Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – VII.

Pokračování:

P. Zorin se mnou hovořil v tom smyslu, že máte bezmeznou důvěru v presidenta Beneše i ve mne, avšak že naše národní shromáždění je plné zrádců a zapřisáhlých nepřátel SSSR, kteří chtějí provést státní převrat a dát naprosto jiný kurs naší zahraniční politice tím, že by vyprovokovali konflikt mezi Ruskem a Amerikou, což by vedlo k občanské válce v Československu. Některé údaje, uváděné p. Zorinem byly opravdu alarmující, i když jsem nemohl přistoupit na všechny jeho vývody.
V každém případě jste postavil otázku zcela jasně, když jste poukázal na to, že požadavky komunistické strany nesměřují v žádném případě k sovětizaci země, nýbrž že jde o splnění vlastenecké povinnosti českých komunistů, jakož i jejich povinnosti vůči slovanské vzájemnosti. P. Zorin mě zapřísahal, abych podporoval p. Gottwalda při jeho intervenci u presidenta Beneše; dodnes mi nevymizel z paměti jeho vážný a prosebný hlas, jímž prohlašoval, že je absolutně nezbytné, aby Masarykův syn zachránil Československo, slovanskou solidaritu a světový mír tím, že bude napomáhat tomu, aby země byla odvrácena od nebezpečí občanské války. Dodal ještě, že moje odmítnutí by znamenalo neúspěch vaší panslavistické politiky, a že by mohlo vyvolat hluboké změny v orientaci celé vaší zahraniční politiky.
Vzdal jsem se vašim argumentům a podporoval jsem Zorina při jeho jednání s Benešem, když se mi před tím dostalo jak ústního, tak i písemného ujištění, že komunistická strana nezneužije situace k tomu, aby se úplně zmocnila vlády a zavedla v naší zemi hospodářské a politické principy, které jsou naprosto cizí našemu lidu a jeho historii. Je vám zajisté dobře známo, že moje intervence sehrála rozhodující úlohu a že president Beneš po mém zásahu dal svůj souhlas k tomu, aby byla vytvořena nová Gottwaldova vláda; tím byla země zachráněna před občanskou válkou a před roztržkou s SSSR.
Dal jsem tak před presidentem a před mou vlastí v sázku veškerou svou morální odpovědnost.

Kdo vlastně dával svou pověst v sázku

Informace o utváření postoje Československa ve věci Marshallova plánu odpovídají tomu, jak je mohl vnímat Jan Masaryk, informace o obsahu jeho rozhovorů se Zorinem není možné ověřit, dokonce i popis toho, jak aktivně se projevoval Masaryk v průběhu únorových událostí odpovídá tomu, co je známo z historické literatury, ale nepřesvědčoval Jan Masaryk přesvědčeného? Ale velice bych se divil, kdyby se Jan Masaryk svěřoval třeba Viktorovi Fischlovi s tím, že tak trochu Beneše aktivně v jeho nepochybně těžkém rozhodování navigoval východním směrem tak, že mu do plachet přímo začal dout západní vítr, tedy třeba zprávy o údajných manévrech americké armády v Německu. Podle Veber (2008, s.276) Moskva zakázala Zorinovi s Benešem se kontaktovat.

7. března v rozhovoru s Gottwaldem Beneš uvedl, že chtěl jsem napřed vědět, co budete dělat  - a nyní čekám, co budete dělat – nerad vidím, že vyhazujete tolik lidí, co s tím bude dál, to je pro mě rozhodující, dle toho já budu postupovat. Nepůjdu proti vám. Nepůjdu proti Sovětům. Budu pracovat pro dohodu, aby nedošlo k úplnému rozpolcení národa. Nebo odejdu. Nedělám si iluze, ale hledám lidi dobré vůle.(Kaplan, 2009, s.93) Mimochodem, v r. 1936 po podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy v komentáři Rudého práva se objevilo tvrzení, že to nutně znamená také přizpůsobit naší vnitřní politiku této nové situaci.

Podle pánů Kosatíka a Koláře žádné garance ani Zorinem, ani Gottwaldem dány nebyly, ani být dány nemohly (1998, s. 299, 303). To téměř vylučuje z okruhu pisatelů dopisu Jana Masaryka, pokud tento dopis byl adresován přímo J.V. Stalinovi, nikoliv psán přímo pro zveřejnění ve švýcarských novinách.  Chtělo by to najít také výše zmiňovaný dopis Stalina J. Masarykovi, předaný Zorinem.

Pan Antonín Sum popřel existenci vyčítavých dopisů, ba tvrdil, že pokud nějaké takové dopisy došly, tak je před Janem Masarykem utajili. Pokud by toto bylo pravdou, tak pisatel dopisu tedy vycházel z toho, co tvrdil ministr Nosek v parlamentu, tedy až po smrti Jana Masaryka. 

Jak zatkli, koho mohli i nemohli

Je otázkou, proč komunisté  tedy začali vůbec zatýkat? Václav Veber pouze uvádí, že se zatýkalo, to spíše na vyšších místech, ale nikoli až v nejvyšším patře politiky, i to byla promyšlená zásada na základě sovětských zkušeností. A co když třeba to mělo za cíl pouze odvrátit pozornost českoslovenké a světové veřejnosti od faktu, že maniodepresivní solitér a slaboch a vykonavatel benešovy zahraničně politické koncepce, totálně zmatený muž, osoba zmítaná prezidentskými ambicemi a zatížená frustracemi, která není schopná naplnit dědictví svého otce atd. atp. (nejnověji Petr Žídek) Jan Masaryk poukázal 19. února 1948 z konta londýnského velvyslanectví 6 miliónů dolarů jedné firmě, která je předala jako dar Vladimíru Krajinovi.

