, že po únoru 1948 mu zde už pšenice nepokvete, dal se ohlásit u ministerského předsedy Gottwalda, prohlásil, že Beneš je nemocen, že mu mohou pomoci jen léky z Anglie, které on může obstarat osobně, protože ví kde a jak, a vylákal z naší vlády 600 liber a utekl s nimi do Londýna. Na svého pacienta se vykašlal. V Londýně hned na letišti prohlásil, že Jan Masaryk měl utéci s ním, s Klingerem, že byli smluveni, ale že byl zavražděn atd. atd. (Mimochodem, ten gauner pak odjel do New Yorku a tam dokázal, že jeho povídačkám a podvodům uvěřili. Když na konci léta 1974 zemřel, sám jsem slyšel v Hlasu Ameriky vzpomínku na „obětavého osobního lékaře prezidenta Beneše a ministra Jana Masaryka“.) Když jsem viděl Beneše, lekl jsem se. Začínal parkinsonský jednostranný třes, pseudobulbární řeč, zkrátka známky sklerózy mozkových cév. Zařídil jsem léčení a vrátil se domů.

Nebyl jsem doma ani půl hodiny a volali ze Strakovy akademie, že pan ministerský předseda Gottwald pro mne posílá auto a chce se mnou mluvit. Řekl mi, že jako ministerský předseda má právo vědět, jaký je stav prezidenta republiky. Netajil jsem se špatnou prognózou a doporučil, aby se vzdal úřadu. Myslel jsem, že mne nechá vyhodit. Byl vysloveně nepřátelský, domníval se, že jde o alibismus, aby Beneš nemusel dělat prezidenta v komunistické vládě, a byl jsem propuštěn v krajní nemilosti. Ještě horší bylo, že si tam poslal svého lékaře (jehož jméno zamlčuji, nebyl z Prahy!), který mu podal příznivou zprávu. Můj osud byl vlastně zpečetěn, ale za půl roku byl Beneš mrtev! Kopecký mi pak řekl, že Gottwald o mně prohlásil: „To byl jediný člověk, který mi řekl pravdu.“ Takže to vlastně nakonec (pro mne) dobře dopadlo.

Závěrečné poznámky

1) Při četbě knihy Kdy opravdu zemřel Jan Masaryk jsem si uvědomil, že jsem postupoval a přistupoval rozdílně k výpovědím kapitána Puechlera a vojina Hradní stráže Brtníka, což může být zavádějící.  Zatímco drobné odchylky v jednotlivých výpovědích pana kapitána v roli obviněného jsem považoval za indícii svědčící o tom, že i samotná výpověď o těch základních záležitostech může a musí tedy být zavádějící, tak v případě vojina v roli dobrovolného svědka jsem od  odchylek  v jeho výpovědí učiněných  s určitým časovým odstupem  ve dvou televizních reportážích považoval za možné asbstrahovat  a nezabývat se jimi. Lze tedy říci, že jsem postupoval účelově.  Já jenom, že existuje prostor pro kritiku mou podáného výkladu toho, co se odehrávalo v rámci jednoho mezinárodního obchodního případu.

2) Kritizovatelné je, že jsem si z nedostatku času neprostudoval archivní prameny, které jsou uloženy ve Státním archivu v Praze. Spokojil jsem se těmi publikovanými. Stejně tak trestuhodné je, že jsem si nepročetl  články v novinách, které byly k případu Jan Masaryk publikovány v r. 1968, protože jsem dlouho nevěděl, jak se k ním pohodlně dostat. Teď už to vím (přes tehdy průběžně publikovanou bibliografii článků), ale přesto byl bych rád, kdyby se našel někdo, kdo má k dispozici výstřižky tehdejších novin k danému tématu a poskytl mi je. Předem děkuji.

3) Myslím, že se mi podařilo identifikovat nick jupp, který  se tak zasloužil o mé vyškolení v oboru četby policejních zpráv, když jsem brouzdal ve výše uvedeném jmenném rejstříku ((Viz seriál blogů zde Kauza Jan Masaryk: moje diskuze pod blogem paní Kastnerové Jsem přesvědčena, že Jan Masaryk sebevraždu nespáchal). Jistý pán Miloň Juppa se učastnil vyšetřování smrti Jana Masaryka. V roce 2013 se nejstarším čtenářem Knihovny městyse Choltice byl pan JUDr Miloň  Juppa, který se v roce 2013 dožil významného životního jubilea. Připojují se dodatečně ke gratulantům.

