Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – II.

 Kdy a komu politici píší poslední dopis

 Umět předvídat předem, co se bude dít po mé úředně konstatované smrti, tak to se budu snažit tuto svou schopnost uplatnit alespoň na trhu s cennými papíry v Praze. A pouze ten, kdo bude vydávat své neodvratné rozhodnutí za racionální kalkul, k němuž dala podnět informace o zatčení generála Bartíka ve 20 hodin a současně bude nucen respektovat informaci ministra vnitra Noska, že sebevražedný skok se uskutečnil před šestou hodinou ranní 10. března 1948, bude vnímat časový rámec tak, jak je popisován v dopise, v němž se stylizuje jeho pisatel do pozice člověka, který ho píše tak zhruba o půlnoci. A také to vysvětluje obvyklou míru veselosti našeho skokana z okna koupelny svého úředního bytu ještě o půl desáté večer 9. března 1948, které si všiml dokonce pan blogger Jakub Janda.

Je dokonce možné, že dopis byl psán skutečně 9. března 1948 někdy kolem půlnoci jako kamufláž toho, co teprve nastane mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní. Dobu po pohřbu lze pro sepsání dopisu lze považovat za vhodnější, neboť už bylo možno téměř  s určitostí vyloučit, že Jan Masaryk nebude muset objevit na prknech, která znamenají svět, a sdělovat, že ho unesl Vávra-Stařík.

 Pouze jedinec, chystající se zmizet z prken politického divadla a maskující tento svůj čin jako sebevraždu, dokonanou v 6 hodin ráno, bude takto popisovat časový sled událostí, které se teprve odehrají v Ćerninu. Proč by někdo chystající se na onen svět po sepsání dopisu na rozloučenou, nepředpokládal, že se s tímto pozemským světem okamžitě nerozloučí.  Ledaže by si vědomil, že se musí nejdříve oholit, osprchovat, hodit do gala, případně sepsat ještě další dopis. Co kdyby se události vyvinuly tak, že by jeden a tentýž odchod z politického života bylo nutné maskovat třeba jako vraždu. Víme ale, že se tak nestalo, že mrtvola byla nalezena oblečená v naruby obráceném pyžamu.

Samo oslovení Pane maršále je velmi zajímavé, protože po druhé světové válce byl Stalin titulován jako generalissimus (přinejmenším od 27. června 1945). Informace o tomto povýšení se rozlétla po celé Evropě, o čemž svědčí český překlad knihy švýcarského teologa Fritze Lieba z prosince 1946, kde se sice ještě v textu užívá oslovení maršál Stalin (s.309), avšak v předmluvě k českému překladu, která je psána v Basileji 14. září 1946, se píše, že generalissimus Stalin na prohlášení britské delegace pod vedením Harolda Laskiho v listopadu 1945, že také Velká Británie stojí před problémem socialistické znovuvýstavby, odvětil, že jsou dvě cesty k socialismu: ruská a anglická. Je jasné, že obě země usilují dosáhnout konečného cíle socialistického každá svým způsobem. Ruská cesta je kratší, ale obtížnější, a nedalo se po ní jíti bez krveprolití. Avšak současně musí být připomenuto, že marxisté leninovci nejsou toho mínění, že jejich cesta je jediná, jejž vede k socialismu. Metoda parlamentní se sice vyhýbá krveprolévání, ale znamená delší proces. Pomocí parlamentní metody bylo v Anglii možné se dotázat každého odpovědného obyvatele země, zda si přeje socialistický systém čili nic. V Rusku však v době začátku sovětského režimu bylo obyvatelstvo na velmi nízkém kulturním stavu: sedláci, kteří znamenali vleklý problém, nechtěli o socialismu ani slyšet. Je proto v povaze věci, abychom se dali do díla různým způsobem, i když usilujeme o týž konečný cíl.

K tomu ještě autor poznamenalv předmluvě ke svému dílu, že nemůže být pochyb o tom, že jsou dnes v západních demokraciích vlivné kapitalistické kruhy, které pracují více méně otevřeně k válce proti Sovětskému svazu nebo aspoň nejnebezpečnějším způsobem  s ní počítají.

 Lze tedy za těchto okolností jen ztěží uvěřit tomu, že by důvodem Masarykovy sebevraždy mohla být obava ze sovětizace Československa. A vinit z toho jenom Stalina (viz další pokračování).  