Taková kouřová clona při těchto transakcích nikdy neškodí, přímo potěší. Bylo hezké, že právě pán Krajina si později údajně povzdechl: Nemohli jsme vědět, kolik zrádců mezi našimi stoupenci už komunisté koupili. V pátek 20.února 1948 podali národně socialističtí ministři demisi. 

Když „obrozená vláda“ složila slib prezidentu republiky, odcházeli vedle sebe Gottwald a Masaryk. Víš, Jene, my jsme si měsíce lámali hlavu, jak na ně vyzrát – vykládá premiér. – Nechali jsme pracovat ústavní experty, zvažovali jsme všechny možné alternativy, prostě lámali jsme si hlavu. A oni nám z ničeho nic přinesou svou hlavu na talíři. Hovno na talíři! – odpovídá ministr zahraničí. – Svlíkli kalhoty, vystrčili prdel a vy jste prostě do ní kopli! (Pacner, s.52)

Pro Františka Kolavu, který sdělil Fráně Zemínové, že atentát na tři ministry připravili komunisté z Krčmáně, si přišli estebáci už 21. února 1948. (Pacner, s.62). Uvádí se ale, že jako první měli být zatčeni v neděli 22. února 1948 dva členové národně socialistické strany škpt. Miloslav Teichmann a štkp. Jaroslav Němeček, oba příslušníci SNB, kteří byli obviněni z pokusu obsadit rozhlas na základě svědectví jejich údajného společníka, jehož vyslali předběžně za účelem seznámení se situací, zda by bylo možné zamezit vysílání. Podle oficiální zprávy ministerstva vnitra u zmíněných důstojníků byly nalezeny nezákonně držené zbraně a dokumenty, které měly dokazovat, že hlavní představitelé národně socialistické strany se chystali provést násilný převrat, obsadit veřejné budovy a rozpoutat bratrovražedný boj. (Veber, 2008, s.273, který se odvolává na práci J. Veselého Kronika únorových dnů z r. 1958). Jak píše pan Hvížďala v blogu ÚNOR 1948: Zmrzačená společnost se nebrání [Neviditelný pes 26.2.2006], podle Kaplana k tomu mělo dojít údajně teprve 23.-24. února 1948 a opět měli být výše uvedení kapitáni zatčeni jako první. Jinak po těchto hrdinech protikomunistického odboje se z hlediska googlovacího průzkumu slehla země. Jestli po nich zůstali nějaké stopy v nějakých těch policejních záznamech, není vůbec jisté. Už se našli, moje chyba viz blog "Jak Jan Masaryk investoval ..."

22. února 1948 na základě zprávy o nebezpečí ozbrojeného puče jsou zatýkáni političtí odpůrci KSČ. O den později Státní bezpečnost začala zatýkat příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. V 11. 07 oznámil kanceláři ministr Lichner zatčení své sekretářky pro účast na spojení s cizinou.

 Na základě zatykače Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Praze na 11 osob, podpsaného Plačkem,  je zatčen místopředseda Zemského národního výboru v Brně, lidovecký politik Rostislav Sochorec v Praze na  zasedání Jednotného svazu českých zemědělců  pro zproněvěru. Státní bezpečnost celkem měla něco málo přes dva tisíce lidí. A v Praze tři stovky příslušníků, z toho jenom asi třetina patřila ke komunistům. (srovnej Pacner, s.40)

Kromě něho na seznamu byla uvedena například jména Pavla Tigrida, Felixe Uhla, Mojmíra Bednaříka, Emila Havase, Dr. Vitězslava Pachty, Pavla Ptáka a Emila Ransdorfa. 23. února je zatčen redaktor lidoveckého Národní obroda E. Petřík, který psal protikomunistické články a byl tak dlouho trnem v oku brněnské KSČ, a uvězněn sociální demokrat a  pracovník bezpečnosti Prosser. Dále se lze setkat se jmény Oty Hory, Boh. Decziho a Františka Klatila.

V něděli v noci 22. února 1948 se na společné poradě národních socialistů Ripky a Drtiny se sociálními demokraty Vilimímem, Bernardem  a Laušmanem v bytě toho posledního jsou velmi skepticky posuzovány šance prosajadit demisi sociálně demokratických ministrů na zasedání vedení sociální demokracie. Pamatuji se, že to byl Laušman, kdo se během rozhovoru náhle obrátil ke mně a udeřil takovým řečnickým dotazem. „Ale víš to, Prokope, že jestli to špatně dopadne, že ty budeš první, koho komunisti zatknou?“ – Trochu mně při tom neočekávaném zasáhnutí přeběhl mrazivý pocit po zádech, ale hned jsem odpověděl těmito slovy:“Ano, vím…“ A po krátké pomlce jsem dodal: „Ovšem pouze v tom případě – budu-li čekat…“ Za několik dnů se pokusí dr. Drtina skokem z okna spáchát sebevraždu, ale pan Laušman byl nějak dobře informován o tom, co se bude dít následující den. 23. února v 9.30 ohlásil politickému referentovi dr.Janu Jínovi v Kanceláři prezidenta republiky ministr Drtina zatčení dr. Zdeňka Marjanka, státního zástupce a vysokého funkcionáře na Ministerstvu spravedlnosti, kterého na několik dnů pustí, aby jej opět v březnu zase zatkli.