Závěr

Ve světle toho, co napsal pan Vaksberg, musím pokládat přítomnost elitního sovětského zpravodajce Korotkova v Praze počátkem března 1948 za prokázanou nade vší rozumnou pochybnost, stejně tak ale ve světle svědectví vojina Brtníka a herečky Scheinpflugové je nutné považovat jeho účast na vražděJana Masaryka za vyloučené také mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.  A pokud pan Korotkov byl přímým nadřízeným nelegála Abela, který měl na starosti atomové vyzvědače, tak variantu s pašovaním plutonia přes Prahu, je rovněž nutno mít za potvrzenou.

Ta pochybnost by vyžadovala předpokládat existenci někoho, kdp by byl schopen produkovat desinformace od r. 1968 do dnešních dnů, tedy asi Sudoplatova, který by se mohl nechat inspirovat tvrzením Cleare Sterlingové [Kauza Masaryk], že koncem února 1948 a ptočátkem března 1948 v Praze operovala Rudá kapela, a nebo jí dokonce tuto desinformaci podvrhnout.  Jak ale dokázal vyprodukovat svědectví vojina Brtníka a herečky Olgy Scheinpflugové v podání režiséra Krejčíka, tak už vskutku netuším. Současně platí, že pouze těžkým nedopatřením by pan  Sudoplatov mohl do oběhu pustit verzi, která zbavuje pana Korotkova podezření z možné účasti na vraždě Jana Masaryka. Chybička se sice může do pečlivě propracovávaného scénáře v průběhu desetiletí vloudt, ale přece jenom na tomto základě  se nelze zbavit té možnosti, že osobní složka Korotkova, nalezená v Moskvě na počátku 90. let 20. stol. obsahuje alespoń jisté vcelku pravdivé údaje, možná  správně informující o jeho datu narození a  úmrtí.

Dodatečná poznámka: Díky jednomu  z blogů paní Kostlánové na idnes (http://kostlanova.blog.idnes.cz/c/376790/50leta-cesti-lekari-v-roli-bolsevickych-mucitelu.html ) se lze přece jenom o panu Kadlenovi dozvědět něco přesnějšího:   Policejní komisař Josef Kadlec na základě Borkovcova pátrání mezi těmi, kdo na patologii přišli do styku s Masarykovou mrtvolou, navrhl exhumaci a expertízu, zda krajina za pravým uchem byla poškozena úderem, nebo obsahovala vpich injekční stříkačkou. Navrhovatel exhumace policejní komisař Josef Kadlec vzápětí zemřel při výslechu ( bolševici smrt při výslechu nazývali sebevraždou).

 Jinou verzi účasti komisaře Kadlece na vyšetřování smrti Jana Masaryka uvádí pan Jakoubek:

Policejní vyšetřovatel Josef Kadlec, který asistoval při přenosu Masarykova těla a neprozřetelně se nechal slyšet, že jde o „prachobyčejnou vraždu“, byl zatčen a „záhadně“ zemřel po výslechu na StB. (http://cs-club.blogspot.cz/2007/02/k-vro-smrti-jana-masaryka.html

Použitá literatura:

 Boháč, Lubomír et al. Jan Masaryk: (úvahy o jeho smrti). V Praze: XYZ, 2010. 382 s. ISBN 978-80-7388-332-4.

ČECHOVÁ, Heda. Na kolenou mě nikdo neviděl(http://www.vitalplus.org/article.php?article=653)

HRUBÝ, Petr. Osobní vzpomínky na jeden puč. CzechFolks.com PLUS -  http://czechfolks.com/plus ( Posted By admin On 30.10.2011 )

Charvát, Josef.  Josef Charvát a jeho doba. Úryvky z deníků a pamětí, část 8. Vesmír 73, 584, 1994/10(http://casopis.vesmir.cz/clanek/josef-charvat-a-jeho-doba-(7) )

MAŘÍK, Martin. Symbol Izraele je v krizi. Ekonomu  15.8. 2011 ( http://ekonom.ihned.cz/c1-52474100-symbol-izraele-je-v-krizi),

KOJZAR, Jaroslav.  Jan Masaryk – tragédie ministraHaló noviny 5.3. 2012 (http://www.halonoviny.cz/articles/view/253938)

KOSTLÁN,  Antonín. K sebevraždě Jana Masaryka(http://kostlan.blog.respekt.ihned.cz/c1-55670970-k-sebevrazde-jana-masaryka )

Paukertová-Leharová, Libuše. V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou: vzpomínky. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. 291 s. ISBN 80-7304-063-8.

SCHWARZENBERG, Karel. Rozhovor pro časopis Instinkt [18.1.2007]. (http://www.karelschwarzenberg.cz/rozhovor-pro-casopis-instinkt.html )

VAKSBERG, Arkádij Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. Praha: Garamond 2008. 265 s. ISBN 978-80-7. 407-027-3.

The Life Picture Collection  viz zde http://www.gettyimages.com/editorial/jan-masaryk-pictures