 Kdy politici páchají sebevraždu

 Z dopisu J. Masaryka J.V. Stalinovi:

 Sebevražda není zbraní politika, pokud nesankcionuje naprostý krach jeho činnosti, nebo není vykoupením z veřejného pohrdání, vyplývajícího právě z tohoto krachu. Nehovořím o válečných zločincích: Hitlerovi, Göringovi, Göbbelsovi, Himmlerovi a dalších, kteří se tímto způsobem chtěli vyhnout trestu, který je zákonitě musel postihnout za jejich zločiny. I samotný Clémenceau, člověk z žuly a ocele, nosil však při sobě jed a byl rozhodnut použít ho v případě, že by během strastiplného období let 1917–1918 byla francouzská armáda poražena Německem. Také Napoleon požil ve Fontaineblau jedu, který si schovával již od dob ruského tažení, aby se tak vyhnul tomu, že bude za živa zajat ruskými kozáky, jejichž vůdce, ataman Platoff, přísahal, že ho pověsí na ruské bříze, aby tak odčinil pohanu, způsobenou Rusku cizí invasí…

Nejsem téhož ražení jako byl Clemenceau, a nikdy mne ani nenapadlo, že bych mohl spáchat z politických důvodů sebevraždu. Žil jsem v parlamentním režimu, v němž jsou neúspěchy stejně běžným zjevem jako úspěchy, přičemž jak jedno, tak i druhé je zmírňováno ovzduším neustálých bojů, jež však postrádají toho vyhroceného dramatismu, který je tak typický pro totalitní režimy nebo pro válečná období. Nicméně jsem se však dnes rozhodl, a to pevně a bez sebemenšího zaváhání. Hovořil jsem o tom při našem posledním rozhovoru s presidentem Benešem; a právě tento rozhovor byl vyvrcholením a konečným momentem úvahy, jež dlouho dozrávala v muži, který pokládá svou oběť za nezbytnou; není to tedy důsledek nějaké přechodné neurastenické krise.

Politické sebevraždy

Pisatel dopisu vehementně protestoval proti tomu, aby jeho budoucí  sebevražeda byla považována za důsledek nějaké přechodné neurastenické krise. Věděl dopředu, co teprve sdělí ministr Nosek za dlouhých čtrnáct hodin v parlamentu, později pak třeba zde v úvodu citovaný Václav Černý: V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí, a podle zanechaného množství nedopalků z cigaret lze usuzovat, že tomu bylo tak i této noci. Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral v této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a z Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše vedlo společně k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu dnes kolem šesté hodiny ranní se odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde asi za půl hodiny byl nalezen již mrtev. Nebyl tedy ten dopis sepsán až po úředně konstatovaném skonu Jana Masaryka, i když jím byl signován?

Přepis příjmení Goebbels na Göbbels nesvědčí asi o důvěrné znalosti německých dějin, i když Honza si asi připravoval bakalářku, když to měl tak pěkně promyšlené. O politickou sebevraždu jde podle pisatele pouze tehdy, pokud nějakým způsobem vyplývá z krachu činnosti politika.

V tom případě je zvláštní, že do svého elaborátu nezahrnul sebevraždu polského ministerského předsedu Waleryho Jana Sławka, přitom její motivace a okolnosti se hodně podobaly tomu, co se mělo dít v noci z 9. na 10. března 1948 v Černinském paláci.

V uvedeném dopisu se vlastně o žádné dokonané politické sebevraždě nemluví, výslovně se konstatuje, že do tohoto tématu nespadají němečtí váleční zločinci. A ani Napoleon, ani Clemenceau nakonec sebevraždu nespáchali. Náš doctor honoris causa věd historických a politologických přitom uváděl pouze příklady z německého, nebo frankofonního prostředí. Asi mu dělali poradce buď prezident Beneš, nebo Václav Černý.  

Je poněkud s podivem, že si tito milovníci a znalci francouzské politiky a kultury nedoporučili Janu Masarykovi četbu Wikipedie, kde by našel jména dalších politiků, kteří se rozhodli dobrovolně skoncovat se svým životem, například francouzské politiky, obzvlášť početně zastoupenými v éře velké francouzské revoluce (Charles-Joseph, comte Bresson, François Nicolas Léonard Buzot spolu s Jérômem Pétionem de Villeneuve, Charles de Choiseul-Praslin, Étienne Clavière, Jean-Marie Claude Alexandre Goujon, Philippe-François-Joseph Le Bas,  Jean-Marie Roland, vicomte de la Platière [Od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že zavraždili mou ženu, nechtěl jsem už zůstat ve světě, poskvrněném nepřáteli.], Philippe Rühl a konečně Roger Henri Charles Salengro (1890-1936).

Pisatel si přitom nevzpomněl ani na sudetského Němce Konráda Henleina, ani na polské politiky Adama Czerniakówa židovské národnosti [Požádali mě, abych zabil děti svého národa svýma vlastníma rukama. Nemohu udělat nic jiného, než zemřít.], Jerzyho Czeszejko-Sochackého, Bolesława Ignace Floriana Wieniawa-Długoszowského (skok z okna 3.patra svého domu v New Yorku 1. července 1942)a Szmula Mordechaje Zygielbojma, který po potlačení povstání Židů ve Waršavě 12. května 1943 spáchal sebevraždu na protest proti nečinnosti Spojenců ve věci nacistické genocidy Židů.