Toto zatčení ještě tentýž den zaznamenala nejenom Wisconsin Rapids Daily Tribune (Monday, February 23, 1948 - Page  1), ale také Indiana Evening Gazette (Monday, February 23, 1948 - Page 1) v článku Czech Reds Seize Gov´t Buildings od jistého A.I. Goldbergera, snad dopisovatele z Prahy. Jak teprve 26. února 1948 Rudé právo snad uvedlo, v souvislosti s nálezem zbraní, což bylo dáváno do spojitosti s činností branných komisí národně strany s nálezem zbraní, byly vydány zatykače na Vladimíra Krajinu a také štábního kapitána SNB Antonína Bláhu (srovnej Veber, 2008, s.274). Pan Golberger  nějak v předstihu ale věděl, že policie obsadila sídlo národně socialistické strany a že hledá Vladimíra Krajinu, což spojoval s vyšetřováním krabičkového atentátu, případně že projevuje zájem o Zdeňka Uhla, předsedu spolku mediků, Jiřího Ptáka ze Spolku inženýrů. Ve stejném článku byli čtenáři informováni o vyhlášení britského ministerstva zahraničí, že přítomnost Zorina v Praze připomíná návštěvu Výšinského v Rumunsku v r. 1945 v době převzetí moci komunistickým premiérem Petru Grozou. Nebylo ale divu, že s osobou, diskreditovanou panem Goldbergerem, tedy Vladimírem Krajinou, se odmítl prezident Beneš setkat 25.února 1948, i když tento měl disponovat tak cenným dokumentem, jakým byl pohotovostní plán pražské posádky, který mu měl předat výše uvedený kapitán Bláha. (Pacner, s.42)

Hlavní zprávu v tomto listu představovala informace o 52 mrtvých, kteří zahynuli při bombovém útoku v Jeruzalému.  Naproti tomu hlavní titulek Carrol Daily Times Herald (Iowa) zněl Reds Bid For Control Of Czechoslovakia.   

23. února 1948 v pondělí začali do sekretariátu ČSNS docházet první z dlouhé řady příslušníků strany, někteří s modřinami i zakrváceni, kteří byli násilím vyhozeni ze svých povolání. Několik zaměstnanců sekretariátu se nedostavilo do práce; rychle se zjistilo, že byli zatčeni Státní bezpečností. Před jedenáctou hodinou dopoledne policie přepadla sekretariát. Uniformovaní příslušníci SNB obsadili vchod a nedovolili nikomu opustit budovzatčeni Státní bezpečností. Před jedenáctou hodinou dopoledne policie přepadla sekretariát. Uniformovaní příslušníci SNB obsadili vchod a nedovolili nikomu opustit budovu nebo do ní vstoupit. Členové StB rychle vnikli do všech úřadoven, aby zabránili ničení písemností a komunikacím mezi osazenstvem. Byli odměření, ale slušní; nedošlo k žádným násilnostem. Dr. Milada Horáková se marně snažila dovolat se ministra vnitra; na námitku Dr. Chalupy, že by její telefonický rozhovor na věci nic nezměnil, odpověděla, že je nutné, aby historie zaznamenala, že se národní socialisté nepoddali a protestovali. Je to tudíž zde pro historii zaznamenáno. Odpoledne byli členové tajných služeb ze sekretariátu staženi, ale stráž před vchodem i uvnitř budovy zůstala.

V zemských, okresních a mistních sekretariátech strany věci neproběhly tak hladce: řada lidí byla zatčena, četní funkcionáři uvězněni a stejně jako mnozí zástupci strany v jednotných organizacích obviněni ze spiknutí za účelem ozbrojeného svržení vlády, místnosti sekretariátů byly zapečetěny. Vedoucí politikové strany byli postaveni pod policejní dohled: policie stála před dveřmi jejich bytů, návštěvníky buď nepustila dovnitř nebo aspoň kontrolovala a politicky sledovala na každém kroku. Téhož dne byla řada vojenských důstojníků nekomunistů poslána na okamžitou dovolenou. Národně socialistickým ministrům zbyly jen pokusy dovolat se prezidenta, pokusy, které byly stále méně úspěšné; stěžovali si na prezidentova kancléře Smutného, že jim odpírá audienci u prezidenta a stále více omezuje jejich telefonické rozhovory, zatímco dává přístup komunistickým delegacím a doručuje komunistické rezoluce. V úterý 24. února vydal komunistický ministr Nosek zákaz schůzí a veřejných projevů národně socialistické strany.

Dr. Zenkl později vysvětloval, že doporučená mocenská opatření nebyla provedena proto, že národní socialisté jako demokraté se nemohli snížit k tomu, aby vedli boj na stejné úrovni jako komunisté. Kromě toho jej americký velvyslanec Lawrence Steinhard ujistil, že českoslovenští demokraté mohou počítat s americkou všetrannou morální podporou v případě, že budou nuceni hájit demokracii zbraněmi.

Demise dočasně sice umožnila národně socialistickým ministrům převzít inciativu, avšak vedla k tomu, že podpora národně socilaistiké strany se stala protivládním a protistátním činem: naopak komunisté prováděli svůj puč ze svých ministerských křesel: obsazení rozhlasu, zákaz činnosti ČSNS, zavedení akčních výborů atd. Na počátku krize stála proti komunistům většina vojska, význačná část uniforsmované policie, stotisícová ukázněná armáda Sokola, částečně vyzbrojený Svaz brannosti, studentstvo, členstvo všech nekomunistických stran, velkáá většina veřejnosti, většina Národního shromáždění a Slovenská národní rada se svou vlastní policií pod vedením rozhodného antikomunisty gen. Mikuláše Ferjenčíka, který podle svých slov nabídl prezidentu republiky během krize pomoc a byl požádán, aby s jakýmkoliv zásahem počkal, až bude prezidentem vyzván, výzva nikdy nepřišla. (Přehled vnitřní politiky od 7. do 25. Února 1948. V: Tři roky 3, s.663-672).

Tady je nutné obhájit amerického velvyslance Steinharda před případným nařčením, že morální podpora USA nebyla podpořena materiálně. Jak uvádí pan Pacner, tak podle historika Jaroslava Šedivého 20. února 1948 byly zahájeny manévry americké armády v západním Německu mezi Pasovem a československými hranicemi.  

