Zbyněk Fiala: Rozhořčení IV

obrazek
18.1.2012 17:32
Provolání k přípravám „občanské a demokratické revoluce“, které připravila skupina osob z prostředí Iniciativy za společenskou změnu (IZSZ), působí dojmem, že důležitější je „jak“ než „co“. Přestože seznam požadavků je dlouhý a velice kvalitní, zdá se, že podstatnější je, jak přípravné občanské iniciativy vzniknou, než co je jejich cílem.

(Předchozí část naleznete ZDE)

Ještě přesněji, podle tohoto konceptu je klíčové, že vzniknou bez vztahu k partajím:

„Přípravné občanské iniciativy by měly splnit některé důležité podmínky: vznikají a budou tvořeny zdola, bez účasti nynějších partají a jejich sekretariátů, bez účasti oficiálních politiků, byť momentálně jakkoli opozičních.

Problémem totiž je, že takových iniciativ by nemělo být následně po jejich vystoupení užito či zneužito k pouhé podpoře oficiálního establishmentu, tedy kterékoli jeho části. Výměna vládní sestavy - jakkoli nyní potřebná - není a nemůže být konečným cílem, ale jen prvotní podmínkou pro další, podstatné změny.

Ústředním a podstatným cílem je prosazení a provedení systémových společenských změn, nikoli tedy jen rutinní obměna politických partají a k nim náležejících postav u kormidla moci. Taková obměna není nežli opakem systémové změny: je potvrzením neměnnosti daného systému.

Je svrchovaně na čase, abychom se zbavili iluzí, že ti, co vykonávají moc, to dělají špatně, ale až „my“ je vystřídáme, tak že se to zásadně změní.“

(http://www.facebook.com/groups/159201957482428/doc/248946025174687/)

Je to pochopitelná občanská reakce, která odpovídá emotivnímu modelu „rozhořčení“, ale trochu couvá před suchou racionalitou charakteru nevyhnutelných společenských změn. Ty mohou proběhnout buď cílevědomě a konstruktivně, nebo chaoticky jako katastrofa, ze které se znovu budou vyhrabávat generace.

Referendum není všechno

Jistěže je důležité, jak se bude o čem hlasovat. Jak zabránit tomu, aby si někdo urval právo zneužít zmanipulované volby, a pak se choval po celé funkční období jako banánový diktátor. Jistěže je důležité, aby volený představitel podléhal odvolatelnosti a musel předkládat rozhodnutí referendu. Samo o sobě to však moc nepomůže, pokud budeme nadále v područí přerostlé energetiky, nenasytné betonové lobby a mafiánských oborů, z nich hazard je ten nejušlechtilejší. Pokud budeme přihlížet drancování půdy, kterou ze čtyř pětin obdělávají nájemci, takže jsou vyloučeny starosti o budoucnost a jakékoliv inovační projekty. Pokud budou smlouvy jen vějičkou, jak v nestřeženém okamžiku kohokoliv připravit o majetek výsadkem exekutorů.

Těch zásadních, systémových změn musí být víc, a ke všemu náš úkol usnadňují, protože se vzájemně podporují s obnovou demokracie. Petru Kužvartovi to nemusím vysvětlovat, je to jeho život uprostřed environmentálních sporů, ale příliš se upnul k modelu polské Solidarity, která byla vzpourou za humanizaci průmyslového prostředí. To je jen jedna část konfliktu. Nynější vzpoura musí být také vzpourou za humanizaci venkova, který pak poslouží jako „východ z nouze“.

Společenské kyvadlo se příliš vychýlilo nejen doprava. Nejen k obnově feudálních nerovností a tmářství. Nejen k zlatému teleti a iluzím finančního kasína, které kouzelnicky množí peníze na určitých hromádkách. Kyvadlo se extrémně vychýlilo také k představě, že všechno se udělá samo někde v Číně, ani nemusíme vědět jak. Že pozemské zdroje jsou nevyčerpatelné a naše planetární smetiště, které zamořujeme svými odpady, je nekonečně jímavé. Že samozřejmostí je parazitický systém, ve kterém se jen bere a spotřebovává bez ohledu na příští generace, méně rozvinuté země, chudší sousedy a vlastně každého, kdo je za plotem nějaké zlaté klece. Tohle také je třeba demontovat, nebo nám to spadne na hlavu samo.

Populární levicová autorka, Kanaďanka Naomi Klein, která zaujala knihami Bez loga a Šoková doktrína, tuto linii sleduje velice pozorně. Píše o tom ve svých příspěvcích do amerického liberálního týdeníku The Nation, naposledy 9. listopadu loňského roku ve studii Capitalism vs. Climate. Ukazuje, že i druhá strana si uvědomuje rizika systémové změny a ventiluje je do své formy „rozhořčení“, třeba nad mezinárodním úsilím o snižování emisí uhlíku.