Pisatel se rovněž nezmínil o britských politicích, např. Robertu Stewartovi, vikomtovi  z Castlereaghu, Robertu Clivem, Lewisovi Vernonovi Harcourtovi (obviněného ze sexuálního svádění dvanáctiletého chlapce, předávkování sedativy), sira George Hayho, George Williamovi Lytteltonovi (skok z okna svého domu v Londýně), Georgeovi Spencerovi, Samuelu Whitbreadovi (dokonale vyhovuje výše uvedené definici politické sebevriaždy), o amerických politicích, např. Georgeovi Washingtonu Adamsovi (deprese), Franku B. Arnoldovi (po volební prohře), Paulovi C. Barthovi, Jacobovi Hausslingovi, Walterovi Foxcroftovi Hawkinsovi, Prestonu Kingovi, Jamsovi Henrym Lane, Georgeovi Peltonovi Lawrence (nebyl zvolen v primárkách), Josephu Medillovi McCormickem (sebevražda kvůli neúspěchu ve volbách), Charlesovi Dunsmore Millardovi (sešup po společenském žebříčku ukončený skokem z mostu), Johny Miltonovi, Henry Englishi Readovi  (oba předcházející naplňují definici politické sebevraždy), Thomasi Reynoldsovi (dlouhotrvající deprese), Reubenovi Melville Wanamakerovi (deprese během volební kampaně, ukončené skokem z okna ve čtvrtém poschodí) a Marionovi Anthonym Zioncheckovi, který jako kongresman  byl známý hlavně svými opilecké eskapády; útoky tisku a jeho kritikou podpory politiky Franklina Roosevelta ho přivedly do deprese, a to vedlo k sebevraždě. Vyskočil z okna své kanceláře v pátém patře v Seattlu,  přičemž v jeho kapse byla nalezena poznámka:  Jedinou nadějí mého života byla šance na zlepšení stavu nespravedlivého ekonomického systému, když ne na život v bohastství, tak alespoň na důstojné přežití. Existuje ale podezření, že byl zavražděn.

Stejně tak se pisatel nezmínil o překvapivě značně menším počtu sovětských politiků, např. Alexandru Grigorjeviči Čerňakovi, Janovi Borisoviči Gamarnikovi, Adolfovi Abramoviči Joffem, Jurii Chrisanfovičovi Lutovinovi [Nemohl se smířit s pomalým tempem socialistické výstavby], Panasi Petrovičovi Lubčenkovi [zastřelil svou ženu i sebe po obvinění ze spolupráce s ukrajinskými separatisty], Michailovi Pavloviči Tomském a Johannesi Varesovi. Ale ani Wikipedie není dokonalá, protože zcela opomněla jméno Grigorije Konstantinoviče Ordžonikidzeho, možná jediného politického sebevraha, po němž bylo pojmenováno několik měst.

Tak se můžeme pohybovat po zeměkouli křížem krážem, od pólu k pólu, od Austrálie až po Nový Zealand a nazpět, od antiky do konce dvacátého století.  Nicméně lze říci, že pisatel neměl ani tušení o tom, jak je to s četností sebevražd politiků v demokratických, respektive parlamentních režimech. A vzhledem k dlouhodobému pobytu Jana Masaryka ve Velké Británii  a USA lze předpokládat poněkud větší znalosti problému, než projevil pisatel dopisu.

Pro nás je ale nejdůležitější přípád polského politika Adama Czerniakówa židovské národnosti [Požádali mě, abych zabil děti svého národa svýma vlastníma rukama. Nemohu udělat nic jiného, než zemřít.], který se zabil ještě předtím, než ho donutili na těch vraždách dětí vlastního národa se podílet. Kdežto Jan Masaryk nejdříve podepsal propuštění zaměstnanců na návrh akčního výboru, a teprve pak se měl z tohoto důvodu dobrovolně rozloučit se životem.

A že by strýček Joe přímo požádal Honzu ve své vrozené skromnosti, aby ho v dopisech oslovoval Pane maršále? Ale této chyby by snad také nedopustila žádná zavedená padělatelská dílna?  A proč jsou uváděny příklady toliko z Německa a Francie? Že by tím chtěl autor dopisu naznačit, že se jedná o falsum? A odmítnout někdy v budocnosti nekalá obvinění, že přece nemohl on sám napsat něco tak nemožného. Co kdyby náhodou se to hodilo.

 Další použitá literatura

Černý, Václav. Paměti. 1:1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1994. 394 s. ISBN 80-7108-072-1.

LIEB, Fritz. Cesty Ruska. Ruský člověk mezi křesťanstvím a komunismem. Praha: Vydavatelské oddělení YMCA 1946. 438 s. í