Svědectví poslance dr. Hory

25. února 1948 se pan Hora dozvěděl, že byl rovněž zatčen poslanec Alois Čížek. A podle svědectví jeho ženy ve čtvrtek 26. Února v devět hodin ráno přišlo do vily Oty Hory sedm mladých, rozzuřených esenbáků, kteří si vynutili vstup se slovy Státní bezpečnost, otevřete, kteří měli předložit písemný rozkaz ministra vnitra Noska, že na základě protistátní činnosti poslance Hory jsou povinní prozkoumat jeho písemný a jiný protistátní materiál, na což jim manželka pana Hory sdělila, že její manžel žádnou protistátní činnost neprováděl, o čemž ale lze úspěšně na základě četby jeho pamětí pochybovat (buntování Finační stráže). Prohlídka trvala od 9 hodin do 2 hodin odpoledne.

Pod tímto tlakem začali organizovat odchod pana Hory do zahraničí účastníci protifašistického odboje, plk. Foustka, který ho kontaktoval s Edou Hauptmannem, majitelem  řeznického a uzenářského závodu, za pomocí dalších policistů. Pan Hauptmann mu v neděli 29. února  oznamil, že úteče ve skupině s Janem Masarykem. Následující den mu však sdělil, že útěk je nemožný, protože Masaryk je hlídan asi 27 tajnými. 2. března 1948 se mu podařilo přejit hranice.

25. řijna 1949 se mu Eda ozval z čs. uprchlického tábora z Ulmu, že se mu podařilo utéct z Jáchymovských uranových dolů. Prchali jsme v trestaneckých šatech přes ruskou zónu v Německu, jednoho z nás Rusové zastřelili, dva jsme se probojovali až sem. Tak o tomto hrdinovi třetího odbboje přisleplý strýček Google asi neví nic,  pouze v evidenci zájmových osob StB je uveden Eduard Hauptmann, narozený 23. 9. 1909 v Plzni, evidovaný 17.7. 1959. Pravděpodobně stejná osoba, evidovaná 27.3.1975,  je uvedena v seznamnu spolupracovníků StB v pátracím svazku (skartováno) u odboru v Jáchymově mezi obdobnými svazky č.5335-5473. A to zde neuvádím četné další svazky tohoto typu, které měly uloženy v Sokolově a Karloých Varech.

Pan Hora ve svých pamětech uvádí o něco dále svědectví svého přítele Jaroslava Stoklasy, člena Státní bezpečnosti, od něhož získaval informace už před r. 1948. Je to významné proto, že za několik dnů po mém útěku do exilu jsem v rozhlase slyšel o tom, že dne 10. března 1948 spáchal Jan Masaryk sebevraždu skokem z okna. Okamžitě jsem si řekl, že to je komunistická lež, neboť jsem si vzpomněl na slova Edova o tom, že Jan Masaryk  měl uprchnout do ciziny a než k tomu došlo, byl stále hlídaný tajnou komunistickou policií. Proto zde uveřejňuji úryvky z dopisu J. Stoklasy z 3.září 1951 z Prestonu v Anglii po svém útěku s rodinou do exilu: „Jak jsem Ti již psal, měl jsem s sebou origánly protokolů o smrti Jana Masaryka. Byl jsem o ně okraden ještě s jiným materiálem na CIC v Ambergu. Včera jsem v rozhlase slyšel, že Truman prohlásil novému čs. vyslanci ve Washingstoně, že Masaryk byl zavražděn. Jsem spokojen a věřím, že si to přečetl v mých ukradených dokladech. Údajně jednu kopii dostal dr. Krajina. Prosil jsem Tě, aby ses zeptal dr Krajiny, zda mu byl doručen početný materiál z Prahy – Krčmaň, Masaryk apod. Z případu Jana Masaryka to bylo asi 10 protokolů (které mi byly ukradeny): s nočním hlídačem,strážníkem, komorníkem, detektivem J. Masaryka, se dvěma topiči, a lékařské nálezy dr. Teplého. Byla tam celá řada nesrovnalostí.

Fakt je, že Masaryk nebyl zastřelen a že smrt nastala po dopadu z výšky, neboť podle pitevního nálezu měl trošku krve v plících, což znamená, že po dopadu ještě jednou vdechl, měl roztříštěny patní kosti. Dále z pitevního nálezu jsem se dočetl, že měl větší oděrky na hlavě, v týlu, a odřeninu na břiše asi 10x5 cm. Z původního nálezu dr. Teplého, který později byl na příkaz dr. Jana Hory přepsán) vyjímám: odřené dlaně a stopy malty z okenní řimsy, zbytek lejna mezi hyžděmi, smrt nastala mezi 3-4 hodinami. Masaryk byl v pyjamas. Též zbytek lejna byl na řimse asi 3 m pod oknem. Z toho je zřejmo: Masaryk byl strkán z okna násilím po břiše. Byl zřejmě uhozen tupým předmětem do týla. Skok byl z koupelny. V koupelně byl nepořádek a stopy po zápase, též polštář z postele. Kdyby někdo chtěl vyskočit v sebevražedném úmyslu, nesoukal by z okna po bříše.V protokolech byla celá řada nesrovnalostí (v původních, později upravených). Např. když dělníci šli do budovy, nic neviděli, ale po 15 minutách ho tam našli; lékař však konstatoval smrt před 3-4 hodinami. Asi za půl roku potom pátralo vnitro po původním nálezu dr. Teplého. Samozřejmě nebyl nalezen, neboť my jsme ho již měli v držení. Dr. Teplý spáchal nato ve své ordinaci údajně sebevraždu injekcí. Zkrátka nesmysl, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Provedla to likvidační skupina KSČ se sídlem v Pelcově ulici, tehdy pod vedením nadporučíka Tůmy. Tolik Jaroslav Stoklasa, nějak se to zatčení Masaryka tomu Tůmovi nepovedlo.