Souboj kapitalismu s klimatem

Autorka nás přivádí na jednu z konferencí zarytých „popíračů oteplování“ pořádanou Heartland Institute, která se odehrává v luxusním washingtonském hotelu Marriott. Globální oteplování ve skutečnosti „není žádné skutečné téma“, prohlašuje tam Chris Horner, vedoucí pracovník Competitive Enterprise Institute („specialista na nekonečné žaloby, odvádějící klimatology od práce“). Na adresu zákonných limitů kjótského protokolu říká, že „žádná svobodná společnost se nepodřídí tomu, co tato agenda požaduje“. Takhle tu vystupují jeden za druhým. Vzájemně si notují. Cílem není nějaké překvapivé sdělení, ale procvičení aktuálních hesel, která pak budou uplatňována na nižší úrovni a v úplatném tisku.

Závěry, které z toho vyvozuje Naomi Klein, však překvapivé jsou. Je přesvědčena, že bychom těmto popíračům měli věnovat větší pozornost, nikoliv kvůli tomu, co soudí o klimatu, ale kvůli tomu, co od tohoto procesu očekávají.

„Chris Horner má pravdu, když svým kolegům v Heartlandu vysvětluje, že globální oteplování není „téma“ samo o sobě. Skutečně nejde o pouhé izolované „téma“, ale o mnohem zásadnější sdělení, které nám říká, že řada nejoblíbenějších idejí naší kultury přestávají fungovat. Zásadně ohroženy jsou třeba osvícenské ideály pokroku, stejně jako zvyk uzavírat naše ambice do národních hranic. A s tím se musí smířit jak znehybnělá levice, tak neoliberální pravice.

Příznivci Heartlandu s oblibou varují před hrůzami komunismu, aby zastrašili Američany před akcí ve prospěch klimatu (český prezident Václav Klaus, který patří k favoritům těchto konferencí, říká, že úvahy o zabránění globálnímu oteplování se podobají „snaze komunistických centrálních plánovačů kontrolovat celou společnost“), přestože i státní socialismus sovětské éry přispíval ke klimatické katastrofě. Spotřebovával zdroje se stejným nadšením jako kapitalismus a s nemenší bezohledností zamořoval prostředí. Před pádem Berlínské zdi měli Češi a Rusové větší uhlíkovou stopu na hlavu než Britové, Kanaďané nebo Australané. A pokud jde o Čínu, jejíž rychlé budování zdrojů obnovitelné energie může působit jako doklad toho, že zelené cíle jsou vhodné jen pro centralizovanou ekonomiku, nelze přehlížet ani to, že čínská direktivní ekonomika s přírodou zároveň válčí prostřednictvím obrovských přehrad, superdálnic a zejména uhelných elektráren.

Je pravda, že odpověď na klimatickou hrozbu se neobejde bez rozhodné vládní aktivity na všech úrovních. Ale reálná klimatická řešení vyžadují takové intervence, které moc a odpovědnost systematicky rozptylují a přenášejí na komunitní úroveň, ať už se jedná o obnovitelné zdroje v obecní správě, lokální organické zemědělství nebo dopravní systémy bezprostředně odvozené od potřeb jejich uživatelů.

Heartlandští mají k obavám dobré důvody: přechod na tyto nové systémy se neobejde bez toho, že odhodíme ideologii volného trhu, která dominovala globální ekonomice posledních tří desetiletí. Nezbývá, než abychom pohlédli pravdě do očí a řekli si, co taková reálná klimatická agenda přinese - v šesti navazujících oblastech, kterými jsou veřejná infrastruktura, hospodářské plánování, podniková regulace, mezinárodní obchod, spotřeba a daně. Zjištění, ke kterým dojdeme, představují pro pravičácké ideology, jako jsou ti, kteří se schází na konferencích Heartlandu, opravdový intelektuální konec světa,“ píše Naomi Klein.

Opravdu zásadní, systémová změna

Poukazuje na nutnost velkých projektů, na které si soukromníci netroufnou a musíme je svěřit státu. Na potřebu dlouhodobého plánování. Třeba zemědělství, které je postiženo trojí krizí půdní eroze, extrémních klimatických jevů a závislosti na fosilních palivech, potřebuje systematický program na mnoho desetiletí, jehož cílem je náhrada monokulturních obilnin trvalkami ve smíšených kulturách. Korporátní sektor se musí podřídit tvrdé regulaci v používání uhlíku nebo přímo zákazům nebezpečného a destruktivního chování. Nepřítelem je i dnešní pojetí volného obchodu a delokalizace, kdy se emise prostě přesunou někam do zahraničí, a tím se ničí jak atmosféra, tak místní výroba a zemědělství. Energeticky náročná dálková přeprava by měla být na příděl.