Fakt je ten, že z Pelclovy ulice k Černinskému paláci je to 1,4 km pěšky, tedy 21 minut. Pich-Tůma se narodil 30. srpna 1909. Původní profesí byl krejčovský dělník. V Sovětském svazu prošel školením u Augustina Schramma, zavázal se ke spolupráci s NKVD a stal se politickým komisařem v partyzánské jednotce Mistr Jan Hus. Po skončení druhé světové války se stal poslancem Prozatímního národního shromáždění za Svaz české mládeže, kterým byl do 6.května 1946. Jenom nevime, jestli jde o stejnou osobu, protože pan poslanec se měl narodit 22. 8. 1919.  Hlavně ovšem pracoval na II. oddělení Zemského odboru bezpečnosti (ZOB II), a to v referátu, který byl zacílen na národně socialistickou stranu a její činitele. V den nalezení těla se pohyboval v 7 hodin ráno na místě činu. Nedokázal nikdy tuto okolnost vysvětlit. Měl to kousek, tak proč by se nepřišel podívat. Na konci roku 1948 se stal vedoucím 2. oddělení II. sektoru (politické zpravodajství) ve skupině BAa na Ministerstvu vnitra. Že by další kandidát na spisování děkovných dopisů Stalinovi?

24.2. byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčních výborů. Vladimíra Krajinu 25. února v 8 hodin ráno před domem, kde bydlel (Krocínova ulice č. 3), zatkli příslušníci Státní bezpečnosti. Protestoval a odvolával se na poslaneckou imunitu. Přítomní příslušníci bezpečnosti ji nerespektovali a jeden z nich mu odpověděl rusky: To je světová revoluce, vy ji znáte. V 16 hodin mu Plaček oznámil: Budete propuštěn, stalo se to omylem.¨

Podle Oty Hory se ale tak stalo o jeden den později, dokonce podle informací jeho ženy se na tom měla účastnit sovětská policie; mělo to být téhož dne, kdy on sám na všechny telefonické dotazy, co mají tazatelé dělat, když jsou vyhazováni z práce, zatýkáni, odpovídal: Komunisté se zmocnili vlády násilím, komunistický puč se zdařil. Byli jsme poraženi. Jsme nyní bezmocní. I osud mé rodiny je nejistý.

Den předtím dr. Chalupa z Oddělení pro vědeckou politiku Československé strany národně socialistické pod dojmem projevu dr. Jaroslava Stránského na schůzi ústředního výkonného výboru strany k demisi národně socialistických ministrů, že za tři roky udělali za nemožných podmínek všechno, co bylo v lidských silách, a teď jsou věci v rukou Božích, vyhledal poslance Otu Horu, který zápas proti zneužívání bezpečnstních orgánů v Národním shromáždění vedl a naléhal na něj, aby hned odešel za hrnaice, než jej komunisté zabijí, protože vzhledem k událostem, ke kterým od podání demise došlo, usoudil, že věc je beznadějně ztracená.

Jde o téhož dr. Chalupu, který 13. února telefonicky sdělil národně socialistickým ministrům na zasedání vlády, kde se právě probírala Drtinova zpráva o složení a praktikách tzv. bezpečnostních orgánů včetně mostecké špionážní aféry, kdy agenti různých záhadných bezpečnostních služeb ministerstva vnitra navštěvovali místně důležité představitele stran národně socialistiké, lidové a demokratické, vydávali se za mluvčí ministrů a poslanců těchto stran a vyzývali k budování ozbrojených skupin, údajně k překažení chystaného komunistického puče, na základě informace, kterou měl získat od jednoho z oblastních velitelů, že všech osm nekomunistických policejních oblastních velitelů bylo právě odvoláno a s okamžitou platností nahraženo komunisty. Hlasy všech nekomunistických ministrů rozhodla vláda, že ministr vnitra Nosek musí tato jmenování (to je nepřesné, nešlo o jmenování, ale o pověření k výkonu funkce, čímž byla obejita dohoda Zenkla s Gottwaldem, že o obsazování funkcí v bezpečnostním aparátu bude rozhodováno přímo ve vládě ve sboru pozn. J.Ř.) zrušit a zastavit jakékoliv další povyšování, překládání a penzionování příslušníků policie, a pověřila předsedu a místopředsedy vlády, aby celou situaci v bezpečnostním aparátu prozkoumali. Komunističtí ministři odmítli tuto usnesení provést s oddůvodněním, že je protiústavní: ústava zaručuje každému ministru, aby svůj rezort spravoval podle svého nejlepšího uznání. Jde o téhož dr. Chalupu, který byl už v roce 1968 oprávněně  podezírán z aktivní spolupráce s evidenčním odborem KSČ, vedeným tehdy Karlem Švábem, o něco později odsouzeném k trestu smrti v procesu s protistátním centrem Rudolfa Slánského. Jak napsal tehdy ve svých pamětech Bruce Lockhart, z kádrové politiky komunistů je nutné tak trochu si brát příklad. Zmizí úředník, zmizí problém.

Další zatýkání

Podle pravděpodobně neúplných záznamů 23. února 1948 byli zatčeni dva lidé v Českém Těšíně a po jednom v Brně, Praze a v Kyjově. Zatýkání ovšem pokračovalo i 24. února: patnáct lidí v Praze, jedenáct v Jablonci nad Nisou, devět v Mladé Boleslavi, sedm v Olomouci, pět v Prostějově, po čtyřech lidech v Mělníku a v Ostravě, po třech lidech v Ústí, Liberci, Brně, Břeclavi a v Chebu, po dvou lidech v České Lípě, Kolíně a v Kralupech nad Vltavou. Dne 25. února statistika zatčených byla následující: třináct v Praze, deset v Uherském Hradišti, osm v Karlových Varech, sedm ve Slaném, po čtyřech v Ústí a v Olomouci, tři v Kolíně, po jednom v Liberci a v Mladé Boleslavi. Výsledkem prvních tří dnů bylo tedy nejméně 129 preventivně zajištěných osob. Mezi nimi se nacházeli například liberecký redaktor Svobodného slova Josef Kozák, liberecký tajemník okresního sekretariátu Národně socialistické strany Miroslav Zajíc a předseda MNV v Kyjově Bedřich Vrtala. (Gruntorád, 1994)

Podle písemného záznamu  Jožky Davida, jinak dřívějšího komunisty,legionářského aktivisty a  obrozeného národního socialisty, ale také možná  jako jediného hlasujícího v předsednictvu parlamenentu v únoru 1948 pro jeho okamžité svolání (k tomu srovnej Veber, 2008, který uvádí opak), na Hradě o jedné odpoledne 25. února 1948, tedy téhož dne, kde se dozvěděl o nominaci Šlechty a Plojhara do vlády obrozené Národní fronty a kde se potkal s Janem Masarykem, s nímž měl v plánu jet do kibucu Kfar Masaryk (srovnej též Batscha, 2002, s.142nn), který seděl zamyšleně a s povzdechem pravil: Já jsem taky mezi navrhovanými. Nevím, co mám dělat. Třicet let jdu s prezidentem, odstoupí-li, půjdu také. Já jsem demokrat, ti připravují zakrytou diktaturu a nemám chuti, abych svou účastí ve vládě jím v tom pomáhal. Snad bych tam šel na nějakou dobu, ale s nimi to nevydržím, snad něco zachráním, když vstoupím do vlády. Na dlouho to nebude. (Netík, 1982, s.145-146). Stojí ale za připomenutí, že kupodivu vedení demokratických stran zapomněla, že rozhodnutí předsednictva ÚNS může zrušit sto podpisů poslanců, jakmile by o schůzi požádali. A stovku poslanců měla k dispozici.(Pacner, s.41)

Jak se tak koukám na tu spoušť, tak prezident Beneš měl podmínit svůj souhlas s přijetím  demise ministrů rozpuštěním Lidových milicí, akčních výborů a propuštěním všech zatčených, což mohl řešit okamžitě amnestií,  a ministr Masaryk ho mohl v tom podpořit hladovkou. To, že tak neučinili, tak to znamená, že sledovali jiné, své téměř privátní cíle, měli svá hobby,

Z jiného zdroje  je známo, že Jan Masaryk Eduardu Benešovi (tedy ještě předtím) radil, aby návrh Gottwalda na složení vlády akceptoval. Takže máme dalšího kandidáta na pisatele dopisu J. Masaryka J.V. Stalinovi. Jožka David vzhledem k své politické i legionářské  minulosti (Pichlík, 1991, s. 255-257,261, 270) mohl mít nějaké podvědomí o přítomnosti velvyslance Mostověnka v Praze v r. 1920, dokonce i o Buďonnym v Polsku,  ale přece jenom by bylo vzhledem k jeho aktivitám ve Velké Británii během války možné čekat lepší vědomosti o sebevraždách politiků. Z hlediska své legionářské minulosti i vzdělání příchází do úvahy Zdeněk Fierlinger, který zcela určitě měl motiv k sepisování takových či podobných dopisů, protože byl přes nadporučíka Kohouta do kauzy Masaryk hluboce namočen. Pan Fierlinger zveřejnil elaborát nazvaný Zrada československé buržoazie a jejich spojenců vázaný v pevné knižní vazbě v nákladu 3 000 výtisků tištěný dne 12.XI. 1951, kde se velmi výrazně distancoval od E. Beneše, J. Masaryka a V. Clementise, nícméně smrt Jana Masaryka vůbec nekomentoval.

Krajinovo propuštění se uskutečnilo na zásah prezidenta E. Beneše. O jeho zatčení informovala urychleně jeho žena bývalé ministry P. Zenkla, P. Drtinu, J. Stránského a H. Ripku, kteří doporučili, aby intervenovala u předsedy parlamentu J. Davida a hlavně u prezidenta. Na Hradě ji přijal kancléř J. Smutný a ujistil ji, že záležitost přednese prezidentovi.

Krajinovo tvrzení o tom, že ho zatýkal Rus, příslušník NKVD, není přesné. V tehdejší Státní bezpečnosti působili pracovníci, kteří žili delší dobu v SSSR. Jeden z nich měl ještě v únoru 1948 na starosti právě národně socialistickou stranu. Během únorového státního převratu rádi mluvili na své oběti rusky, aby vyvolali zdání, že je vyslýchají sovětské orgány.

Demonstrace reakčních živlů

Podle jednoho materiálu Komunistického svazu mládeže přibližně ve stejnou dobu, kdy ve středu 25. února pracující lid shromážděný na Václavském náměstí prožíval první chvíle radosti z dosaženého vítězství, se reakční živly ještě pokusily uskutečnit demonstraci. Asi 3000 reakčních studentů se shromáždilo v 16 hodin na Karlově náměstí, odkud zamířili k Pražskému hradu. V Nerudově ulici se jim postavil v cestu oddíl příslušníků SNB. Když se studenti snažili proniknout jejich kordonem, vyšla jednomu z členů SNB ze samopalu nešťastnou náhodou střela, která se odrazila od země a jednoho ze studentů lehce zranila do kotníku pravé nohy. Byl to jediný „výstřel“ a jediný raněný během únorových událostí. V souvislosti s touto studentskou demonstrací bylo zatčeno celkem 118 studentů. Nejvyšší trest 14 dnů vězení dostal jen iniciátor této demonstrace, bývalý předseda pražského Svazu vysokoškolského studentstva A. Navrátil.