„Klimatické změny neznamenají konec obchodu. Znamenají však konec bezohledné formy „volného obchodu“, která ovládá všechny mezistátní obchodní dohody a Světovou obchodní organizaci. To bude dobrá zpráva pro nezaměstnané, pro rolníky, kteří nemohou konkurovat levným dovozům, pro obce, kterým utekly výrobní kapacity do zahraničí a místo lokálních podniků mají jen krabice z dovozu. To je zásadní výzva kapitalistickému projektu, protože přináší zvrat do trendu posledních třiceti let, který spočíval v neomezeném posilování korporátní moci.“

Musíme se také rozloučit s bezhlavým konzumerismem a nekonečným růstem, na kterém je postavena prosperita korporací vládnoucích tomuto světu, protože tato ekologická krize je způsobena nadměrnou spotřebou přírodních zdrojů. Extraktivní obory musíme důrazně zdanit. Máme si vybrat, jestli odhodíme systém, nebo zničíme planetu.

„Růst bude vyhrazen jen těm částem světa, kterým se dosud nepodařilo vymanit z chudoby. Zato ve vyspělém světě bude narůstat hospodářský podíl sektorů, které nejsou hnány potřebou každoročního zvyšování zisku (veřejný sektor, družstva, místní podniky, neziskovky), stejně jako sektorů s minimálními ekologickými dopady (ošetřovatelské služby a podobně). Vznikne tak obrovské množství nových pracovních míst. Avšak role korporátního sektoru, založeného na principu přírůstků prodeje a zisků, nutně poklesne.

Pokud tedy Heartlandští reagují na doklady o lidském vlivu na klimatické změny, jako kdyby ohrožovaly samotnou podstatu kapitalismu, nedělají to proto, že jsou paranoidní. Dělají to proto, že si toho všimli.“

Kde je tady východ z nouze?

Možná jsem to s tím rozsáhlým překladem přehnal, ale chtěl jsem ukázat, že na systémové změny tlačí i zákony mimo naši moc, zákony přírody. Zákony v naší moci, náš systém práva, může nějaký čas vzdorovat, a taky to arogantně činí. Skoro nic z toho, co by bylo potřeba udělat, nejde, nesmí se, je to v atmosféře opovržení, nemá to politickou podporu. Perspektivou je však buď spořádaný ústup, nebo nezvladatelný krach.

Vedle snílků, kteří chtějí změnit svět sami, teď hned, a kterým se věcně posmívá Štěpán Kotrba na Britských listech, musí být i realisté, kteří dokážou změnit nějaký ten odporný předpis. Lidé, kteří najdou síly, najdou cestu. Vedle mladých nadšenců a důchodců, kteří mají čas na občanskou práci, musí nastoupit i špičkoví odborníci s celým svým zázemím, aby touha dostala ruce a nohy a začala slézat z hesel na zem. I tito odborníci na tuto příležitost čekají, jsou zoufalí a rozhořčení, protože jejich argumentace zaniká v naléhavější agendě velekrádeží a megapodvodů, kterou jsou zahlceny politické elity. Ale dokud se nepodaří uzurpovat politické programy touto racionální agendou, dokud se to neprotlačí do parlamentu a nezačne měnit ve vynutitelná pravidla, bude každý převrat zbytečný, protože tohle není hlavní motiv dnešních zoufalých lidí.

Nedávno jsme tu měli velký rozhovor s legendárním Františkem Čubou, který prosazuje myšlenku venkovských koncernů, volných spojení družstev, skupin, jednotlivců se společnými servisními útvary pro potřeby financování, obchodu, informatiky, shromažďování poznatků, vývojovými dílnami a laboratořemi a mnohým dalším. Podobné kompetence jsou i na některých vysokých školách.

Představuji si „východ z nouze“, experiment některé z těchto vysokých škol, která má katedry environmentálního či sociálního podnikání, že rychle vystřihne lokální projekt pro nějaké marginalizované místo s bídou a nezaměstnaností, sežene grant a spustí pilotní provoz energeticky nezávislé, organické, místními výrobami a službami kvetoucí obce. Domyslí představu koncernu, spojí se s občanskými iniciativami a vrhne se na rychlý rozvoj příkladu, který bude mít i svoji alternativní měnu a lokální finance. Tento příklad by mohl být důležitější než generální stávka, protože by ukázal, za jakých okolností to jde. A komu všemu by to mohlo pomoci, kdyby to bylo i u nich doma. A bylo by to udržitelné.

Možná, že to nějaká partaj chce, sláva. Možná, že ne, založme ji, ale to obrovská práce, jak popisuje Kotrba, a všechny pokusy politických amatérů byly zatím k ničemu. Hřiště je obsazeno. Hra však nemusí být pořád stejná.

Rozhořčení je málo, i když do začátku stačí. Ale když se doplní program a vize a mocné síly, pro jejich uskutečnění… Jak prosté!

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

¨Moje alma Mater  - Vysoká  škola chemicko technologická - jež má i katedru ekonomiue, mi loni zamítla žádost o PhD studium s vlastním  tématem "Design aktivit k novému rozkvětu potravinářského a chemického průmyslu.," řkoucc, že "na to nemá akreditaci". - dosud marně bloudím katedrami, kdy bych to mohla dělat, protože na rozkvět akreditaci nikldo nemá a protože jinak hrozí, že bych to mohla udělat jen do šuplíku.