Pan Lesák se asi účastnil jiné akce: Na Loretánském náměstí byli studenti přepadeni hlavněmi pušek a samopalů a do krve ztýrani. 118 jich bylo zatčeno a odvezeno do policejní věznice v Bartolomějske ulici. Ministr Jan Masaryk viděl masakr studentů pod okny svého bytu v Černínském paláci a rozčileně protestoval ihned telefonicky na UV KSČ. Janu Masarykovi by se nemuselo líbit zatčení Mirko Janečka, účastníka této demonstrace,  8. března, který  byl držen ve vazbě u Krajského soudu v Chrudimi do 22. dubna 1948.

 Jan Masaryk už ale předtím musel zkousnout pokus o zatčení svého londýnského kolegy ve vládě, který by téměř vyhovoval charakterikám zatčených osob, uvedených v dopise, Ladislava Feierabenda odpoledne 26. února 1948. Dopoledne pan Feierabend se z novin dozvěděl, že nová Gottwaldova vláda je vládou komunisů a jejich přisluhovačů z druhých stran, a byl překvapen, že ministrem zahraničních věcí zůstal Jan Masaryk. K prvnímu zatčení přímo na ministerstvu zahraničních věcí došlo až 23.4. 1948 (plukovník František Fryč 23.12.1895 - 9.9.1973, v letech 1945-1949 přednosta šifrového oddělení na MZV). Rovněž docent Krajina by do charakteristiky osoby, uvedené v dopise docela dobře zapadal.

Zatčení generála Bartíka

Především ale 9. března 1948 byl zatčen brigádní generál Josef Bartík, tehdy předseda kárného výboru ministerstva národní obrany ve večerních hodinách a do vazby Vojenské věznice v Praze IV byl dodánv 21. 45 hodin. Domovní prohlídka, při níž byly zabaveny Bartíkovy osobní věci (zejménase jednalo o písemný materiál a spisy), proběhla ve stejný den v době od 20 – 21. 45 hodinza přítomnosti [Bartíkovy manželky] pí Libuše Bartíkové.

S generálem Bartíkem se Jan Masaryk dobře znal, šlo také o přítele Václava Černého, jeho životopis dokonale vyhovuje tomu, jak jsou charakterizovány osoby, které jsou tehdy zatýkány. Pisatel dopisu Stalinovi evidentně reaguje na tuto situaci. Je tedy možné, že po 22 hodině Janu Masarykovi zatelefonovala Libuše Bartíková se žádostí o pomoc.

V květnu 1945 byl Josef Bartík přidělen jako doprovod panu ministru NOSKOVI na cestu z Košic do Prahy společně s vládní delegací. Cestou navštívil Brno. Podle Štepána Plačka, který se na přelomu let 1945-1946 podílel na intrice proti Bartíkovi s cílem sesadit jej z MV, byl Bartík ministru Noskovi doporučen prezidentem Benešem. Bartík, jenž měl podporu politických představitelů strany sociálně demokratické a národně socialistické, mel pravděpodobně ministru Noskovi tvořit jakousi nekomunistickou protiváhu.(Kreisinger, 2011)

Vladimír Bystrov uvedl, že Josef Bartík byl zajat ruskou armádou a později vstoupil do československého vojska v Rusku.“ (Bystrov, 2007, s. 518, pozn. 17).  Podle Petera Kolárika Josef Bartík byl dokonce velitelem 39. pluku (Kellick, bez bližších bibliografických údaju, s. 3)

Podle práce pana Kreisingera o panu Josefu Bartíkovi, z níž tyto údaje přebírám, tato fakta se neopírají o archivní prameny. Kdybychom věděli, odkud se ale tyto informace vzaly, tak by shoda životních osudů generála Bartíka s charakteristikou osoby uvedené v dopise Jana Masaryka Stalinovi byla téměř úplná.

Podle pana Kreisingera, který také měl šanci si osobně promluvit s členy rodiny pan Bartíka, jeho přítel, literární historik a vědec Václav Černý, k jeho přidělení ve svých pamětech poznamenal následující: Bartíka udělali předsedou odvolacího vojenského kárného výboru, aby si tam vykládal pasiáns.

Samotný pan Černý si udržuje ve vztahu k panu Bartíkovi daleko větší distanc, i když ví, že Paměti nenapsal, byl fantasticky mlčenlivý a uzavřený – nabytý povahový důsledek jeho celoživotní profese – a bohužel i aliterální. Nejvěrnější, nejúplnější dějiny tajnosti našich osudů jeho let zanikly s ním , nikde ve svých obsáhlých pamětech ho za svého přítele neoznačuje, pouze uvádí, že se vídal u Ramešových s Eisnerovými, Koptovými, Langerovými, Olgou Scheinpflugovou, generálem Bartíkem (Černý, 1992, s.327, 388)

Co asi řekl Káti tiskový tajemník londýnského velvyslanectví Pavel Kavan

Nevíme sice, co řekl Pavel Kavan svým podřízeným po svém návratu do Londýna po 10, březnu 1948 (viz první část), ale lze nalézt ve velmi politicky a ideologicky přeexponovaných vzpomínkách jeho ženy, jinak vybavené pamětí, hodné nejlepších agentů britské koruny, co toto impérium, kdy nosilo, v nichž třeba dokázala dosud asi svým čtenářům ve své vzpomínce psané s diářem v ruce, vztahující se časově ke konci r. 1950 přiblížit – dle informací jejího kolegy v práci - dosud utajovanou historii stavby železničního Branického mostu, kdy teprve za dva roky měla být zahájena stavba oblouků, následovně: Vzdělaní lidé stavějí silnice, mosty a makají u mašina proletářští zabedněnci, jejíchž tátové tak nejvejš kopali, zedničili nebo zametali, sedí nahoře a říkají ostatním, kudy ty silnice vést, co vyrábět a za co utratit státní prachy. A pak silnice vypadají jako oraniště, vyrábíme věci, které nemůžeme prodat, a stavíme mosty, které jsou nepoužitelný. Jednomu z nich se říká Most inteligence, přes Vltavu u Braníka, protože ho stavěli doktoři práv. Ten most je prima, ale ti pitomci nahoře k němu zapomněli naplánovat silnici. A pak se diví, proč jde hospodářství zu grunt.(Kavanová, 1997, s.73, 173). Na druhé straně lze paní Kavanovou pochválit za virtuální urychlení výstavby a napouštění Orlické přehrady.

V roce 1954, kdy se teprve začaly přípravné práce, jí informoval důvěrně její nový přítel Milan při průjezdu úzkého údolí Lužnice na kajaku těsně pod Týnem: Až dokončí Orlickou přehradu, tato část řeky zmizí. Tyhle peřeje projíždíme naposledy. Dej pozor na balvany, ale řízení nech na mně. Stejně se oba vykoupali, neboť paní Kavanová uzřela kapra v rákosí (Tamtéž, s.168). Nelze se se tedy divit, že ten totáč to vydržel ještě dalších čtyřicet let. A nebo má Wikipedie velmi nepřesné informace. Kardinal Richeliu prý řekl: Když mi dáte šest řádků napsaných poctivým člověkem, určitě v nich najdu něco, zač ho můžete pověsit. Škoda, že pan kardinál nesdělil, kolik řádků by potřeboval, aby poznal, že je napsal nepoctivý člověk.

Této dámě její manžel a zapálený komunista Pavel Kavan sdělil: Mluvil jsem s ním ještě v sedm hodin večer a ráno byl mrtev. Masaryk byl v šest hodin večer už v posteli, rozrušený a v depresi. Stěžoval si na nespavost a neschopnost se soustředění. Jeho matka trpěla duševní chorobou a o něm bylo známo, že podléhal krajním rozpoložením mysli a že pronásledoval strach z duševní nemoci. Deprimoval ho mezinárodní vývoj a rostoucí napětí mezi USA a Sovětským svazem. Jeho sen o světě bratrství byl těžce otřesen. Masaryk patřil lidu, a ne politickým stranám. Sám řekl: Jak si mohou mojí zahraniční přátelé myslet, že bych šel proti vůli národa. Masaryk uznal, že nová vláda vznikla z rozhodnutí lidu, a proto bez váhání přijal ministerské křeslo a veřejně vyhlásil svou podporu Gottwaldovi. Kupa nedopalků nalezená ráno v popelníku svědčila o další probdělé noci. Masaryk si vzal život v přechodném pominutí smyslu. (Kavanová, 1997, s.59)

A nebo také po obdržení nečekané zprávy. Jenom nelze prozatím říci, zda zatčení generála Bartíka bylo v režii Jana Masaryka jako součástí jeho odchodu z politického života, nebo exogenním impulsem k tomuto odchodu. Evidentní však je, že Jan Masaryk sloužil jako volavka. S tím Eduardem Hauptmannem se nezdá být vše v pořádku.

Jak se třeba StB dozvěděla o existenci jistého Jana Bouchala, který měl navštívit Jana Masaryka před jeho úprkem před politickou odpovědností za své činy, jakým bylo třeba [údajně s pomocí britských tajných služeb, v nichž tehdy ještě na významném místě sloužil i Kim Philby se čtyřmi kolegy] převedení 6 milionů dolarů z londýnského konta československého velvyslanectví na jednu britskou dřevařskou firmu 19. února 1948 [tedy v den, kdy přijeli do Prahy Zorin a Steinhard], kterou od ní dostal pan Krajina, který tak mohl vybudovat a vést biologickou fakultu ve Vencouveru  na své botanické výzkumy v britské Kolumbii. (Veber, 2008, s.356) Pokud se tato informace zakládá na pravdě, tak šlo o evidentně o honorář národně socialistické straně a jejím předákům za role, kteroé sehráli v divadelní frašce, kterou pan Čermák nazval Operace Vítězný únor. Pokud tu částku přepočítáme na koruny, tak šlo zhruba o jednu čtvrtinu částky, kterou Čechoslováci inkasovali za svou asistenci při vzniku Státu Izrael.

Další použitá literatura

BYSTROV, Vladimír. Osud generála: komentář k některým dokumentům o životě a tragickém konci Sergeje Vojcechovského. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 580 s., [48] s. obr. příl. Paměť; sv. 4. ISBN 978-80-200-1535-8.

Drtina, Prokop. Československo můj osud: Kn. života čes. demokrata 20. stol. Sv.2. Kn. 2, Rok 1947-únor 1948. 1. vyd. (repr.) v Melantrichu. Praha: Melantrich, 1992. s. 257-714. ISBN 80-7023-114-9.

 Feierabend, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. 3. 2., upr. vyd. Brno: Atlantis, 1996. 503 s., obr. příl. ISBN 80-7108-125-6.

Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa. Klement Gottwald a Rudolf Slánský. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 375 s. ISBN 978-80-87029-53-4.

Kavanová, Rosemary. Cena svobody: život Angličanky v Praze. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1997. 318 s. Osudy; sv. 1. ISBN 80-85765-63-2.

Kosatík, Pavel – KOLÁŘ, Michal. Jan Masaryk: pravdivý příběh. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 337 s., obr. příl. ISBN 80-204-0736-7.

Kreisinger, Pavel. Brigádní generál Josef Bartík: zpravodajský důstojník a účastník prvního i druhého československého odboje. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 187 s. ISBN 978-80-87211-55-7.(srovnej též jeho magisterskou práci)

Netík, Jaromír. Revoluce na objednávku. 1. české vyd. Curych: Konfrontace, 1982. 230 s. ISBN 3-85770-107-2.

PACNER, Karel. Příliš snadné únorové vítězství. (http://data.idnes.cz/soubory/domaci/A080225_BRA_UNOR48.PDF )

Veber, Václav. Osudové únorové dny 1948. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. Česká historie; sv. 17. ISBN 978-80-7106-941-6.